Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Sluneční paprsky se skrz okna snažily co nejvíc prostoupit do ponuré místnosti a dodat jí potřebné světlo.  Hodiny, na protější stěně, ukazovaly půl osmé ráno. Rty se mi samy od sebe zvlnily do lehkého úsměvu. Nový den se probouzel k životu a něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek nebude jeden z těch normálních dnů.  Svůj zrak jsem přesunula na matku a v tu chvíli úsměv spadl z mé tváře.  Seděla vzpřímeně na vysoké poskytované židli a ruce měla položené v klíně. Na sobě měla jeden ze svých kostýmků a probodávala mě nenávistným pohledem. Tiše jsem se šla posadit vedle ní tak, abych neodlepila pohled od podlahy a tím ji ještě víc nenaštvala. Strach najednou koloval celým tělem a já se bála, že už se s mou spřízněnou duší dohodla na trestu, který mě čeká. Včerejší večer se přece nemohl obejít bez následků. A i když jsem si ho nepamatovala červená skvrna, která předtím zdobila mé šaty byla od vína, které jsme měla zakázané. Už to bylo něco, za co mě čekal trest a kdo ví co v

  Okolo mě panovalo až mrtvolné ticho. Sluneční paprsky mi běhaly po tváři a ukrutná bolest hlavy se dostavila hned, co jsem otevřela oči. Převalila jsem se na druhý bok, zády k oknům a tiše zakňučela jako raněné štěně.  Schoulila jsem se do klubíčka a víc se zabalila do přikrývky, jako by mě dokázala ochránit před tím co se bude dít dál. Do nosu mě udeřila vůně, kterou jsem ještě neznala, a to mě donutilo se posadit. Černý, mahagonový nábytek, který dominoval celé této místnosti upoutal mou pozornost jako první. Přišlo mi, že tady se svou bledou pletí a světle kaštanovými vlasy musím přímo zářit. ,,Vidím, že jste konečně vzhůru madam." Leknutím jsem nadskočila, když mé přemýšlení přerušil cizí, zvučný hlas. Můj pohled ihned dopadl na ženu v oblečení služebné a já stáhla své obočí do jedné linky. ,,Nemějte strach nic Vám neudělám. Kontroluji Vás, kdyby se Vám znovu přitížilo, aby byl někdo poblíž." Řekla milým hlasem a lehce se na mě usmála než svůj pohled sklopila do své