6. Ty? To rozhodně

 

Obrátila jsem do sebe zbylý obsah skleničky a pro jistotu jsem se natáhla po další. Napravo ode mě se otevřely dveře a dav nedočkavých mužů se hrnul dovnitř, jako stádo splašených koní.

Udělala jsem krok vzad, ale po alkoholu, který jsem vypila se mi zatočila hlava. Ztratila jsem rovnováhu a zakolísala sebou což upoutalo nechtěnou pozornost. Nervózně jsem se proto zasmála a dala si neposedný pramen vlasů za ucho.

Se skleničkou červeného vína jsem se vydala do zahrad, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a alespoň na chvíli utekla od všech lidí. 

Cestou jsem potkala spousty párů, jak si spolu povídají, muchlují se a smějí nad něčím, co ten druhý vypráví. Někdy všechno naráz. Nechutné. 

Ve skrytu duše jsem ale věděla, že i já toužím po tom všem. Nenápadných dotecích a smíchu. Něžném polibku, když se probudím a snídani, kterou připravil. 

Zatřásla jsem hlavou ve snaze vyhnat z ní tyto myšlenky. Doufala jsem, že když se schovám někde na téhle proklatě velké zahradě, tak bych pana Vrrrr nemusela potkat. Říkat mu princi nebo Alfo Reagane mi přišlo směšné a myslím si, že s vínem, které mi proudilo v žilách by to ani teď nešlo. Tahle přezdívka ho ale vystihovala, jako by mu byla ušitá na míru.

,,Pan Vrrrr!" Řekla jsem nahlas a zase vypískla smíchy, jako bych byla malé dítě na pouti. Najednou mi svět okolo nepřišel tak černobílí.

Ušla jsem ještě pár metrů než jsem s těžkým dopadem dosedla na lavičku, která byla kousek od malého potůčku. Zavřela jsem oči a s hlasitým výdechem se zaposlouchala do ticha, které rušila jen tekoucí voda.

Přemýšlela jsem nad tím, jaké to je být někde venku na diskotéce, daleko od toho všeho tady. Představovala jsem si reflektory osvětlují místnost, davy lidí tlačící se na sebe uprostřed parketu a nějakého sexy barmana.

Najednou jsem měla strašnou chuť tančit. Napila jsem se vína a trpká chuť mi znovu prošla hrdlem. Začala jsem kroutit boky do rytmu hudby v mé hlavě a zavřela oči, dokud se za mnou neozval cizí hlas.

,, Soukromý večírek?" Promluvil někdo a tím sametovým hlasem mi málem způsobil srdeční zástavu. Prudce jsem se otočila jeho směrem, a to byla chyba. Ztratila jsem rovnováhu a nebýt jeho rychlých reflexů, ležela bych teď rozpláclá na zemi, a ne v jeho hřejivém náručí. Musel to být vlk, lidé ze sebe nevydávají takové teplo.

,,Pšššt" Zasmála jsem se a pak jsem si vážně přiložila prst ke rtům, abych dala svému slovu větší důraz. Chtěla jsem se postavit, ale on měl se mnou jiné plány.

Nepustil mě spíš si mě ještě víc přitáhl na svou  hruď. Zalapala jsem po dechu, když se můj zrak střetl s poloprázdnou skleničku v mé ruce. Červená skvrna zdobila jeho tmavě modrou košili a já se na chvíli cítila provinile, že jsem ho polila. Rozhodně to nebyl levný kousek a já doufala, že po mě nebude chtít uhradit napáchanou škodu.

,,Proč mám být potichu ?" Zeptal se zvláštním hlasem, který jasně naznačoval, že on je ten, co rozkazy dává, a ne je přijímá. Nebyl na to zvyklý, a to se mi nějakým způsobem nelíbilo. Přišel mi tím arogantní a povýšený, jako by byl nadčlověk.

,,Já se tady schovávám. Musíme být moooc potichoučku jinak mě najdou, a to by byl problém." Hned potom, co jsem mu to řekla, jsem se hlasitě rozesmála a tím upoutala pozornost lidí, kteří byli v okolí. On si toho ale nevšímal a veškerou svou pozornost věnoval mě, jako by okolí kolem nás nebylo. Jako by dokázal vytvořit náš malý svět, do kterého nikdo jiný nepatří.

,, Před kým se musíš schovávat?" Teď naopak zněl něžně, starostlivě, jako by mu na mně dokonce záleželo. Ale to byla hloupost. Proč by někomu jako je on záleželo na někom, jako jsem já? Ano, byla pravda, že jsem byla Vyvolená, ale takových tu letos bylo hodně.

Rukou jsem mu ukázala ať přiblíží své ucho k mým rtů, abych mu to mohla pošeptat. Vlci v okolí měli nastražené uši a pozorovali nás, jako by přede mnou stál samotný Reagan. A i když muž, přede mnou byl také pravděpodobně vlk a stačilo by slova jen zašeptat přišlo mi to takhle víc lidské.

,, Před panem Vrrrr." Skousla jsem si levý koutek rtu a tiše se dál hihňala. Hleděl na mě s nechápavým výrazem a já se smála i tomu pohledu, který mi daroval. 

Musím uznat, měl něco do sebe. Možná to byly ty jeho oči nebo uhrančivý pohled, který mi daroval pokaždé, kdy se naše oči střetly. No, ale možná to bylo i to, že je to po dlouhé době první muž, se kterým komunikuji.

,,Kdopak je pan Vrrrr ,že se kvůli němu moje koťátko tak moc napilo?" Znělo to skoro výhružně a já věděla, že by stačilo říct jeho jméno a on by byl schopný dotyčnému ublížit. Ale kdo by se dobrovolně stavěl Reaganovi? Podlézal mu každý a kdo ne tak to byl blázen nebo sebevrah.

,,Nejsem žádný tvoje koťátko. Já jsem přece Vyvolená a budu družkou jednomu z vlkodlaků!" Napodobila jsem hlas své matky a snažila se napodobit i její dramatický pohled. Z levé ruky jsem udělala maňáska a tím si získala jeho pozornost.

,,Pan Vrrrr? Tady mu říkají Reagan. Ale víš co, já si myslím, že je to pěknej hajzlík. Celej život furt udělej tohle, nebo udělej tamto jinak se pan Vrrrr naštve a kousne tě svým záchodovým prkýnkem. Kdybych se toho prkýnka tak nebála tak mu to pěkně vytmavím. Řekla bych mu, jaký neandrtálec to podle mě je, jak impulzivně a nerozhodně se chová. Taky tady neměl být a přijde si jen tak! To by si neměl dovolovat. Jednou odmítl tak ať sem nechodí a je zalezlý doma ve své noře a líže si rány, protože nemá družku!" Řekla jsem, co jsem si o něm myslela a přikládala jsem velkou zásluhu alkoholu.

Nikdy jsem si před kýmkoliv nemohla dovolit říct něco špatného o Reaganovi, ale u něj mi to nějak nevadilo. Přišlo mi, jako by mě znal celé roky a chápal mě.

Zamyšleně a možná i lehce zamračeně se na mě podíval, než sklonil hlavu k prohlubni mezi mým krkem a ramenem. Silně nasál můj pach, až mě jeho špička nosu zašimrala a já se lehce zasmála a volnou rukou mu hlavu odstrčila. 

,,Dostal jsem mnoho jmen, ale pana Vrrrr mám od teď nejraději a do tvého zadečku tě s radostí kousnu koťátko. A tu žádost jsem neodmítl, jen jsem nad ní dlouho uvažoval a je dobře, že jsem přišel." Cvakl mi zuby těsně u ucha a já jsem ztuhla.

Se strachem jsem se podívala do jeho tváře. Možná to bylo množstvím vína, nebo jen tím, jak absurdní mi v tu chvíli přišla tahle chvilka. Začala jsem se hlasitě smát, až mě začínalo bolet břicho.

,,Ty? Tak to určitě. Vždyť tak vůbec nevypadáš." Zase jsem se hlasitě zasmála. Jeho reakce mě ale překvapila. Jeho pohled zvážněl a on lehce zavrčel nad slovy, které mi vyšli z úst, jako bych ho snad právě teď něčím urazila.

Ale přiznejme si. On? Reagan má být někdo koho se všichni bojí, jeho aura je mocná a prý, když jste v jeho blízkosti cítíte z něj sálající moc a autoritu. Na rozdíl od něj se on směje, a to by někdo kdo je tak vysoko postavený asi dělat jen tak neměl, ne? Ještě k tomu na veřejnosti, kde ho může každý vidět.

Když jsem se konečně dosmála, pokrčila jsem dva prsty, aby vypadaly jako zajíček a zahýbala s nimi nahoru a dolů, když jsem promluvila.

,,Vrrr! Kdo snědl všechnu mrkev na mém poli!?" Zase jsem se smála a nevím, jestli ho rozesmál víc můj smích nebo věta, kterou jsem vypustila z úst, ale i jemu zacukaly koutky na jeho mračící se tváři.

Jo, pohled na mě musel být k popukání, o tom nebylo pochyb. Taky si myslím, že toho všeho budu zítra litovat, ale dnes mi to zas tak špatné nepřišlo.

Poté co jsme se zasmáli, jsem si unaveně opřela hlavu o jeho rameno. Zaposlouchala jsem se do ticha, které venku panovalo a stále ho rušil jen zvuk vody.

,,Jak se vlastně jmenuješ ?" Zeptala jsem se a odlepila se od jeho ramene. Už mě nebavilo o něm přemýšlet jen jako o muži.

,, Marok." Trošku mě zamrazilo, když řekl své jméno. Nebylo obyčejné, bylo něčím zvláštní. Jako by se za ním něco schovávalo. Něco nebezpečného, krutého ale zároveň něco, z čeho jsem neměla strach, ale věděla, že bych se ho měla bát.

,, Já jsem Tatum, ale mám ráda, když mi říkají Tate. Na rozdíl od mé matky ta zdrobněliny nesnáší." Odpověděla jsem mu s úsměvem a podívala se na oblohu. 

,,Tate" Pohrával si s mým jménem na jazyku, jako by to byla nějaká karamelka a já se na něj s otázkou v očích podívala. Než, ale jeden z nás stihl promluvit hlasitě mi zakručelo v břiše. Oba jsme se podívali tím směrem a já jsem se lehce zasmála.

,,Mají tam ještě takové ty malé jednohubky nebo jahody v čokoládě? To byla mňamka a taky byly kousek od vína!?" Radovala jsem se jako malé dítě, které najde svůj vysněný dárek pod stromečkem. Než však stihl odpovědět i na tuhle mou otázku pokračovala jsem.

,,No nic, musím se vrátit a zase ze sebe udělat popelku. Víš, jak mě tohle všechno štve? Být to jen na mě, žádného druha bych nechtěla. Utekla bych od celé téhle šaškárny a nikde se tady už neukázala, ale matka by mě asi zabila. Chce ze mě nejlépe Lunu panu Vrrrr nebo družku toho Connora nebo Caileba teď nevím, jak se jmenuje, ale já bych naschvál chtěla, aby byl můj druh třeba zahradník nebo tak něco a ona se v téhle směšné hierarchii propadla až na konec."

Zasmála jsem se a snažila jsem se vykroutit z jeho pevného sevření. Očividně se mu to nelíbilo. Hrdelně na mě začal vrčet a mé tělo se instinktivně přikrčilo, i když jsem uvnitř sebe věděla, že by mi neublížil. Nikdy nesmíte naštvat vlkodlaka, protože by to na Vás nemělo dobrý dopad.

Hodně rozhovorů v našem okolí utichlo. Zvedla jsem k němu pohled, protože se celý třásl a já tušila, že to zimou nebude. Upřela jsem pohled do jeho čistě rudých očí. Hleděl na mě jeho vlk a vypadal rozčilený až do morku kostí. Měla jsem strašnou potřebu pohladit jeho tvář a stejně tak, jako on si přičichnou jeho vůně.

Tohle ale byla chvilka, kdy máte pomalu odejít a dát prostor jeho spřízněné duši, aby ho zase uklidnila a hodila do pohody. 

Proto jsem ani já neváhala a vykroutila jsem se z jeho náručí. Lehce jsem zavrávorala a nebít jeho ruky, která mě přidržela na místě, spadla bych a rozplácla se tady na zemi.

Zamířila jsem s vrčícím vlkem v zádech do sálu a těšila se na víno, které už pomalu vyprchávalo z mého těla, nebo jsem si to alespoň myslela. Jinak, bych se totiž nikdy takovému monstru neotočila zády, a tak ležérně si s ním nepovídala. Začínala jsem si znovu až moc uvažovat dnešní večer, a to nebylo dobré.

Slyšela jsem za sebou zvuk trhající se látky, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnovala. Určitě už teď u něj stojí jeho družka a mají vášnivou chvilku o jejíž sledování jsem nestála. 

Zahlédla jsem Phoebe, jak stojí s učitelem v rohu místnosti a on ji propaluje spalujícím pohledem. Něco si šeptali, jako dva zamilovaní puberťáci a já se sama pro sebe usmála. Alespoň někdo si našel svou polovičku.

,,Tak paní učitelová už nebudu." Pokrčila jsem ramenem a šla dál do útrob sálu.