8. Procitnutí

 

Okolo mě panovalo až mrtvolné ticho. Sluneční paprsky mi běhaly po tváři a ukrutná bolest hlavy se dostavila hned, co jsem otevřela oči. Převalila jsem se na druhý bok, zády k oknům a tiše zakňučela jako raněné štěně. Schoulila jsem se do klubíčka a víc se zabalila do přikrývky, jako by mě dokázala ochránit před tím co se bude dít dál.

Do nosu mě udeřila vůně, kterou jsem ještě neznala, a to mě donutilo se posadit. Černý, mahagonový nábytek, který dominoval celé této místnosti upoutal mou pozornost jako první. Přišlo mi, že tady se svou bledou pletí a světle kaštanovými vlasy musím přímo zářit.

,,Vidím, že jste konečně vzhůru madam." Leknutím jsem nadskočila, když mé přemýšlení přerušil cizí, zvučný hlas. Můj pohled ihned dopadl na ženu v oblečení služebné a já stáhla své obočí do jedné linky. ,,Nemějte strach nic Vám neudělám. Kontroluji Vás, kdyby se Vám znovu přitížilo, aby byl někdo poblíž." Řekla milým hlasem a lehce se na mě usmála než svůj pohled sklopila do svého klína. Stejně tak, jak to dělám já před matkou. ,,Děkuji." Zašeptala jsem a než má mysl byla schopná zformulovat normální větu, přerušil mě její hlas. ,,Půjdu dolů, když už jste vzhůru. Snídaně se bude podávat, až přijdete." Řekla a přitom neodlepila svůj pohled od země. Já pohlédla na své oblečení a mé líce zrudly, když můj pohled dopadl na rudou skvrnu nejspíš od vína. Moje vlasy taky musely vypadat příšerně. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se chtěla propadnout hanbou do země. ,,Vypadáte nádherně madam." Šokovaně jsem na ní pohlédla, ale v tu chvíli už ona byla pryč nechávajíc mě tu sedět.

Bílý, křišťálový lustr upoutal mou pozornost hned potom co jsem se přestala dívat na dveře, kterými opdešla. Stovky krystalků se leskly ve svitu slunce a já je s obdivem sledovala.

Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Snažila jsem se si vzpomenout na včerejší večer, ale po nějaké druhé, třetí sklence vína si už nic nepamatuji.

Ve chvíli, kdy mě omrzelo sledování pokoje jsem spadla rozmrzele zády zpět dolů. Začala jsem přemýšlet, aniž bych se o to nějak moc snažila.

Proč musí být můj život tak složitý? Kam mě to zase život zavedl? 

Ocitla jsem se v neznámém pokoji a není nic, co bych mohla říct nebo udělat, aby se vše vrátilo do normálu. Tam, kde jsem byla před tím vším než mě sem ty nestvůry přivedly.

Povzdechla jsem si při pohledu na svoje šaty. Představa toho, že v nich budu celý den mě děsila, protože obrovská červená skvrna, která je zdobila se mi nelíbila. Zapáchaly vínem a já odporem nakrčila nos. Přišla jsem si celá špinavá a ulepená.  

Zadívala jsem se na jedny ze tří dveří a v naději že tam najdu šatnu jimi prošla. Chvíli jsem tápala ve tmě, než jsem našla vypínač.

Celá šatna se po chvíli s problikáním světel rozsvítila. Byla přeplněná oblečením. Pánským i dámským. Pravá strana byla výhradně mužská a linula se z ní jednoznačně mužská vůně, který byla cítit i z přikrývky v ložnici. Naproti tomu na levé straně bylo ženské oblečení a ženský pach který mě iritoval a štípal v nose. 

Při pohledu na saténovou noční košilku rudé barvy jsem pevně stiskla čelist. Zorničky se mi zúžili a já udělala krok směrem k ní. Natáhla jsem ruku, ale jen pár centimetrů od ní jsem si to rozmyslela.

Ta žena, které oblečení patřilo tady musela žít nebo možná stále ještě žije s tolika věcmi. 

Znechuceně se ušklíbnu a radši sáhla po jednom z mužských triček. Radši budu spát v tričku neznámého než v čemkoliv, co patří té ženské. Ještě jsem ji nepotkala a už teď ji nesnáším.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla z ložnice později odejít a neudělat si ostudu našla jsem si v šatníku i tepláky. Když jsem je vzala do ruky omylem jsem je chytla jen za jejich lem a to donutilo konce nohavic spadnou. 

Kolik proboha měřil? Proběhlo mi hlavou jakmile dopadly na podlahu. Byly obrovské, asi tak pro dvoumetrového chlapa ne-li víc. Pomalu jsem vycouvala ven z místnosti stále zděšená z velikosti oblečení. 

Nejistě jsem otevřela další dveře, které byly v ložnici. 

V tu chvíli se mi naskytl pohled na prostornou koupelnu, která byla laděná do světle mentolové barvy. Honosné zrcadlo dominovalo celé této místnosti, protože, bylo přes jednu část zdi. V rohu místnosti bylo umyvadlo, které kolem sebe po stranách mělo malé komody a já se k nim vydala.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zhrozila se samy sebe. Rozcuchané vlasy a trčící sponečky chaoticky uspořádané ve vlasech. Pobledlá pleť, výrazné kruhy pod očima, jako bych celou noc strávila nad záchodovou mísou.

Vzala jsem do ruky hřeben, který byl položený na jedné komodě vedle umyvadla a rozčesala jsem si své mírně zvlněné vlasy, které jsem potom svázala do chaotického drdolu.

Sundala jsem si šaty a vlezla pomalu do sprchy. Kapičky studené vody na mě začaly dopadat a já si plně uvědomila že tohle celé není jen sen. 

Nakonec jsem se zabalila do tmavého ručníku, který ležel vedle vany a podívala se na sebe do zrcadla. 

S povzdechem jsem po pár minutách sledování přešla ke komodě, kam jsem odložila oblečení. Oblékla jsem si tričko, které mi sahalo až ke kolenům. Nebýt toho, že měly kalhoty šňůrku a daly se zavázat v pase spadly by mi při prvním kroku. I tak jsem si ale ještě musela vyhrnout kousek kalhot u kotníků, abych si po nich nešlapala. 

Tohle bylo vlastně poprvé, co jsem měla jiné oblečení, než stejnokroj a bylo to osvobozující. Vždycky jsem chtěla zkusit, jaké to je mít na sobě třeba mikinu, volné tepláky nebo roztrhané džíny, jaké nosívala moje sestra. Při vzpomínce na ní se mi vybavila i má matka.

Mohly uplynou desítky minut, než jsem se odhodlala. Vyjít z koupelny a přejít k největším dveřím, která vedly ven z místnosti pro mě bylo něco hrozného. Bála jsem se toho co v dalších minutách stane.

Ticho, které přerušoval jen můj dech mi na klidu nepřidávalo a já už chtěla znát pravdu. Pravdu o tom, kde teď jsem. Pravdu o tom, co se mnou bude dál.

Chovala jsem v sobě stále zrnka nervozity, ale už jsem nemohla dál čekat. Úmorné ticho mě ubíjelo. 

Upocené ruce jsem utřela do tepláků a otevřela mohutné dveře, co vedly pravděpodobně na chodbu. Podívala jsem se na obě strany. Neměla jsem nejmenší tušení, jakým směrem se vydat. Chodba zela prázdnotou a ani v okolí nešly slyšet hlasy nebo šum.

Nakonec jsem se vydala na levou stranu v domnění, že to nebude velký problém, když se zde budu sama procházet.

Po cestě jsem nepotkala živou duši což mě překvapilo. Víc než to mě ale překvapovalo, jak málo dveří jsem potkala. Nejspíš ale musely být zdejší pokoje opravdu prostorné, jako ložnice, ve které jsem se probudila.

Zaslechla jsem hlasy a to mě donutilo se zastavit. Přesněji řečeno Olliviin hlas, který zněl nabručeně, ostatně jako každý jiný den. 

po chvilce váhání jsem se rozhodla následovat zvuk jejího hlasu, který mě dovedl do prostorné jídelny, které dominoval obrovský jídelní stůl.

Matka seděla naproti sestře a zamračeně sledovala muže, který stál před ní.

,,Dobré ráno." Trošku jsem chraptěla, a to upoutalo pozornost všech.