8. Návod na seznámení

 

Byl jeden ze srpnových dnů a já se jako mávnutím kouzelného proutku ocitla v tomto bytě.

Seděla jsem zabalená v dece na chladném parapetu a pozorovala sluneční paprsky, které se snažily prodrat skrz mlhu, která se přes noc vytvořila. Fascinovalo mě, jak se nevzdávaly. Stále sváděly boj s mraky, jako by snad byli dva týmy na hřišti, které proti sobě soutěží.

Pár purpurově rudých nitek slunce zvládlo během chvilky osvítit ponuré ulice a částečně jim navrátit jejich původní barvu. Z okolních panelových domů vycházeli lidé, kteří mířili do práce nebo se z ní právě vraceli.

Nosní dírky se mi rozšířily, když jsem se hluboce nadechla čerstvého vzduchu, který vanul skrz malou škvírku v okně.

Zavřela jsem oči ve snaze urovnat si myšlenky v hlavě. Jedna přes druhou se snažily prorvat do popředí a tím mi v hlavě tvořily snad ještě větší chaos než, který jsem tam měla. K tomu se přidala i má vlčice, která bolestně vila uvnitř mé hlavy. Truchlila nad odloučením od našeho druha už celá léta a dávala mi tohle všechno za vinu.

Tohle místo mi připomínalo spoustu věcí. Jedna vzpomínka se však vracela častěji než ostatní. 

Bolestivá vzpomínka, kterou jsem se snažila tak moc vytěsnit z hlavy, ale ani po tak dlouhé době nevybledla. Nedokázala jsem zapomenout.

A teď tu sedím na parapetu a poslouchám zpěv ptáků, který vchází skrz škvíru otevřeného okna. V rukou tisknu složku, ve které se ukrývala moje nová identita. Tate, Tatum Bianchi. Pravdou bylo, že mi Tatum říkala jen má rodina a tohle jsem si chtěla nechat jako památku na ně.

Papíry o nové identitě jsem si pročítala už týdny a stále jsem se sebou nebyla seznámena. Obávala jsem se toho, že něco spletu.

Stejně tak na tom byl i životopis, který jsem poslala do místní účetnické společnosti.

Podle těchto papírů jsem měla být úspěšnou studentkou vysoké školy, jejíž název mi vůbec nic neříkal. Plynule jsem měla ovládat pět jazyků, z nichž jeden měl být mým rodným. Léta praxe ve známé společnosti, která se zabývala právnickými a soudními záležitostmi.

Jeden jediný telefonát do jejich společnosti by mě poslal přímo do vězení za padělání dokumentů.

A tak tu teď sedím a ptám se sama sebe. Co jsem komu udělala, že jsem si tohle zasloužila?

Měsíce na útěku se změnily v roky. A i po tak dlouhé době jsem trpěla paranoiou, že se za každým rohem schovává záhadný muž, jehož šéfovi jsem dlužila nekřesťanské peníze, které jsem i po tak dlouhé době nesplatila.

,,Maminko..." Ozval se tichý hlásek mého syna a já se podívala do jeho uslzených očí. Slzy mu stékaly po tvářích a máčely jeho oblíbené tričko. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Byl mu tak podobný, až jsem se toho chvílemi děsila.

Můj syn ukázal rukou upatlanou od tekoucího čokoládového jogurtu na své bílé tričko s dinosaury, ve kterém spal.

,,Pžišel jsem o jogult." Zamračeně popotáhl nudli tekoucí mu z nosu a podíval se na mě zarudlýma očima. Své maličké ručičky ke mně natáhl v očekávání, že si ho vtáhnu do objetí a já tak udělala hned poté, co jsem mu utřela ruce kapesníkem a svlékla zamazané oblečení. Hladila jsem ho ve vlasech a snažila se utišit jeho vzlyky, které nepřestávaly.

Podívala jsem se na malý budík a lehce se usmála. Zbývaly nám ještě dvě hodiny společného času. 

Zapnula jsem starou, ještě černobílou televizi, která lehce zapraskala, než se rozehrála. Hned se nám objevil obraz Kevinovy oblíbené pohádky, u které během deseti minut znovu propadl do říše svých snů, kterými se nechal unášet.

Lehce jsem ho políbila do jeho tmavých, hedvábných vlasů. Přikryla jsem ho dekou, která ležela na opěrce gauče a až poté se vydala do sprchy.

Ručičky v budíku jako by najednou hlasitě tikaly a ve mně každou sekundou stoupala nervozita. Co když přijdou na to, že ty doklady jsou padělané? Co když volali do záhadné společnosti, ve které jsem měla údajně pracovat, a už tam na mě čeká policie?

Zatřásla jsem hlavou, abych všechny ty myšlenky vyhnala z hlavy, a zabalená v osušce jsem se vydala do naší společné malé ložnice.

Byt nebyl velký. Malý obývací pokoj s malou kuchyňkou v rohu, ložnice stejně velká jako obývák. Malá koupelna, kde byla vana, umyvadlo, záchod a rozbité zrcadlo poslepované izolepou, aby se o něj Kevin nepořezal.

Začínalo se ochlazovat, skrze pootevřené okno dovnitř vál chladný vzduch, až jsem se zimou otřásla. Rychle jsem zapadla do ložnice a postavila se k malé skříni, která uvnitř sebe ukrývala pár kousků oblečení, které jsme měli.

Nakonec jsem si po dlouhém rozhodování oblékla šedobílé šaty, které měly vzadu stříbrný zip, táhnoucí se až do poloviny zad. K němu jsem si vzala lehce vybledlou, modrou džínovou bundu, která byla na pár místech lehce roztrhaná od toho, jak často jsem ji nosila.

Ještě jsem zkontrolovala klidně spícího Kevina, než jsem si na chodbě obula boty a tiše za sebou přivřela dveře tak, abych ho neprobudila.

Udělala jsem sotva dva kroky a už jsem stála před dveřmi naší sousedky, se kterou jsem byla domluvená na hlídání. Jakmile mě zahlédla, s úsměvem roztáhla ruce, aby mě mohla obejmout.

Předtím než vstoupila do našeho bytečku, podala mi kousek švestkového koláče a já si ho s úsměvem vzala a po cestě dolů se do něj zakousla. Lahodná chuť se mi rozprostřela na jazyku a já si vzpomněla na své dětství. 

V levé ruce, která se mi třásla jsem tiskla telefon na kterém jsem měla spuštěnou navigaci. Nesoustředila jsem se na nic jiného než na tu malou kuličku na mé obrazovce, která značila, kde se právě nacházím. 

Ruch ulice jsem nevnímala. Na svým zádech jsem neustále cítila něčí spalující pohled, ale pokaždé co jsem se, otočila za sebe za mnou nikdo nebyl. Nikde nebyl nikdo kdo by mě sledoval. 

Všichni spěchali do páce nebo se z ní unavení vraceli. Zvonečky nad dveřmi kaváren neustále cinkaly a upozorňovaly tak na přibývající zákazníky, už v tak přeplněných obchůdcích. Ani lidé v rychlém občerstvení nestíhaly tak velký nápor lidí. Jeden zákazník se přes druhého překřikoval se svojí objednávkou, jako banda nevychovanců.

Pokroutila jsem hlavou nad svou narůstající paranoiou, kterou jsem si díky rokům utíkání vybudovala. Doufala jsem, že právě tohle místo se stane tím, kde začnu nový život bez utíkání a neustálého strachu.

Znovu mi to po pár metrech nedalo. Někdo tam v davu na mě musel upírat svůj pohled! 

Při posledním otočení za sebe jsem omylem vrazila do pevné stěny něčího těla. Strachy jsem ztuhla, když si má mysl vybavila muže zahaleného v černém plášti s kloboukem na hlavě, jak mě upřeně pozoruje. Rozhořčení v jeho tváři bylo vidět na sto metrů daleko a já věděla, že mu znovu neuteču. 

Dech se mi zadrhl v hrdle. Velké ruce se dotkly mých loktů a zachytily mě v pádu. 

Má mysl byla tolik zabraná do představy muže, který mě dohnal k životu na útěku, že jsem nepočítala s tím, že by to mohl být někdo jiný. 

Praštila jsem dotyčného neznámo kam a ještě ho kopla nohou do lýtka. 

Stisk najednou povolil a já slyšela pár sprostých nadávek, které se muži vydraly z hrdla neuvěřitelnou rychlostí. Rychle jsem ustoupila o dva kroky dál v obavě že mi úder oplatí.

Zvedla jsem hlavu jen proto, abych se setkala se světle šedýma očima, které svou barvu schovávaly pod tlustými sklíčky kulatých brýlí. 

Muž si mnul poraněný nos do kterého jsem ho praštila. Vystrašeně jsem ho pozorovala a nebyla schopná slova. Nebyl to on! Jak by taky mohl? Jsem na úplném konci světa od místa, kde mě naposledy viděl.

,,J-Já moc se vám omlouvám tohle jsem ještě nikdy neudělala..." Mluvila jsem rychle, ruku jsem opatrně natáhla k mužově tváři a lehce ho po ní pohladila v domnění, že to jeho bolest zmírní. 

Jeho obličej nebyl ničím výrazný. Velké, kulaté brýle, které jeho kulatý obličej ještě víc zakulacovaly. Malé rty se stejně malým nosem na muži vypadaly legračně. Mohl být zhruba stejně vysoký jako já.

,,Sakra dávejte pozor!" Řekl nepříjemným hlasem, ale jakmile se jeho oči střetly znovu s těmi mými jeho rysy v obličeji změkly. 

,,Tedy... to já se omlouvám slečno nedával jsem pozor na cestu. Nespravil bych to šálkem čaje nebo kávy?" Řekl najednou, ale to už já byla pár kroků od něj a jeho poslední slova slyšela jen z povzdáli. Nesměla jsem prošvihnout pohovor, který mě čekal a proto jsem se rozutíkala dál davem a sledovala kuličku na svém telefonu, která rozhodovala o mé budoucnosti. Nesmím přijít pozdě!