12. Vidíš mi to na očích

Byla jsem tak naštvaná, ne já doslova zuřila. Všichni tady se ke mně chovali, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, ale ve skutečnosti jim to bylo nařízené. Hráli se mnou jen další jeho hru ve které se stali jeho loutkami stejně tak, jako já. Musela jsem s nimi hrát i když jsem věděla, jak tahle hra skončí. Jak poníženě se budu cítit, když ho uvidím.

Teď jsem to tu nesnášela snad ještě víc než v první den, kdy mě sem dovlekli. Slibovali nám nekončící lásku, štěstí, které by s naším druhem mělo přijít brali, jako samozřejmost. 

Místo toho mě tady, ale drží bez toho, aniž by mě vlastně to psisko chtělo. Nutí mě ho poslouchat,  řídí můj život i na takovou dálku a to mě dohání k šílenství. 

Doufala jsem, že jakmile se dostanu z rezortu, bude to jiné, ale já si celou tu dobu stavěla vzdušné zámky! Jak naivní jsem celou tu dobu byla? 

,,Huso jedna pitomá." zamumlala jsem si tiše, ale věděla jsem, že Metthew, který stál vedle mě to díky svému vlkodlačímu sluchu musel slyšet.

Všechno mi najednou došlo. Moje zlost se vypařila jako pára nad hrncem a mnou dlouho zadržované slzy mi začaly utíkat z očí jedna po druhé. Hřbetem ruky jsem si je utírala a tiše lapala po dechu, jako by mě někdo škrtil. 

To jsem toho chtěla opravdu tolik? Chtěla jsem jen, aby mě měl konečně někdo rád. Aby alespoň můj druh o mě projevil zájem, když pro matku jsem byla zklamáním a přítěží.

Najednou jsem uslyšela tlumený zvuk Metthewa telefonu, ale ignorovala jsem to stejně tak, jako jeho chabé pokusy o tom mě přesvědčit, abych se Reaganovi omluvila. Já se mu měla omluvit? Za co jsem se mu měla omluvit? 

Methew hlas zněl vyděšeně, ale mě už bylo všechno jedno. Sesedla jsem ze stoličky a zamířila jsem si to zpět do ložnice. 

Přišlo mi, že nejlepší řešení všech mých problémů bude si prostě lehnout do postele a umřít. Třeba je tohle celé jen sen a já se za chvíli probudím a uslyším pisklavý hlas své matky volající mé jméno. 

Snažila jsem se proto rychle dojít do pokoje, kde jsem se ráno probudila, ale zamlžený pohled od slz mi cestu značně prodloužil. Bylo to sužující, zůstávat v prázdné chodbě samotná. Přišla jsem si zde ještě víc ohrožená než kdekoliv jinde. Jako bych byla ovečka ve stádu vlků, kteří lační po mé krvi.

Jakmile jsem se dostala do ložnice ani mě nenapadlo si rozsvítit. Boty jsem si skoro až strhla z nohou a znovu se pokusila utřít si své slzy, které ne a ne přestat mokřit mé tváře. Potácející chůzí jsem, jako opilec došla až k posteli. Lehla jsem si na ni a intuitivně nechala jednu nohu na zemi, jako bych se bála, že už potom podlahu nenajdu.

Už nikdy nebudu pít. Točil se mi celý svět. Nevěděla jsem, jestli je to horší, když mám oči zavřené nebo otevřené. Ostré světlo se skrz malou škvíru u dveří snažilo prodrat dovnitř a já bolestně zasténala. Celá místnost propadala temnotě stejně tak, jako celý tento kout světa a i přesto si světlo našlo svou cestičku.

Chodbou se rozléhal ženský křik a já sebou silně trhla, když jsem ho uslyšela poprvé, ale poté, jako by si na to moje tělo zvyklo. 

O chvíli později následovalo vlčí vytí jako by na sebe měli potřebu řvát i ve vlčí podobě, jenže pak přišlo zvučné vrčení hodné někoho z vyšší pozice. To byla ale jen má domněnka, protože potom se ozvalo kňučení. Všechny tyhle zvuky se rozléhaly celou budovou a mě z toho třeštilo v hlavě ještě víc.

Alkohol spojený s pláčem mi vůbec nedělal dobře a všechen ten hluk, který jsem nechtěla řešit všechno zhoršoval. V ten moment mi bylo jedno co tam dělali, protože já od té chvíle odmítla starost o lidi, co si se mnou jen hráli.

Dveře se otevřely a s hlasitou ránou praštily o zeď na druhé straně. Do ložnice vtrhl obrovský černý vlk. Hlasitě oddechoval a sliny mu kapaly z tlamy přímo na podlahu, kde se tvořila malá kaluž. Jeho tělo se celé třáslo pod náporem hněvu a bojový postoj, který měl mě nenechával chladnou. 

Přísahala bych na samotnou bohyni, že mi byl strašně povědomý. A v tu chvíli mi to došlo. Stejný vlk byl na večírku, kdy si mě ta krvelačná bestie přivlastnila. Musel to být on! V ten večer to musel být Reagan, jinak by si sem nedovolil vstoupit. Nedovolil by si vstoupit ve vlčí podobě do ložnice svého Alfy, protože to pro ně bylo až příliš osobní. Nechápala jsem ale, jak se sem tak rychle dostal. Museli to být desítky kilometrů, které překonal během pár hodin. 

Smutně jsem se na něj koukala a snažila se mu všechno říct svým pohledem. Vyjádřit mu pohledem všechny své emoce a to, jak se díky němu cítím. 

Jeho pohled, ale mluvil za vše. Představa toho, že jsem s jiným mužem ho trhala na kusy. Vidina toho, že by se mně mohl dotýkat jiný muž tak, jak může jen on mu rozproudila krev v žilách. Že by se na mě mohl dívat někdo jiný tak, jak se na mě smí dívat jen on ho doháněla k šílenství. Že bych se mohla na někoho jiného usmívat úsměvem, kterým mám rozzářit jeho den ho ubíjela. 

Jen představa toho všeho co mi dovolil v jeho očích vidět byla sobecká. Tak málo mě znal a i přesto jsem z něj tohle všechno dokázala vycítit. 

Chtěl abych se dívala jen na něj. Jen na něj jsem se měla usmívala a probouzel jeho temný život zpět k životu. Jen jeho jsem se měla dotýkala a jen jemu jsem měla patřit.

Jeho oči křičeli jediné...