Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

,,Konečně jsem si taky našel..." najednou, jako by mi vyschlo v krku. Nevěděl jsem jestli je dobré před ním zmiňovat to slovo... . Slovo, které pro něj tolik znamenalo. Slovo kvůli, kterému jsem ztratil bratra. Bál jsem se ho vyslovit a i pomyšlení na něj mi před ním přišlo špatné. Bál jsem se, že znovu odejde. ,,Nemusíš se to bát říct... už je to nějaký ten měsíc. Zvykl jsem si na to, že žiju sám a pravděpodobně už ji nikdy nenajdu."  Viděl jsem na něm, jak moc ho to bolí... . Vzpomínky na tu dobu se mu vrátily a já víc stiskl Flořinu ruku. Bál jsem se, že mi stane to stejné... . Že by mi mohla znovu utéct... . Nemohl jsem o ni přijít stejně tak, jako přišel můj bratr o svou spřízněnou duši. Nevěděl jsem co říct. Měl jsem mu říct, že bude zase vše dobré i když jsem moc dobře věděl, že nebude? ,,Co si promluvit někde jinde? Všechny ty cvičící stroje mě začínají děsit a určitě si toho máte hodně co říct?" slova se ujmula Flora a my oba jsme se na ni podívali.  ,,Mimochode

  Vzduch změnil svou příchuť, začal chutnat hořce a trpce. Vše jakoby se zdánlivě zpomalilo. Tlukot Flořina srdce se zrychlil. ,,N-Nathane?"  Jeho jméno vyslovila se strachem. Uslyšela za sebou dopad kroků, ale nenamáhala se otočit. Věděla, že kroky patří muži, který předtím seděl na žíněnkách.  --------------------------------------- Přešel ke mě a jeho ruce se mě něžně dotkly. Chytl mě v pase a lehce nadzvedl. Nechal celé tělo přejet přes to jeho a má ústa vypustila tichý, sotva znatelný vzdych.  Když mě postavil, prudce jsem k němu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.  ,,Nad čím přemýšlíš?" upřel svůj pohled někam za mě. ,,Nad tím, jak by chutnala jeho krev... nad tím, jak bych mu roztrhal hrdlo a jeho krev by byla všude, ale předtím bych ho pořádně mučil! Křičel by bolestí a prosil o pomoc... ta by, ale nikdy nepřišla." Pohladila jsem ho po tváři a jeho oči se na mě teď zaměřily. Mým tělem to lehce otřáslo. ,,Klid... nic se nestalo... jen... jen mě vyzvedl nahoru.&q

  Je středa, něco kolem třetí hodiny ranní a já stále nemůžu usnout. Unaveně pátrám po budíku, který mi jen mé domněnky potvrdí... 3:08. Únava mě stáhne zpět do vyhřátých peřin a já se víc natisknu na tělo, které leží vedle mě. Nathan... . Úsměv se mi rozlije po tváři... . Nehnul se ode mě ani na krok od toho co jsem se poprvé probudila.. přesně tak, jak mi to slíbil.  Být to jen na mě, utekla bych jen co jsem si mohla sednout, ale to by tu nesměl trávit všechen svůj čas. Nemínil nic zanedbat a ať jsem se snažila, jak jsem se snažila ho od sebe odehnat, nedařilo se mi to.  Cítila jsem se lépe, ale být rozhodnutí o mém propuštění na Nathanovi, dneska propuštěná ještě nejsem a ležím tu minimálně další měsíc. Co to doktor oznámil stále se vyptával zda je vše v pořádku a nemůžu třeba náhle začít kolabovat nebo něco podobného. Panikařil snaž ještě víc než kdy já... Jen co zavřu oči, už mě probouzí sestra, která mi vrazí do ruky jogurt s lžičkou a odejde. Tentokrát vstávám sama, v rychlosti

  Okolí jsem už pár dnů nevnímal. Seděl jsem tu na rozvrzaném křesílku a držel ji za ruku. Byla tak klidná... tak moc klidná, až to vypadalo že nežije. Kdyby se jí nezvedal hrudník, byla by to pravda... . Čas plynu a ona se stále neprobouzela... . Doktoři byli bezradní... a i když jsem si to nechtěl přiznat pomalu jsem přestával doufat. ,,Musíš se probudit, víš?" Řekl jsem jí hned poté co odešel doktor. Odpovědí mi, ale bylo jen pípání přístrojů všude kolem. ,,Tohle mi nedělej. Nemůžeš mě tu nechat. Ne teď, když jsem tě znovu našel. Ještě jsme nic nezažili! Chci tě vzít na pouť, koupit ti cukrovou vatu a držet tě za ruku na Ruském kole, protože se bojíš výšek... tenkrát jsi o tom tak básnila, vysnila jsi si svůj zábavný park a já ti ho klidně postavím, když se teď probudíš... . Je toho ještě tolik... . Nesmíš mě tu nechat...!"  Tyhle věty jsem jí opakoval každý další den, co byla v umělém spánku. Vyprávěl jsem jí o mé rodině. Prosil jsem jí a dokonce jsem zkoušel i vyhrožovat

  Další den to už Flora v Nathanově blízkosti nemohla vydržet. Byla pod neustálým dohledem starostlivého Alfy, který ji kontroloval na každém kroku a proto nebylo divu, když se brzy ráno vydala do knihovny aniž by ho o tom předem informovala. Cesta jí zabrala víc času než si původně myslela. Potýkala se s velkou bolestí celého těla a hlavně krku.  ,,Dobré ráno" ozval se hlas za jejími zády, až sebou strachy trhla. Flora měla v očích vypsaný strach, bála se reakce Nyx, která se objevila v místnosti... . Chtěla jí obejmout, ale nedokázala promluvit... už tolikrát jí říkala aby se vrátila, ale ona neposlecha. Možná, kdyby poslechla a vrátila se, bylo by vše v pořádku a její krk nezdobila značka po označení. Sklopila hlavu, něco v ní se přes noc zlomilo a nedovolovalo se na ni podívat... . Cítila se jinak, bolest, která jí procházela tělem přicházela spolu se vzpomínkou na den, kdy si ji Alfa Nathan označil. Ten den, kdy ji zlomil a později odvedl zpět sem. Do útrob Jeho smečky. ,,Flo

  Probouzím se v krásné měkké posteli, přikrytá velkou, černou peřinou až po bradu a nad hlavou mi visí černá nebesa. Kdyby sem neprosvítaly sluneční paprsky místnost by plně propadla temnotě. Svým způsobem mi to, ale přišlo kouzelné. Jakoby tohle místo ukrývalo nějaké tajemství a bálo se, aby nevyšlo na povrch... Hlavu jsem měla stočenou směrem k oknu a díky tomu viděla na město, které bylo stále místy prosvícené pouličními lampami. Sluneční paprsky pomalu prostupovaly mezi budovami a nový den se dral na povrch. Lidé se líně připravovali do práce a příroda na další z rušných dnů... .  Lahodná vůně se mi vryla do nosu a mě až teď došlo co se stalo... co udělal a že tohle vše není pouhý sen!  box-gym - písnička The Resistence - Nathan Volkov - mojito jeho nos putující pomalu po mém krku - zuby nebo spíše tesáky co mi pronikly skrz kůži - silné paže, které mě vtáhly do objetí, když jsem padala a ztrácela vědomí... potom už mou mysl pohltila jen temnota a já se nebránila, nebyl k tomu dův

  Prohlížela jsem si  ceny cereálií a hledala ty nejlevnější, když do mě moje kamarádka Karin bouchla, abych jí věnovala víc pozornosti. To poslední co jsem teď chtěla, bylo někam jít... chtěla jsem jen postel a klid. Nebylo divu, když mi před chvílí skončila směna v baru.  ,,Zkus to alespoň jednou, bude se ti to líbit a něco pro sebe uděláš!" ,,Ne." zavrtěla jsem hlavou a dál prohlížela regál s cereáliemi. To poslední co mi v životě chybělo, bylo cvičit v potem páchnoucím fitku. ,,Tak víš co? Já mám nápad." usmála se a já si povzdechla a nesouhlasně zakroutila hlavou, ale pak jsem nahodila úsměv, protože jsem cereálie uviděla za ní v regále. Zase to tu přeskládali! ,,Poslouchám." zabručela jsem, když měli ty co jsem chtěla vyprodané, musela jsem hledat nějakou jinou levnou náhradu. ,,Neposloucháš." odpověděla mi a vytrhla mi nákupní seznam z ruky. ,, Kdyby jsi mě poslouchala, nehledáš neustále cereálie!" Pousmála jsem se tomu, jak moc mě má kamarádka za t

  Usrkl jsem ze skleničky, kterou jsem pevně svíral v ruce a opřel se o zábradlí na balkóně. Výhled na temný les mě ničil... každý den, jak už tomu bylo poslední  tři měsíce neustále. Viděl jsem ji všude a to byl důvod, proč jsem to tady nenáviděl! Sáhl jsem si do zadní kapsy a vytáhl malý pomačkaný papírek... to jedné co mi po ní zůstalo... . B ude to tak pro nás lepší... čím dřív zapomeneš tím líp... já už se nevrátím...  ,,Tím, že jsi zničil už čtvrtý boxovací pytel a polovina smečky je ráda, že chodí se ti nevrátí!" Tohle bylo poslední tři měsíce zakázané téma a Oktagon to moc dobře věděl... rozhodně to neměl říkat. Strhl jsem ze sebe boxovací rukavice a proměnil jsem se ve vlka... . ,,Ona je moje! Jsem jediný, kdo o ní bude mluvit Oktagone! MOJE!" zavrčel jsem mu do obličeje, když se v místnosti rozezvonil jeho telefon. Oktagon došel k tašce, vytáhl telefon a chtěl odejít aniž by se na mě podíval, ale tentokrát ne! Tentokrát už se to nestane! Věděl jsem, že volá ona... m

  Vyšla jsem nejistě z Nathanovi ložnice a pevně svírala desky, které mi zaručovaly práci v knihovně, kterou jsem potřebovala. Bála jsem se, že mě s tím vyhodí po tom co se o mě dozvěděl co pravděpodobně jsem, ale malá naděje ve mě mi říkala, že by mi nikdy neublížil a vyslechne mě. Měl pravdu... lhala jsem mu a on si  zaslouží znát pravdu. S výdechem jsem se chystala zaklepat na dveře, když mou ruku sevřela jiná a odtáhla ji od dveří. ,,Nechoď tam Floro." držel mě Oktagon za ruku. ,,Proč?" podívala jsem se na něj nechápavě. ,,Teď tam nemůžeš...." Přejel si rukou po obličeji a podíval se na mě smutným pohledem. ,,Dnes jsou zápasy v ringu a jak se včera dozvěděl to o tobě... mrzí mě to." ,,Co tě mrzí?" vykroutila jsem svou ruku z jeho sevření. ,,Mrzí mě to co uvidíš." zašeptal a odcházel dál touhle chodbou.  Otevřela jsem dveře do pracovny. Všude byl chaos. Všechny věci byly rozházené, všechny papíry ležely po místnosti, stůl byl přehozený na opačné straně

  Dnešní den byl velice náročný. Byla to spousta papírování, vyplňování, hledání knížek a seznamování s lidmi ze smečky, kteří přišli. Mrzelo mě snad jen to, že nepřišel žádný člověk... .  Dnes jsem totiž poprvé otevřela pro všechny kolemjdoucí a hlavně  členy Nathanovy smečky dveře své vysněné knihovny a i když nepřišlo moc lidí, byla jsem šťastná i za těch pár kteří si zde založili průkaz! S úsměvem jsem zavřela a zamkla dveře, vydala se pomalou chůzí směrem domů... a jak už jsem zmiňovala na začátku, že dnešek byl náročný...  sotva jsem přišla do ložnice unaveně jsem padla do postele a sladce spala až do rána.  Nemyslela jsem na žádné téma ohledně toho, že můžu být tkadlena, nepokoušela jsem se nic zkoušet a okolí asi také ne... . Protože když včera spadla jedné  paní knížka, dopadla klidně na zem i když jsem přes polovinu místnosti máchla rukou ve snaze ji zachytit a udržet ve vzduchu... .  -------------------------------------------------- Rozednívalo se. Nový den se pomalu probou

  Opět jsem se probouzela zachumlaná v  jeho náručí. ,,Dobré ráno." zašeptal a políbil mě do vlasů. ,,Dobré ráno." usmála jsem se i když jsem k němu ležela zády a tím pádem můj úsměv nemohl vidět. ,,Dnes přijede Nyx s Oktagonem a půjdeme společně zařizovat tu knihovnu" ,,Já vím, už se strašně těším... stávej, musíme se rychle obléct a vyrazit. Vždyť už je skoro půl osmé, nic nestíháme!"  ----------------------- ,,Zpomal... musíme si ještě promluvit, vílo." V okamžiku, kdy jsem tu větu dořekl, jsem ucítil, jak ztuhla. Tohle nebylo dobré znamení, bál jsem se na ni podívat. Možná bylo dobře, že ke mě byla otočená zády. Musel jsem pokračovat ve svém proslovu i když mi to bylo proti srsti. Viděla tu fotku a to nebylo dobré... chtěl jsem jí to říct, až se to vše vyřeším, ale teď už bylo pozdě. ,,Floro ta včerejší fotka.. přijdu na to, kdo ji fotil a postarám se o to aby trpěl" řekl jsem na úvod a doufal, že ji to alespoň trošku uklidní. ,,Já vím" špitla, al