Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

Zděšeně jsem se podívala na otevírající se dveře. Nechtěla jsem vidět nic z toho co se tam venku dělo. Proč mi tohle všechno Karin dělá? Vždyť jsme byly tak dobré kamarádky. Po tvářích mi tekly proudy horkých slz a já přerývavě dýchala. Jen co si mě něčí ruce vtáhly do svého objetí projela mnou vlna strachu.  „Miláčku, jsi v pořádku?“ Nathanův něžný hlas upoutal mou pozornost a já se jen zavrtěla v jeho náručí. V jeho obličeji bylo vypsaných tolik emocí. Láska v jeho očích mi naháněla červeň do tváře.  Obočí měl starostmi celé nakrčené a jeho oči na mě s neskrývanou láskou hleděly, jako bych snad měla zmizet v okamžik, co mě přestane sledovat. Byl, jako kniha, která se nedá přečíst a přes to všechno jsem ho milovala.  S posmrknutím jsem si začala otírat zarudlé oči, ze kterých stále tekly vodopády slz. „Ššš. Všechno bude v pořádku maličká. Nebreč.“ Natáhnul se ke mně a ve stejnou chvíli mě vytáhl na nohy. Malinko se mi zamotala hlava, která najednou byla neskutečně těžká....

Ležela jsem v horké vaně plné bublinek ze které pomalu stoupala pára. V pozadí mi hrála jedna z Nathanových gramofonových desek a já si ji tiše pobrukovala do rytmu.  Nikdy jsem jeho zálibu v nich nechápala, ale tahle chvilka byla dokonalá. Chybělo jen jedno... nebo snad jeden? Gramofonová deska prvně pod silnou pokrývkou prachu tiše zapraskala, ale o malou chvíli později se místností rozezněl jeho hlas.  *,,Yesterday, all my troubles seemed so far away, Now it looks as though they're here to stay, Oh I believe in yesterday." Broukala jsem si ji i když jsem věděla, že jsem mimo rytmus a neumím slova. Po chvilce jsem cítila, jak se konečně mé svaly uvolnily. Úlevně jsem vydechla a lépe se posadila. Nohy jsem si položila na okraj vany a zavřela oči.  Když začínala voda chladnout vzala jsem si šampón na vlasy a jemně si ho do nich vmasírovala.  Zrovna jsem si je ručníkem sušila, když jsem uslyšela bouchnutí dveří od pokoje. Usmála jsem si, když jsem si v mysli představi...

Jak se asi má tvá družka Talone? Stále si ji nenašel a to si ji naposledy tak usilovně hledal. Je ti blíž než si myslíš a myslím si, že ti něco zatajila "tatínku". Nezapomeň pozdravovat Floru... .  Slova z dopisu jsem si neustále přemítal dokola. Viděl jsem je, jako ve zpomaleném filmu, který nejde zastavit.  Cítil jsem se tak bezmocný a to mě pohánělo dopředu. Hodiny boxování se na mě podepsaly a krvácející klouby jsem takřka nevnímal. Psychická bolest byla natolik silná, že jsem tu fyzickou bolest nevnímal.   Vztek, který jsem cítil se nedal popsat slovy.  Chtěl jsem vraždit, zabíjet, roztrhat ho nebo ji na kusy, ale nemohl jsem.  Kapičky potu mi stékaly po těle a já cítil, jak mé svaly pomalu vypovídají službu. Pálily mě, ale ani to mě nedokázalo zastavit.  Někde tam venku byli. Někde tam venku byl můj synovec nebo neteř. Hrozilo jim nebezpečí a já nevěděl co dělat.  Krev mi houstla v žilách jen jsem na to pomyslel. Věděl jsem jen něco málo od Talon...

,,Mají ji ještě v rudě červené nebo černé, ale ta bílá ti slušela nejvíc. Proč si ji nevezmeš Floro?" zasmála se Karin, když mě nutila koupit si novou podprsenku a já si tím nebyla vůbec jistá. Byla sice pravda, že mi perfektně seděla, ale ta cenovka byla jako koupit si ojeté auto. Spíš mi přišlo, jakoby se přepsali v nulách nebo zapomněli na desetinou čárku!   Podívala jsem se na své dvě tašky, které ukrývaly můj dnešní nákup. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na květinkové šaty, které jsem si koupila. Léto se blížilo a já byla ráda, že jsem narazila zrovna na ně.  Neměly ramínka, ale tenké rukávy, které zdobily jemné vyšívané, barevné kytičky, které připomínaly okvětní lístky sedmikrásek. Vršek byl volný a připomínal top. Měly nadýchanou sukni, která se táhla až k podlaze. Sukni zdobily květy kopretiny i s krásně vypadajícími lístky. Byly kouzelné a když jsem si je zkusila přišla jsem si jako princezna z pohádky.  Záporně jsem zavrtěla hlavou a vrátila podprse...

Nevnímala jsem nic. Nedokázal jsem nad ničím přemýšlet, jako by mou mysl obalila černá clona. Párkrát jsem zamrkala, ale ani to mi nepomohlo.   Cítila jsem slzy, které tekly po mé tváři, ale nedokázala je zastavit. V uších mi lehce hlučelo a já někde v pozadí slyšela hlas, který na mě volá. Srdce mi tlouklo rychleji než obvykle a já se trhavě nadechovala.  Lehký vánek mě ovanul a pro mě to byla jako rána pěstí přímo do obličeje. Semkla jsem rty do rovné linky a zmateně se rozhlídla po pokoji. Viděla jsem najednou vše, jako ve zpomaleném filmu s jedním problémem... nešel zastavit. Vše se opakovalo a zrychlovalo. Strach ve mě stoupal a já cítila, jak se mi třesou ruce.  Před obličejem jsem viděla zlatavé nitky v jeho očích. Strachy jsem dotyčného praštila do hrudi a chtěla jsem se odsunout. Ucítila jsem rty na mém čele a strachy se odtáhla.  Žmoulala jsem si lem trička a kousala si spodní ret. Slyšela jsem tlumené zvuky v pozadí a tikala pohledem po místnosti....

,,Půjdeme si sednout k motorce, mám tam deku a náhradní oblečení, nechci aby si mi nastydla." jen jsem se usmála jeho starostlivosti. Chytl mě za ruku a já najednou ucítila teplo, které z něj přímo sálalo.   Nathan kolem mě obmotal deku a převlékl si mokré kalhoty. Posadili jsme se a zády opřeli o motorku.  Sklopil hlavu a utrhl si stonek trávy se, kterým si pohrával v ruce. ,,* Некоторые вещи лучше оставить такими, какие они есть." řekl z ničeho nic a roztrhl stéblo trávy, které držel. Přisedla jsem si blíž k němu a položila si ruku na tu jeho. Otočila jsem hlavu víc k němu a vzala mu tvář do dlaní. Natočila jsem si ji na sebe abych ho viděla, ale uhnul mi pohledem.  ,,Podívej se na mě,, zašeptala jsem takřka neslyšně.  Když stočil pohled do mých očí usmála jsem se. ,,Víš, že ti nerozumím." Zkoumal můj obličej a lehce se usmíval, když jsem dořekla svou větu. Naklonila jsem se k němu blíž a rty se lehce dotkla těch jeho. Nevěděla jsem jestli to co dělám je dobré...

Probudila jsem se za pravidelného bubnování kapek deště do okapů. Otočila jsem se k Nathanovi, ale když jsem otevřela oči jeho tělo vedle mě neleželo. Lehce jsem znejistila, když jsem si vzpomněla na náš včerejší rozhovor, ale potom mou pozornost upoutala růže položená na jeho polovině postele a malý papírek vedle ní.  ,,Jdu si s Talonem zaběhat. Pokud se zbudíš dřív zůstaň v posteli nachystám potom snídani.  *Я люблю тебя, моя маленькая дружка Tvůj Nathan " Pousmála jsem se a vylezla z postele.  Došla jsem ospale až do kuchyně a z lednice vytáhla mléko a vajíčka. Z poličky jsem si vzala misku a nasypala do ní mouku... . Po půl hodině jsem měla vše připravené a naskládané venku na terase. Vzala jsem si jednu palačinku a položila na ni pár kousků jahod a zalila to javorovým sirupem. Opřela jsem se do židličky a zadívala jsem se na nekončící les přede mnou. Mezi stromy se občas mihl nějaký člen smečky a já se vždy usmála a lehce jim zamávala. Zaslechla jsem bouchnutí dveří ...

  Probudily mě paprsky slunce, které se mi objevily na tváři. Když jsem začala více procitat uvědomila jsem si, že teče voda. Posadila jsem se a nohy spustila z postele. Ale jak jsem se k čertu dostala ze sedačky v obýváku do ložnice aniž bych se probudila?  ,,Jsi vzhůru." Jeho hlas mě vyděsil. Nadskočila jsem na posteli a vystrašeně se na něj podívala. ,,Já.... musela jsem usnout... promiň." Zakoktala jsem se a přejela ho pohledem. Neměl na sobě nic jiného kromě ručníku, který měl jen lehce obmotaný kolem boků. Takže stačilo málo a byl by na podlaze. ,,Nic se nestalo * любимец ." pokrčil rameny a díval se mi do očí. ,,Cože? Měl jsi mě vzbudit! A nemluv na mě rusky víš, že ti nerozumím." ,,Já vím a to je na tom to nejkrásnější * Моя любимая друж к а " ušklíbl se a přešel ke skříni.  ,,Musím být večer v knihovně takže nemá čas dál spát." ,,Správně až večer, takže máš spoustu času, můžeš se vrátit zpátky do postele. Chci se pomazlit... ." Snažila jsem s...

,,Konečně jsem si taky našel..." najednou, jako by mi vyschlo v krku. Nevěděl jsem jestli je dobré před ním zmiňovat to slovo... . Slovo, které pro něj tolik znamenalo. Slovo kvůli, kterému jsem ztratil bratra. Bál jsem se ho vyslovit a i pomyšlení na něj mi před ním přišlo špatné. Bál jsem se, že znovu odejde. ,,Nemusíš se to bát říct... už je to nějaký ten měsíc. Zvykl jsem si na to, že žiju sám a pravděpodobně už ji nikdy nenajdu."  Viděl jsem na něm, jak moc ho to bolí... . Vzpomínky na tu dobu se mu vrátily a já víc stiskl Flořinu ruku. Bál jsem se, že mi stane to stejné... . Že by mi mohla znovu utéct... . Nemohl jsem o ni přijít stejně tak, jako přišel můj bratr o svou spřízněnou duši. Nevěděl jsem co říct. Měl jsem mu říct, že bude zase vše dobré i když jsem moc dobře věděl, že nebude? ,,Co si promluvit někde jinde? Všechny ty cvičící stroje mě začínají děsit a určitě si toho máte hodně co říct?" slova se ujmula Flora a my oba jsme se na ni podívali.  ,,Mimochode...

  Vzduch změnil svou příchuť, začal chutnat hořce a trpce. Vše jakoby se zdánlivě zpomalilo. Tlukot Flořina srdce se zrychlil. ,,N-Nathane?"  Jeho jméno vyslovila se strachem. Uslyšela za sebou dopad kroků, ale nenamáhala se otočit. Věděla, že kroky patří muži, který předtím seděl na žíněnkách.  --------------------------------------- Přešel ke mě a jeho ruce se mě něžně dotkly. Chytl mě v pase a lehce nadzvedl. Nechal celé tělo přejet přes to jeho a má ústa vypustila tichý, sotva znatelný vzdych.  Když mě postavil, prudce jsem k němu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.  ,,Nad čím přemýšlíš?" upřel svůj pohled někam za mě. ,,Nad tím, jak by chutnala jeho krev... nad tím, jak bych mu roztrhal hrdlo a jeho krev by byla všude, ale předtím bych ho pořádně mučil! Křičel by bolestí a prosil o pomoc... ta by, ale nikdy nepřišla." Pohladila jsem ho po tváři a jeho oči se na mě teď zaměřily. Mým tělem to lehce otřáslo. ,,Klid... nic se nestalo... jen... jen mě vyzvedl ...

  Je středa, něco kolem třetí hodiny ranní a já stále nemůžu usnout. Unaveně pátrám po budíku, který mi jen mé domněnky potvrdí... 3:08. Únava mě stáhne zpět do vyhřátých peřin a já se víc natisknu na tělo, které leží vedle mě. Nathan... . Úsměv se mi rozlije po tváři... . Nehnul se ode mě ani na krok od toho co jsem se poprvé probudila.. přesně tak, jak mi to slíbil.  Být to jen na mě, utekla bych jen co jsem si mohla sednout, ale to by tu nesměl trávit všechen svůj čas. Nemínil nic zanedbat a ať jsem se snažila, jak jsem se snažila ho od sebe odehnat, nedařilo se mi to.  Cítila jsem se lépe, ale být rozhodnutí o mém propuštění na Nathanovi, dneska propuštěná ještě nejsem a ležím tu minimálně další měsíc. Co to doktor oznámil stále se vyptával zda je vše v pořádku a nemůžu třeba náhle začít kolabovat nebo něco podobného. Panikařil snaž ještě víc než kdy já... Jen co zavřu oči, už mě probouzí sestra, která mi vrazí do ruky jogurt s lžičkou a odejde. Tentokrát vstávám sama...

  Okolí jsem už pár dnů nevnímal. Seděl jsem tu na rozvrzaném křesílku a držel ji za ruku. Byla tak klidná... tak moc klidná, až to vypadalo že nežije. Kdyby se jí nezvedal hrudník, byla by to pravda... . Čas plynu a ona se stále neprobouzela... . Doktoři byli bezradní... a i když jsem si to nechtěl přiznat pomalu jsem přestával doufat. ,,Musíš se probudit, víš?" Řekl jsem jí hned poté co odešel doktor. Odpovědí mi, ale bylo jen pípání přístrojů všude kolem. ,,Tohle mi nedělej. Nemůžeš mě tu nechat. Ne teď, když jsem tě znovu našel. Ještě jsme nic nezažili! Chci tě vzít na pouť, koupit ti cukrovou vatu a držet tě za ruku na Ruském kole, protože se bojíš výšek... tenkrát jsi o tom tak básnila, vysnila jsi si svůj zábavný park a já ti ho klidně postavím, když se teď probudíš... . Je toho ještě tolik... . Nesmíš mě tu nechat...!"  Tyhle věty jsem jí opakoval každý další den, co byla v umělém spánku. Vyprávěl jsem jí o mé rodině. Prosil jsem jí a dokonce jsem zkoušel i vyhrožovat...