12. Vidíš mi to na očích
Byla jsem tak naštvaná, ne já doslova zuřila. Všichni tady se ke mně chovali, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, ale ve skutečnosti jim to bylo nařízené. Hráli se mnou jen další jeho hru ve které se stali jeho loutkami stejně tak, jako já. Musela jsem s nimi hrát i když jsem věděla, jak tahle hra skončí. Jak poníženě se budu cítit, když ho uvidím. Teď jsem to tu nesnášela snad ještě víc než v první den, kdy mě sem dovlekli. Slibovali nám nekončící lásku, štěstí, které by s naším druhem mělo přijít brali, jako samozřejmost. Místo toho mě tady, ale drží bez toho, aniž by mě vlastně to psisko chtělo. Nutí mě ho poslouchat, řídí můj život i na takovou dálku a to mě dohání k šílenství. Doufala jsem, že jakmile se dostanu z rezortu, bude to jiné, ale já si celou tu dobu stavěla vzdušné zámky! Jak naivní jsem celou tu dobu byla? ,,Huso jedna pitomá." zamumlala jsem si tiše, ale věděla jsem, že Metthew, který stál vedle mě to díky svému vlkodlačímu sluchu