1. Anotace

-



Srdce člověka je velmi podobné moři, má své bouře, má své přílivy a ve svých hloubkách má i své perly.

 - Vincent van Gogh


Uteklo už moře času. Chtěla bych ho všechen vrátit zpátky. Spoustu věcí jsem pokazila a s odstupem času bych je udělala jinak, až na tu jednu.

Ta malá fazolka, kterou mi kdysi ukázal doktor na monitoru byla jedinou pozitivní věcí z mé minulosti, která mě nutila se nevzdávat. 

Tehdy jsem bydlela v jedné zapadlé vesničce, kterou by jste jen s těží našli na mapě. Ale, jak se říká minulost Vás najde všude a proto jsem musela utéct. 

Hledali mě a stopovali každý můj krok. Musela jsem zmizet ze země, ale ani to nebylo dost daleko. Před nimi totiž nebylo úniku. 

Na jedné straně jsem utíkala před výběrčím svého dluhu a na druhé před posedlým bojovníkem smečky. 

Bylo jen otázkou času než se objeví první z nich. Docházel nám čas... .
 

Komentáře

  1. Unknown30. června 2021 v 7:58

    Hrozně krásně píšeš. Tvoje kamarádka mi napsala ať si to přečtu a vážně toho nelituji. Moc super. -N.

    OdpovědětVymazat
  2. Gekoncice-132. července 2021 v 2:10

    Ahoj, je to opravdu moc hezké. Tvá kamarádka mi napsala jestli si nechci tento blog přečíst a určitě jdu číst dál. Moooooooc hezké!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. SheltieKate2. července 2021 v 2:12

    Wooow! Krása! Moc se mi to líbí. Máš krásný styl psaní!

    OdpovědětVymazat
  4. Unknown28. července 2021 v 11:14

    Začátek zní pěkně, jdu číst dál :) <3

    OdpovědětVymazat
  5. Zarembová28. září 2021 v 11:20

    Je to moc zajímavý jen tak dal

    OdpovědětVymazat
  6. -knihomolka-28. září 2021 v 11:47

    Děkuji jsem ráda, že se ti líbí a doufám, že pokračování nezklame. ❤️

    OdpovědětVymazat
  7. Unknown11. října 2021 v 3:12

    Zatím to vypadá moc dobře ;) 👌

    OdpovědětVymazat
  8. Unknown14. listopadu 2021 v 12:47

    Hmm. Skvělý

    OdpovědětVymazat
  9. Dadul29. listopadu 2021 v 7:25

    Wau... Píšeš nádherně... Máš zajímavý styl a neskutečně se to dobře čte, jako by do.člověka proudila voda, akorát to jsou místo vody slova 😁

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. -knihomolka-30. listopadu 2021 v 12:13

      Děkuji, je strašně hezké slyšet, že se někomu mé řádky líbí ❤️

      Vymazat
  10. Lisa5. prosince 2021 v 10:03

    Ahoj, začala som čítať Tvoj príbeh a zatiaľ sa mi naozaj páči. Máš veľmi pekný a originálny štýl písania, bohatú slovnú zásobu a vieš detailne opisovať prostredie a dej. Hoci je to v češtine, číta sa mi to ľahko :) Je to naozaj super!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. -knihomolka-5. prosince 2021 v 10:30

      Jsem ráda, že se ti můj styl psaní líbí. Snažím se co nejvíc detailně popsat prostředí a pocity člověka tak, aby se čtenář cítil stejně jako v knize a jednoduše si představil, co se kolem něj děje. ❤️ Děkuji, měj hezký zbytek večera ❤️

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. Poznání

-
Obrázek
  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen pouhá ozdoba na ukázání a pozd
Pokračovat na kapitolu »

17. Nastolení pravidel

-
Obrázek
Reagan přešel ke dveřím, které mi, jako pravý gentleman otevřel a nechal mě jimi projít jako první. Když jsem kolem něj procházela nechtěně jsem se dotkla ramenem jeho hrudě. Trhavý nádech, který vyšel z jeho úst mě zastavil uprostřed mobilu.  Rychle jsem se ale vzpamatovala a vydala se chodbou. I ten malý dotek našich těl pro mě byl, jako zásah elektrického proudu. Pouto sílilo každou vteřinou, kterou jsme trávili společně a já se děsila toho co přijde.  Za celou cestu se mě ani jednou nepokusil chytnou za ruku, nebo se mnou navázat konverzaci, za což jsem byla vděčná. Oba jsme bloudili ve svých myšlenkách vnímající pouze přítomnost toho druhého.  Nevěděla jsem, jak se mám v jeho p.  Přece jen, Reagan byl velmi mocný muž a já byla jen pouhá dívka, která udělala scénu pokaždé, co jsme se viděli. Už jen z těch pár vzpomínek mi rudly tváře studem. Došli jsme do jídelny, kde už seděla Olliv a má matka, která netrpělivě ťukala  svými gelovými nehty o desku stolu. Před nimi bylo položené je
Pokračovat na kapitolu »

15. Sleduješ mě ty nebo tvůj vlk

-
Obrázek
  Byl nahý.  Tedy, až na ten kousek látky, který měl ležérně obvázaný kolem boků až jsem se divila, že mu nesklouzl dolů. K apičky vody mu stékaly po břišních svalech, proplétaly se mezi jemnými chloupky a nakonec zmizely, když se vsákly do ručníku, jako by po jeho těle nikdy nestékaly .   V úrovni mých očí se rozprostíraly jeho prsní svaly a když jsem zvedla hlavu setkala jsem se s jeho širokými rameny. Mé tváře nabraly karmínovou barvu a já najednou v puse cítila až moc slin. Byl nádherný, jako vytesaný z kamene.  ,,Podívej se na mě." Sklopila jsem studem pohled a zadívala se na své bosé nohy, které byly oproti těm jeho maličké. Sledovala jsem naše nohy, jako by v tu chvíli nebylo nic zajímavějšího v místnosti. Neměla bych si je alespoň pro efekt namalovat? Blíží se zima co takhle světle modrou nebo bílou?  ,,No tak, podívej se na mě." Neznělo to jako rozkaz, spíš jako prosba. Zvedla jsem oči k jeho tváři. Projela mnou vlna překvapení, kterou musel vidět v odrazu mých očích
Pokračovat na kapitolu »

7. Co všechno může způsobil jeden hrnek kávy...

-
Obrázek
Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. Takhle to nechodí, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat!  Dívku před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti samotnou. Přemýšlela, jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ!  Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby jím viděla ven. Zavolala na něj. „Poleť dolů a zvedni mě.“ Princ, ale neuměl létat, a tak si dívka musela pomoct sama. Teď je čas se probudit drobku. Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a podívala se po místnosti. Musela jsem včera usnout, když jsem hladila tělo Oktagonova vlka.  Sluneční paprsky se draly skrze závěsy na oknech a osvětlovaly prach, který poletoval ve vzduchu. Už v tu chvíli se dostavoval známý pocit šimrání v nose. Než jsem se nadála místností se ozvalo mé hlasité kýchnutí. Vystrašeně jsem se podívala na Oktagon
Pokračovat na kapitolu »

5. Výčitky svědomí

-
Obrázek
  Pocity, které jsem cítil, se nedaly popsat slovy. Její tělo leželo bezvládně na jednom z nemocničních lůžek a její hrudník se v nepravidelných rytmech nadzvedával. Měla lehce namodralé rty a její ruce připomínaly kusy ledu. Sice nezhubla ani kilo, ale přišla mi strašně podvyživená. Všechno jsem si to vyčítal. Měl jsem ji hlídat víc nebo alespoň pověřit někoho, aby ji hlídal i v pokoji. Bylo tu tolik bojovníků ale já ani jednomu neřekl o pomoc. Chtěl jsem ji jen pro sebe a možná proto se pokusila o útěk. Celou dobu žila beze mě a já ji to chtěl teď vynahradit jenže toho na ni byla asi moc. Byla tu sotva den a už si mě úplně obmotala kolem prstu. Nejhorší na tom však bylo, že o tom neměla ani tušení. Byla tak moc zabraná vším okolo, že si ani nevšimla toho, co mezi námi je. Ty nitky, které neustále nabíraly na síle, znamenaly jediné. Pouto druha a družky se utvrzuje a je jen otázkou času, než si to i ona uvědomí. Byl to tak zvláštní pocit. Po dlouhé době mi na někom záleželo tak moc, ž
Pokračovat na kapitolu »

15. Odloženo!

-
Obrázek
  Byl jsem stále na poradě. Bohužel neprobíhala jak měla. Nevyřešili jsme jediné téma a dohadovali se stále o tom samém. Cítit jsem lehkou bolest v hrudi, díky níž jsem se začínal cítil značně nepříjemně. Židle, na které jsem seděl se mi najednou zdála nepohodlná a okolní zvuky se zdály hlasitější než před chvílí. Potřeboval jsem vidět svoji Nyx nebo alespoň slyšet, její hlas. Jinak z toho za chvíli zešílím. Jen se musím nejdřív dostat pryč z téhle ubohé budovy. Nebýt té proklaté pasti mohla se tato schůze ještě odložit. Věděl jsem, že na Nyx dohlíží. Několik mých nejlepších bojovníků ji z vpovzdálí sledovalo, aby byla v bezpečí a nešla mimo zdi domu. Nesledoval jsem každý její krok já jen každý její krok chránil. Podrážděně jsem vydechl a rozhlédl se po všech přítomných v místnosti. Upřeně jsem je sledoval a nechával si vlkem obarvit duhovky v očích. Vlci se pod náporem mého pohledu přikrčili v ramenou, zabořili se víc do křesla, na kterém seděli a snažili se být menšími před
Pokračovat na kapitolu »

10. Já vím...

-
Obrázek
  Jen co jsem vyšel z pracovny, zmocnil se mě neutuchající pocit jako by něco nebylo v pořádku. Právě jsem procházel chodbou a těkal pohledem z místa na místo. Šelma, vzpírající se uvnitř mé hlavy, mi nijak na klidu nepřidávala. I ona cítila, že se něco děje. Bylo to sotva pár vteřin, co jsem viděl svoji družku naposledy a už jsem se cítím neklidně. Přišel jsem si, jako puberťák. Už stačí jen rozházené růže po pokoji, zamilované esemesky a plyšový medvídek na valentýna. Ach… má sladká Nyx… . Tohle všechno bych ti klidně splnil a mnohem víc. Jsi jako zralé ovoce, které je připravené na utrhnutí, ale tak vysoko na stromě, že na něj nemůžu dosáhnout. Můžu tě pouze přivábit, abys ke mně přišla dobrovolně. Vím, že se bojíš tvrdého pádu, ale také vím, že žádný pád nepřijde. Ne se mnou. Jen co se mi rozezvonil telefon v ruce, zamračil jsem se. Stál jsem u oken, z kterých Nyx sledovala zahradu a ani jsem si to neuvědomil. Chtěl jsem ji zrovna dnes vzít konečně ven. Chtěl jsem znovu vidět tu r
Pokračovat na kapitolu »

00. Prolog

-
Obrázek
Neznáte moje jméno, ale ovládám všechno, co vidíte a taky všechno, co nevidíte. Můj vliv nezná hranice a mé požadavky jsou splněny ještě předtím než je vyslovím.  Mám všechno po čem každý z vás touží. Moc, autoritu a peníze. Avšak jedno mi v životě chybělo.  Co byste udělali, kdyby se před Vámi po více než stovkách let objevila vaše spřízněná duše?  Osoba, která pohltí všechny vaše myšlenky a nakonec celou vaší existenci? Skočili jí kolem krku a vyznali lásku ještě předtím než by jste ji opravdu poznali?  Když jsem ji zahlédl ve svitu měsíce, byla to pro mě rána z čistého nebe, kterou jsem nečekal a ani se na to nemohl připravit.  Obávám se, ale říct, že na tohle se připravit nedá. Její dokonalá vůně mě k ní táhla, jako včelu na med a zatemňovala mou mysl.  Já svůj život měl a sakra dobře si ho užíval. Rozhodně jsem v tuhle dobu nestál o rebelující puberťačku, která měla ještě nevybouřené hormony.
Pokračovat na kapitolu »

16. Já vím jak vypadám

-
Obrázek
  Položila jsem se do teplé vody ve vaně a snažila jsem se uvolnit stažené svaly. Jemně jsem projížděla po své pokožce houbičkou se sprchovým gelem, abych získala víc času. Byla jsem vystresovaná a nechtěla jsem znovu čelit jeho pohledu. Vyvolával ve mě tolik pocitů, ale snad to nejhorší bylo, že jsem nevěděla co od něj můžu čekat. Byl jako zavřená kniha, která nejde otevřít. Moje oči sklouzly k oknům. Za celou tu dobu jsem neměla čas vychutnat si pohled na krajinu kolem mě. Velký les lemoval zdi tohoto domu a přes své hustě oseté větve jehličím sem propouštěl jen minimum světla. Lidská duše, neznalá těchto lesů by se ztratila během pár metrů a možná i proto byl jeho dům tady. Daleko od všeho živého s minimální šancí odsud utéct a přežít v lese. Bohužel můj čas docházel a studená voda mi to dávala jasně najevo. Konečky mých prstů, byly zhránkovatělé a lehce promodralé díky tomu, jak dlouho jsem byla ve studené vodě. Zuby se mi začínaly klepat od sebe, ale i tak jsem se musela přemlouva
Pokračovat na kapitolu »

19. Obřadní den

-
Obrázek
  Shrbeně jsem seděla v knihovně na jedno z okenních parapetů. V konečcích svých prstů jsem mnula list jedné stránky v knize. Moc často jsem nečetla. Přišlo mi to, jako velká ztráta času. Dokonce jsem nikdy nepochopila lidi, kteří u toho dokázali zrelaxovat svou mysl a tělo. To už bych si spíš šla zacvičit, ale ani to v mém případě příliš často nehrozilo. Byla jsem raději sama se svými myšlenkami než, abych se je snažila nějak přebýt. Teď jsem ale v ruce jsem svírala jakousi knihu. O čem byla, jsem však neměla ani tušení. V hlavě se mi totiž stále opakovalo to slovo. Prdelko... Jako by se najednou vše rozplynulo a tohle se stalo středobodem mého vesmíru. Po dlouhém uvažování jsem se smířila s tím, že to musel být dopis od nějaké jeho bývalé možná i přítomné milenky se kterou bude stále udržovat vztah.  Od našeho setkání v šatníku jsem ho neviděla. Měla jsem za to, že zmizel kvůli té jizvě. Myslela jsem si, že se za ní styděl a předpokládal, že ho za ni odsoudím. Jenže... Co když
Pokračovat na kapitolu »