Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Paprsek slunce líně klouzal po stěně temného vězení, když Oktagon opět pocítil touhu mě zachránit. Lomcoval s těžkými řetězy už hodiny a kov se mu čím dál tím víc zařezával do kůže, jako ostří nože. Opětovné trhání řetězů se ozývalo stále dokola až jsem přestávala věřit, že se někdy z tohoto zatuchlého místa dostaneme. Zayn odešel před nějakou dobou hledat místo, kde by měl být kámen uložený a nechal zde hlídat jen řidiče. Ten si v ruce pohrával s nožem. Bála jsem se jen pohnout, aby se jeho ostří nezabodlo do mého těla a tím neukončilo můj život, protože byl blízko u mě. Tohle, ale nemůže být konec! Všechno mělo skončit přesně tak, jako v tom snu. Naše dvě děti poskakovaly šťastně na trampolíně a okolím se rozléhal jejich zvonivý smích. Vlásky jim vlály ve větru a ony dál šťastně poskakovaly kolem dokola.  Z domu vyšly dvě postavy a já v nich rozeznala sebe a Oktagona. Byli jen o pár let starší. Oktagon v rukou nesl tác s jídlem a volal na děti, aby...

  ,,Dám ti ho, ale ji necháš na pokoji Zayne!“ Promluvil Oktagon hrozivým hlasem, aniž by nechal dokončit jeho vyprávění. Zayn se jen hrdelně zasmál a pak si nás oba se zájmem prohlédl. Jiskřičky pobavení mu pohrávali v očích a já tušila, že se dnes stane něco špatného. ,,Opravdu?“ optal se a promnul si zarostlou bradu. ,,Myslel jsem, že ti prvně způsobím pár jizev a až potom začneme vyjednávat. Taky mám teď tu tvou družku a ta pro tebe zjevně znamená hodně.“ Zasmál se a vydal se směrem, kde byl Oktagon přivázaný ke křeslu. Úlevně jsem si vydechla, když už na mě konečně nemířila hlaveň zbraně a mohla jsem vydechnout zadržovaný dech. Pouta mě táhla k zemi a já se jejich síle nebránila. Věta, kterou před chvílí vyslovil mi zastavila srdce.  Kdo jiný by tohle všechno udělala jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Procházel se kolem křesla. Byl to psychopat! Kdo jiný by tohle všechno udělal jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ...

  Hrobové ticho prořízlo vlčí zavití. Lehce jsem svým tělem škubla a snažila se znovu osvobodit z pout. Byl to on! Blíží se a jde si pro mě. Tohle místo, bylo až příliš odlehlé. Cesta sem sice netrvala dlouho, ale vedla lesem po nevyznačené cestě, až jsem se divila, že tudy  auto  projelo . Dál jsem beznadějně škubala pouty, jestli náhodou nepovolila. Panika ve mně rostla, když mě sledoval upřeným pohledem.  Věděla jsem, že mě má záhadný plně ve své moci. Chvíli po Oktagonově zavití se ozval jeho hlas, který prořízl panující ticho. ,,Psisko se nám blíží, doufal jsem, že se ukáže pokud půjde o tebe.“ Pomalým krokem se ke mně vydal. ,,Tohle místo je ale odlehlé najít tě mu může trvat i dny.“ Nevypadalo to, že by mu tento detail dělal nějaký problém. Vidina toho, že tu strávím hodiny nebo dokonce dny pro mě byla děsivá. Kdo ví, co by mi provedl? Mohl by mě tu klidně zabít a nechat Oktagona najít jen mé ostatky tak proč to zatím neudělal? Jakou roli hraji v jeh...

  Na sucho jsem polkla, když mě táhl chodbami a hlaveň pistole mě tlačila do lopatek. Neprošli jsme hlavními dveřmi, ale bočním vchodem, o kterém jsem neměla tušení. Tohle místo nebylo nikým střežené. Hned u něj stála černá dodávka, která vypadala stejně, jako v kriminálních filmech. Jindy bych se nad touhle situací zasmála, protože by mi přišla strašně absurdní, ale teď jsem pociťovala jen strach. Tohle totiž nebyla jen hra nebo scénář filmu, který napsal režisér. Tohle byla krutá realita a já momentálně bojovala o svůj život a život toho malého. Musela jsem pro Oktagona získat čas. ,,Z-Zabije tě, když mi ublížíš.“ Nad mými slovy, se ale záhadný muž jen zasmál. ,,Myslíš si, že bych tohle všechno dělal a neměl vše do detailu promyšlené?“ Řekl mi pohrdavým tónem a studená hlaveň pistole mi přejela po čelisti. Kov způsobil mému tělu husí kůži a já se otřásla. Nenechal mě však ustoupit ani o krok a strkal mě dál směrem k dodávce.  Nohy jsem bořila do cesty a snažila se ...

  Probudila jsem se za zvuku neustálého bubnování kapek deště. Cítila jsem horko, jako bych byla někde v pekle a ruku, která si mě majetnicky držela kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděný hlas muže a já jen podle vůně věděla, že je to on. ,,Ještě spi, doktorka říkala, že to není nic vážného, ale máš odpočívat.“ Zamrmlal rozespalým hlasem a políbil mě pod ušní lalůček stejně tak, jako to dělal vždy. ,,Jak mám spát po tom co se stalo? Ty jsi ho zabil jak můžeš klidně spát vedle mě a nemít žádné výčitky svědomí? " zašeptala jsem a cítila slzy, které se mi draly do očí. ,,Ublížil ti, srazil tě k zemi tak co jsem měl dělat?! Sakra já Vás dva jen chráním." Řekl smutně a pohladil mě po tváři. Ano měl pravdu, ale stačilo mu to jenom vysvětlit no ne? Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě jako zázrakem odlepilo. Těžké kroky se ozývaly pokojem, než jsem slyšela skřípání, která odpovídalo tomu, když se zavíralo okno. Měla jsem pravdu. Po chvíli se zvuky dešťových kapek uti...

  ,,Ani. Se. Nepohni." Každé slovo Oktagon řekl zvlášť a dal na něj důraz. Bohužel jsem zahlédla to, před čím mě varoval. Strnula jsem namístě a vytřeštila oči na chlupatou kouli, která mě sledovala svým děsivým pohledem. Vítr kolem nás pohazoval listí, zatímco obloha lehce potemněla díky hustým mrakům. Ochromeně jsem stála a zírala na dění přede mnou. Šedá koule chlupů na mě zvědavě zírala a já jí pohled oplácela, celá zděšená. Jeho pohled na mě nepůsobil mile, spíš naopak. Vypadalo to, jako by spíš uvažoval, co se stane, když mě roztrhá na kusy kousek od mého druha. Nechápala jsem jak je možné, že to stvoření přede mnou, ještě před Oktagonovým vzteklým vrčením neuteklo. I když bylo jeho tělo pohublé a mělo na sobě spoustu čerstvých ran, dál odvážně stál na místě s hlavou vztyčenou vzhůru. Pozorně si mě prohlíželo, zatímco se moje tělo čím dál víc poddávalo strachu. Vypadalo to, jako by snad Oktagona vyzíval na souboj i když byl v převaze. Jen co se, ale Oktagonovo tělo přiblížil...

  I když mi mé smysly ř íkaly, abych se za ním rozutekla a uklidnila ho.  Otočila  jsem se na patě a raději si sedla zpátky na židli u stolečku . Unaven ě se dívajíc na kresleného vlka p ř ede mnou.  Nem ě la jsem sebemenší d ů vod jít mu naproti. Ur čitě by si myslel, že jsem se znovu pokusila utéct a kdo ví co by potom udělal mě nebo miminku. Pokud chce, tak si m ě bude muset najít. P ř ece to tak ř íkal. Nemusela jsem č ekat moc dlouho, když se dve ř e rozrazily. Místností se ozvalo jejich hrůzostrašné sk ř ípání. Pravd ě podobn ě musel  žeb ř ík  spadnout  , aby se dostal nahoru. Zůstal stál mezi dve ř mi. Slunce svítilo dovnit ř  místnosti, takže šel vid ě t pouze obrys jeho postavy. Vzduchem se nesla jeho osobitá v ů n ě a já si byla na sto procent jistá, že uvnit ř sebe vede válku. Nic ne ř íkal. Stál, jako by snad nemohl uv ěř it tomu, že jsem práv ě tady. N ě kde uprost ř ed lesa v zapomenutém domku na strom ě . Jen c...