1. Poznání

 

Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě.

,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila.

Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách. 

,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu. 

Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane. 

Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen pouhá ozdoba na ukázání a později jako ozdoba pro netvora. Tiché syknutí, které mi ale matka darovala, jako varování jsem zaslechla.  

V místnosti panovala klidná atmosféra, ale něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek klidný rozhodně nebude.

,,Přestaň se kroutit." To se mé matce řeklo, když neseděla na tvrdé, dřevěné židli v kuchyni. Jejíž světle oranžová barva vyčnívala stejně tak, jako nábytek, kterého se matka nechtěla zbavit.

Skříně byly už za ta léta oprýskané a dříve světlé dřevo po letech ještě víc vybledlo. Stůl, který sotva držel pospolu stál vedle velkých oken, kterými šlo vidět ven. Nástěnné hodiny, které byly v opačném rohu místnosti hlasitě tikaly, jako by mě chtěly před něčím varovat ostatně jako všechno tady.

,,Musíš sedět rovně a nevrtět se tolik jinak to budu muset dělat znovu.“ Řekla matka naštvaně, když mi zaplétala vlasy do krásného francouzského copu a místy do vlasů vkládala sponky, aby účes vypadal ještě lépe.

Pobrukovala si u toho písničku a chvilkami se do jejího rytmu pohupovala. Neměla jsem jí její dobrou náladu za zlé. Koneckonců každá matka jejíž dcera letos oslavila osmnácté narozeniny slavila a dnešního dne se nemohla dočkat snad ještě víc než my, jejich dcery.

Už, jako malou dívku mě sem i s mou matkou a sestrou převezli bojovníci nadřazené rasy. Vlci.

Toho večera byla vánice. Sněhové vločky poletovaly vzduchem a vytvářely bílý plášť, do kterého nás zabalily. 

Nedokázali počkat do druhého dne, protože jsem nebyla jediná, po kom ty krvelačné bestie pátraly. A to jen díky tomu, že byl na mých zádech malý, červený flíček, který připomínal tvar vlka vyjícího na měsíc a ten zdůrazňovalo jiné malé znaménko.

Bylo překrásné, ale činilo ze mě něco, čím jsem být nechtěla na rozdíl od jiných dívek tady. Ty byly šťastné a pyšnily se tím, jako by to byl dar. Mě to přišlo, jako prokletí než něco, za co bych měla být ráda a chlubit se tím.

Pohrdala jsem tímto celým rezortem a vším co bylo spojené s vlkodlaky. Už jen to, že brali dívky z jejich domovů, nutili je rozloučit se se vším co znali, s jejich otci a bratry, jako by to byla úplně normální věc.

Nesnášela jsem všechno, ať už šlo o jejich směšné tradice po větu ,,Žili šťastně až navěky." Nebo snad dodržování přísných pravidel, za jejichž porušení se trestalo, jako by jste spáchali vraždu.

Přišlo mi jako bych se vrátila o několik století zpátky, kdy ženy o svých právech mohli jen snít. V mé hlavě to bylo absurdní, ale v realitě mně nadvláda vlků bila do očí každý den. Ne všichni to, ale viděli stejně.

Pro mou matku se sestrou to ale znamenalo vyhlídku lepšího života, protože pokud to Alfa dané smečky povolil mohly se i ony přestěhovat společně se mnou za mým druhem, který se o ně musel starat.

Moje matka ještě před příchodem sem byla uklízečkou v salónu, který byl nedaleko naší vesničky, jenž pomalu ani na mapě nezahlédnete. Naše finanční situace nebyla v tu dobu zrovna nejlepší a tohle bylo pro naši rodinu, jako vykoupení. Já ale tajně doufala, že se mě můj nastávající druh zřekne právě kvůli dluhům, které moje rodina má.  

Můj tatínek byl dřevorubec a moje o rok mladší sestra Olivie studovala střední školu, která byla velice nákladná. 

Kéž bych mohla znovu slyšet otcův smích a schovat se v jeho náručí. Tolik mi chyběl a já každý den proklínala tu stvůru díky které tady jsem. Toho o kom tady všichni tak zbožně mluvili, jako by byl jejich král. Toho, kdo celou tuhle šaškárnu rok co rok prosazuje.

O vlkodlacích se vypráví, jako o naší druhé polovičce, která nám v životě chybí. Poté co se střetne vlk s lidskou dívkou, kterou mu samotná bohyně zvolila za družku nebude schopný se od ní odloučit. Bude s ní neustále chtít trávit svůj čas. Budou prahnout jeden po druhém a bude je ovládat pouto, dokud se nestanou právoplatnými druhy.

A potom tu byl Reagan. Muž, který byl nelítostný, krvelačný a nikomu nic neodpouštěl. Jeho krutost ho dovedla až na úplný vršek hierarchie, a to rozhodně nedokázal tím, že by byl na všechny milý a vřele se usmíval.

Mnozí si šeptali, že po tak dlouhé době, co je bez své družky se stal posedlým jeho vlkem a díky jeho krutosti si křehkou lidskou dívku nezaslouží. Zvlášť když prý byla jeho tvář zohyzdněná jizvami a ta nutí dívky třepat se strachy z jeho ohavnosti.

A já byla stejného názoru, toto ohavné monstrum si rozhodně žádnou dívku nezaslouží. Měl by žít sám, někde v jeskyni a čekat na smrt, kterou si po tom všem zasloužil, jako vrah. Takže, kdo by dobrovolně šel do vztahu s člověkem, o kterém víte, tohle všechno?

Nikdy jsem se nechtěla dostat do úzkého kruhu smečky a stát se družkou jednomu z těch netvorů tam venku. Vlkodlaků jsem se bála hlavně proto, že je mohlo ovládat jejich vnitřní zvíře a potom nevěděli co ve skutečnosti dělají. Byli jako časovaná bomba, která vybuchne, pokud ji někdo naštve.

Děvčata, s nimiž jsem se letos chystala do sálu, nemluvila o ničem jiném než o tom, že si stále Reagan nenašel svou spřízněnou duši a ony jsou právě ní. Tou, kterou si odvede a stane se Lunou, kterou tak dlouhou dobu hledal. Pro jejich vlastní dobro a štěstí doufám, že letos zase odjede sám.

Myslím si, že po tom všem, co všechno v životě udělal není hoden získat jednu z nás. I když jsou tu děvčata, s kterými se zrovna v lásce nemám Reagana bych nepřála za druha nikomu. Je horší než samotný ďábel. Od této myšlenky mě vytrhl až přeslazený hlas mojí matky.

„Tak a je to, drahoušku. Běž za děvčaty a nezapomeň, že si jdeš pro Reagana. Za deset minut máte sraz u hlavního sálu na předběžné informace o dnešním večeru tak ať to neprošvihneš." S falešným úsměvem na tváři a předstíraným nadšením jsem vyšla ven. 

Hlavu jsem měla vztyčenou a vypnutý hrudník, jako bych už teď vládla celému světu, ale jít nenarovnaně by znamenalo další přednášku, které jsem se chtěla vyhnout.