Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Shrbeně jsem seděla v knihovně na jedno z okenních parapetů. V konečcích svých prstů jsem mnula list jedné stránky v knize. Moc často jsem nečetla. Přišlo mi to, jako velká ztráta času. Dokonce jsem nikdy nepochopila lidi, kteří u toho dokázali zrelaxovat svou mysl a tělo. To už bych si spíš šla zacvičit, ale ani to v mém případě příliš často nehrozilo. Byla jsem raději sama se svými myšlenkami než, abych se je snažila nějak přebýt. Teď jsem ale v ruce jsem svírala jakousi knihu. O čem byla, jsem však neměla ani tušení. V hlavě se mi totiž stále opakovalo to slovo. Prdelko... Jako by se najednou vše rozplynulo a tohle se stalo středobodem mého vesmíru. Po dlouhém uvažování jsem se smířila s tím, že to musel být dopis od nějaké jeho bývalé možná i přítomné milenky se kterou bude stále udržovat vztah.  Od našeho setkání v šatníku jsem ho neviděla. Měla jsem za to, že zmizel kvůli té jizvě. Myslela jsem si, že se za ní styděl a předpokládal, že ho za ni odsoudím. Jenže... Co když

  ,,Dáš si slanou omeletu nebo chceš něco sladkého, miláčku? " To oslovení mě překvapilo. Zdálo se, jakoby otočil o sto osmdesát stupňů. Jako by se předtím nestalo nic neobvyklého a všechno bylo v naprostém pořádku. Dokonce ani personál, který postával opodál, čekající na jeden z jeho dalších rozkazů nevypadal překvapeně jeho reakcí. Zdálo se, že tohle pro ně bylo běžné. Nepřekvapoval je burácející křik, kterým jasně dával najevo, že to on je tady pánem . Na jeho talíři ležela omeleta, ze které trčely kousky rajčat, slanina a vytékal roztavený sýr. Žlutá, žloutková přikrývka na sobě měla malá, nepravidelná kolečka pravděpodobně od špenátu nebo nějaké bazalky.  Z omelety stoupala pára, takže ji museli akorát dosmažit. Personál byl nejspíš už naučený, co snídá, a tak jakmile vstoupil do místnosti, začali připravovat jeho snídani. Jeho postava nevypadala na to, že snídá někde v rychlém občerstvení nebo naopak někde v cukrárně. Určitě si zakládal na svém vzhledu a hlídal si každič

Reagan přešel ke dveřím, které mi, jako pravý gentleman otevřel a nechal mě jimi projít jako první. Když jsem kolem něj procházela nechtěně jsem se dotkla ramenem jeho hrudě. Trhavý nádech, který vyšel z jeho úst mě zastavil uprostřed mobilu.  Rychle jsem se ale vzpamatovala a vydala se chodbou. I ten malý dotek našich těl pro mě byl, jako zásah elektrického proudu. Pouto sílilo každou vteřinou, kterou jsme trávili společně a já se děsila toho co přijde.  Za celou cestu se mě ani jednou nepokusil chytnou za ruku, nebo se mnou navázat konverzaci, za což jsem byla vděčná. Oba jsme bloudili ve svých myšlenkách vnímající pouze přítomnost toho druhého.  Nevěděla jsem, jak se mám v jeho p.  Přece jen, Reagan byl velmi mocný muž a já byla jen pouhá dívka, která udělala scénu pokaždé, co jsme se viděli. Už jen z těch pár vzpomínek mi rudly tváře studem. Došli jsme do jídelny, kde už seděla Olliv a má matka, která netrpělivě ťukala  svými gelovými nehty o desku stolu. Před nimi bylo položené je

  Položila jsem se do teplé vody ve vaně a snažila jsem se uvolnit stažené svaly. Jemně jsem projížděla po své pokožce houbičkou se sprchovým gelem, abych získala víc času. Byla jsem vystresovaná a nechtěla jsem znovu čelit jeho pohledu. Vyvolával ve mě tolik pocitů, ale snad to nejhorší bylo, že jsem nevěděla co od něj můžu čekat. Byl jako zavřená kniha, která nejde otevřít. Moje oči sklouzly k oknům. Za celou tu dobu jsem neměla čas vychutnat si pohled na krajinu kolem mě. Velký les lemoval zdi tohoto domu a přes své hustě oseté větve jehličím sem propouštěl jen minimum světla. Lidská duše, neznalá těchto lesů by se ztratila během pár metrů a možná i proto byl jeho dům tady. Daleko od všeho živého s minimální šancí odsud utéct a přežít v lese. Bohužel můj čas docházel a studená voda mi to dávala jasně najevo. Konečky mých prstů, byly zhránkovatělé a lehce promodralé díky tomu, jak dlouho jsem byla ve studené vodě. Zuby se mi začínaly klepat od sebe, ale i tak jsem se musela přemlouva

  Byl nahý.  Tedy, až na ten kousek látky, který měl ležérně obvázaný kolem boků až jsem se divila, že mu nesklouzl dolů. K apičky vody mu stékaly po břišních svalech, proplétaly se mezi jemnými chloupky a nakonec zmizely, když se vsákly do ručníku, jako by po jeho těle nikdy nestékaly .   V úrovni mých očí se rozprostíraly jeho prsní svaly a když jsem zvedla hlavu setkala jsem se s jeho širokými rameny. Mé tváře nabraly karmínovou barvu a já najednou v puse cítila až moc slin. Byl nádherný, jako vytesaný z kamene.  ,,Podívej se na mě." Sklopila jsem studem pohled a zadívala se na své bosé nohy, které byly oproti těm jeho maličké. Sledovala jsem naše nohy, jako by v tu chvíli nebylo nic zajímavějšího v místnosti. Neměla bych si je alespoň pro efekt namalovat? Blíží se zima co takhle světle modrou nebo bílou?  ,,No tak, podívej se na mě." Neznělo to jako rozkaz, spíš jako prosba. Zvedla jsem oči k jeho tváři. Projela mnou vlna překvapení, kterou musel vidět v odrazu mých očích

  Líně jsem se převalovala ze strany na stranu. Což by bylo svým způsobem v pořádku, jenže si pamatuji, že jsem večer do té postele nešla sama. Takže otázkou bylo, kde je? Zmizel znovu beze stopy? Pootevřela jsem jedno oko a prozkoumala své okolí, ale nikde nikdo nebyl. Rukou jsem se dotkla místa vedle mě, které bylo chladné, takže už musel být chvilku pryč nebo vedle mě vůbec neležel. Opět mě tu nechal na pospas svému osudu.   Znovu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do ticha, které přerušovala tekoucí voda.  Fajn, Reagan se sprchuje.  Jak se vůbec jmenuje? Přeci mu celý život nemůžu říkat Reagane. To je jako bych celý život kadeřnici říkala Kadeřnice. Nebo snad bude chtít abych ho oslovovala jeho hodností? To by bylo hodně odměřené, ale kdo ví, jaký ve skutečnosti je? Zvuk vody najednou utichl. Celá jsem se napjala jako tětiva luku a skryla své tělo víc pod deku, kterou jsem byla přikrytá. Zavřela jsem oči a snažila se zpomalit svůj splašený dech, abych vypadala, že stále ještě

Pomalu začal našlapoval směrem ke mě, jako lovec lačnící po své kořisti. Jeho pohyby byly ladné a  elegantní, jako by je měl předem promyšlené.  Jako by se to neodehrávala právě teď, ale ve zpomaleném film.  Musela jsem se od něj odsunout dál i když jsem věděla, že je to zbytečné. Nemám proti němu žádnou šanci. Byl tak obrovský a dokonalý, že jsem mu nedokázala vzdorovat příliš dlouho a to mě děsilo. Tenká vlákna pouta, které mě k němu táhlo se začínala přetrhávat a já se bála okamžiku, kdy mu podlehnu. Pevně jsem sevřela oči připravujíc se na to, jak svoje tesáky zaryje do mého těla trestajíc mě za chování.  Prokousne se tenkou vrstvu pokožky, přes svaly a šlachy až ke kosti, která v náporu jeho síly praskne. Sladká chuť krve se mu rozleje na jazyku a on nebude schopný přestat. Zvuk lámajících se kostí se takřka ozýval místností, když se stalo něco nečekaného.   Celá v šoku jsem vytřeštila  oči na vlka, který se nečekaně objevil na posteli jen pár centimetrů od mého obličeje. Jeho ryc

Byla jsem tak naštvaná, ne já doslova zuřila. Všichni tady se ke mně chovali, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, ale ve skutečnosti jim to bylo nařízené. Hráli se mnou jen další jeho hru ve které se stali jeho loutkami stejně tak, jako já. Musela jsem s nimi hrát i když jsem věděla, jak tahle hra skončí. Jak poníženě se budu cítit, když ho uvidím. Teď jsem to tu nesnášela snad ještě víc než v první den, kdy mě sem dovlekli. Slibovali nám nekončící lásku, štěstí, které by s naším druhem mělo přijít brali, jako samozřejmost.  Místo toho mě tady, ale drží bez toho, aniž by mě vlastně to psisko chtělo. Nutí mě ho poslouchat,  řídí můj život i na takovou dálku a to mě dohání k šílenství.  Doufala jsem, že jakmile se dostanu z rezortu, bude to jiné, ale já si celou tu dobu stavěla vzdušné zámky! Jak naivní jsem celou tu dobu byla?  ,,Huso jedna pitomá." zamumlala jsem si tiše, ale věděla jsem, že Metthew, který stál vedle mě to díky svému vlkodlačímu sluchu

  Bylo to zvláštní. Druh mé mentorky se o mě zajímal víc než ten můj. Viděla jsem v jeho očích  všechny  ty jeho emoce. Jeho zlost, strach, starost a taky to, jak tohle celé nechápal. Byl zmatený, že si mě Reagan rovnou neoznačil a neučinil svou, vzhledem k tomu, že mě tak dlouho hledal. Byl mnou celou tu dobu tak posedlý a najednou, když mě konečně měl, tak se stáhl do pozadí. Všechny pocity se uvnitř mě míchaly, a já se bála si přiznat zradu, kterou ve mně tyhle věci vzbudily. Nikdo mi však nedal moc času to všechno zpracovat.  Druh mé mentorky se bez jediného slova vydal s nadávkami pryč, jako by tady z ničeho nic měla vypuknout rozepře, které se chtěl vyhnout. Allysia mi věnovala pouze omluvný úsměv, než se za ním rozeběhla, aby ho mohla uklidnit. Pocítila jsem smutek, protože uvnitř jsem také toužila mít někoho, kdo se jednoduše bude starat o to, jak se cítím. Jenže mému druhovi tohle bylo očividně úplně jedno.  Nechal mě tady bezmocnou, bez ochrany, jako by mu na mém životě n

Jedno jediné, tiché pípnutí se ozvalo z telefonu a potom už nic. Byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Jako by ani on nevěděl, jak má začít. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit. ,,H-haló?" Jakmile ticho prořízlo mé zakoktání, zalitovala jsem toho, že jsem vůbec promluvila. Čekala jsem křik a nadávky, ale zdálo se, že ho můj telefonát akorát tak obtěžuje a nejraději by to celé měl už za sebou. ,,Mojí fotku už jsi viděla.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování. „Měl bych se vrátit za týden." Odmlčel se. Možná čekal, že něco odpovím, ale já nevěděla co. Začít s omluvou bylo zbytečné, protože jeho hlas mluvil za vše. Byl pobouřený mým chováním a musel se jít uklidit do ústraní, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Nebo jsem si to, alespoň v tu dobu nalhávala. ,,Nechci, abys pila alkohol. Každou hodinu mi dej vědět, kde si a co přesně děláš. Zpoždění se netoleruje, ani minutové. Mattew se brzy vrátí a bude na tebe dohlížet. Jestli

  Sluneční paprsky se skrz okna snažily co nejvíc prostoupit do ponuré místnosti a dodat jí potřebné světlo.  Hodiny, na protější stěně, ukazovaly půl osmé ráno. Rty se mi samy od sebe zvlnily do lehkého úsměvu. Nový den se probouzel k životu a něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek nebude jeden z těch normálních dnů.  Svůj zrak jsem přesunula na matku a v tu chvíli úsměv spadl z mé tváře.  Seděla vzpřímeně na vysoké poskytované židli a ruce měla položené v klíně. Na sobě měla jeden ze svých kostýmků a probodávala mě nenávistným pohledem. Tiše jsem se šla posadit vedle ní tak, abych neodlepila pohled od podlahy a tím ji ještě víc nenaštvala. Strach najednou koloval celým tělem a já se bála, že už se s mou spřízněnou duší dohodla na trestu, který mě čeká. Včerejší večer se přece nemohl obejít bez následků. A i když jsem si ho nepamatovala červená skvrna, která předtím zdobila mé šaty byla od vína, které jsme měla zakázané. Už to bylo něco, za co mě čekal trest a kdo ví co v