26. Chvilka mezi realitou a snem...

 

,,Dám ti ho, ale ji necháš na pokoji Zayne!“ Promluvil Oktagon hrozivým hlasem, aniž by nechal dokončit jeho vyprávění.

Zayn se jen hrdelně zasmál a pak si nás oba se zájmem prohlédl. Jiskřičky pobavení mu pohrávali v očích a já tušila, že se dnes stane něco špatného.

,,Opravdu?“ optal se a promnul si zarostlou bradu. ,,Myslel jsem, že ti prvně způsobím pár jizev a až potom začneme vyjednávat. Taky mám teď tu tvou družku a ta pro tebe zjevně znamená hodně.“ Zasmál se a vydal se směrem, kde byl Oktagon přivázaný ke křeslu.

Úlevně jsem si vydechla, když už na mě konečně nemířila hlaveň zbraně a mohla jsem vydechnout zadržovaný dech. Pouta mě táhla k zemi a já se jejich síle nebránila.

Věta, kterou před chvílí vyslovil mi zastavila srdce. Kdo jiný by tohle všechno udělala jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv?

Procházel se kolem křesla. Byl to psychopat! Kdo jiný by tohle všechno udělal jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv?

Bylo to snad poprvé, co jsem viděla Oktagona tak moc bezmocného. Měla jsem strašnou touhu se za ním rozeběhnout a držet ho ve svém náručí. Jedna neposedná slza mi vytekla z oka, když mi v hlavě vyvstala myšlenka na to, že dnešek může být náš poslední. Co když umře nebo umřu já? Zayn byl blázen a nedalo se mu věřit v ničem.

 ,,Přemýšlel jsem víš? A došlo mi, že tvoje smrt mi v ničem nepomůže, Oktagone. Stejně by pro tebe bylo největší mučení, kdybych se tu s ní vyspal.“ Po slovech, které Zayn řekl měl Oktagon v očích pouze zlatavou barvu. Jeho vlk ho plně ovládal a na mluvení mu propůjčil jeho hluboký hlas. ,,Ani se jí nedotkneš!“

Pomalou chůzí se zase vydal směrem ke mně. Těkala jsem pohledem mezi nimi. Došlo mi co dělá. On ho provokoval! Zayn se ho celou tu dobu snaží vyprovokovat, aby Oktagon nemyslel rozumně. Ví, že pokud se jedná o mě udělal by takřka cokoliv, ale tohle?

Jeho pomalou chůzi doprovázelo škubání Oktagonova křesla, výhružné vrčení a výhružky, které mu daroval. Také jsem se snažila dostat z řetězů. Lomcovala jsem s nimi tak moc, až mi ze zápěstí stékaly pramínky krve. Kapičky potu se mi pomalu tvořili na čele. Každým dalším krokem, který udělal mým směrem, ve mně narůstal snad ještě větší strach než předtím.

Když zůstal stát asi dva kroky ode mě nevěděla jsem co dělat. To nejhorší, ale teprve přišlo.

Zayn si pravou rukou sáhl někam za záda a vytáhl pouzdro, ze kterého trčela rukojeť nože. Jakmile ho zbavil obalu a světlo baterek osvítilo jeho čepel, ztuhla jsem.

Strachy jsem vykulila oči a začínala se bát nejhoršího. ,,Prosím, já udělám co chceš. Jen mě nech být.“ Křičela jsem nahlas. Velké kapky mi stékaly po obličeji a díky chladu, který vládl v místnosti mě lehce štípaly.

Chtěla jsem si je okamžitě utřít, ale ruce, které jsem měla stále spoutané, mi to nedovolovaly. Znovu jsem s nimi škubla a doufala, že se uvolní. 

Místo uvolnění se, ale kolem mého zápěstí stisk ještě víc zesílil. Pevně jsem si skousávala dolní ret abych nevykřikla a nechala Zayna, aby si mě přitáhl za pouta blíž k němu po zemi. Neměla jsem sílu na to se bránit a bála se, že by to mohlo mít dopad na toho drobečka.

Na krku jsem ucítila ostří nože a jeho čepel mě lehce řízla do krku. ,,Jak dojemné, ale od tebe nic nechci.“ Slova, která vypustil ze svých úst směřoval na mě, ale jeho pohled se stále upíral na Oktagona. 

,,Teď mi řekneš, kde ten kámen je, jinak ji tady podřežu a potom z ní vyříznu toho spratka.“ Řekl chladným hlasem a já sebou strachy trhla. Tím jsem ale zapříčinila, že se čepel nože zabodla ještě víc do mého krku.

Tohle všechno bylo jako ve špatném filmu. Chtěla jsem vrátit všechno zpátky a nikdy ty prokleté dveře ve kterých Zayn stál neotevřít.