10. Nechci se mu podřídit, ale vím, že musím.

Jedno jediné, tiché pípnutí se ozvalo z telefonu a potom už nic. Byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Jako by ani on nevěděl, jak má začít. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit.

,,H-haló?" Jakmile ticho prořízlo mé zakoktání, zalitovala jsem toho, že jsem vůbec promluvila. Čekala jsem křik a nadávky, ale zdálo se, že ho můj telefonát akorát tak obtěžuje a nejraději by to celé měl už za sebou.

,,Mojí fotku už jsi viděla.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování.

„Měl bych se vrátit za týden." Odmlčel se. Možná čekal, že něco odpovím, ale já nevěděla co. Začít s omluvou bylo zbytečné, protože jeho hlas mluvil za vše. Byl pobouřený mým chováním a musel se jít uklidit do ústraní, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Nebo jsem si to, alespoň v tu dobu nalhávala.

,,Nechci, abys pila alkohol. Každou hodinu mi dej vědět, kde si a co přesně děláš. Zpoždění se netoleruje, ani minutové. Mattew se brzy vrátí a bude na tebe dohlížet. Jestli se tě jen dotkne, přijde o ruku. Pokud se někoho dotkneš ty, přijde o život. Rozumíme si?" Jeho tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Vháněl mi slzy do očí a žaludek mi vázal do nepříjemného uzlu. Neměla jsem ale sílu na to mu vzdorovat, a tak jsem jen tiše zašeptala “Ano“.

Sklopila jsem zrak a podřídila se tomu, čemu jsem se podřídit nikdy nechtěla.

,,Dobře, musím jít tak..." Přišlo mi, že nevěděl, co víc říct. Nedokončená věta zněla až trapně. Očividně byl zvyklý štěkat na ostatní rozkazy, ale ukončit normální rozhovor neuměl.

,,Neshledanou?" Zkusila jsem se ujmout slova, i když jsem sama nevěděla, co mu mám říct.

Na konci linky se ozvalo souhlasné zamručení rozloučení. Než však telefon úplně ohluchnul zaslechla jsem povzdech, jako bychom právě dokončili nějaký nepříjemný rozhovor a značně se mu po jeho skončení ulevilo.

Svěsila jsem ruce podél těla a zadívala se na tapetu telefonu, který na mě svítil jako maják v rozbouřeném moři. Cítila jsem se strašně. Tělem mi proudily mě neznámé pocity a já se bála jediného. Toho, jak celé tohle může skončit.

Protože představa petrolejové lampy, visící v malé, zatuchlé místnosti mě děsila. O to víc, když jsem se viděla uprostřed oné místnosti. Chladný, vězeňský vzduch si pohrával s mými rozcuchanými vlasy a já se třepala strachy.    

Neříkala náhodou Allysia, že až nás naše spřízněná duše potká, nebude od nás chtít být ani na krok? Neposedná slza si i přes veškeré mé promrkávání a snahu ji zahnat našla cestičku ven. Kutálela se po mé tváři a zanechávala za sebou mokrou cestičku. Hřbetem ruku jsem ji setřela a svěšená ramena se pokusila znovu narovnat.

„Musíš být silná Tate.“ Řekla jsem si pro sebe a sebevědomým krokem se vydala zpět do středu místnosti.

Snídaně utíkala pomalu. Celou dobu jsem poslouchala matčin monolog a nadávky, které výjimečně nesměřovaly jen na mou osobu, ale i na tu jeho. Vyčítala mu, že ji zde nechal samotnou a bezbrannou.

 Ani jednou nezmínila mě, ale na to už jsem byla zvyklá. Olliv, která sledovala něco na telefonu, o mě občas zavadila pohledem a ušklíbla se. Ona nikdy neudělala chybu, a pokud ano, dokázala zařídit, aby se to nikdo nedozvěděl nebo svedla vinu na mě.

Blížila se druhá hodina odpoledne, když jsem se konečně mohla vrátit do své ložnice. Už Reaganovi odešli tři textové zprávy o tom, že jsem se nepohnula z kuchyně a ani na jednu z nich mi neodpověděl. Byl opravdu tak zaneprázdněný nebo mě jen ignoroval a snažil se mě tímto vytrestat?

Dobrý den, právě jsem přišla do pokoje, Tatum.

Nejspíš jsem se nemusela nakonec podepisovat, protože věděl, kdo píše. Tichý hlásek mi ale našeptával, že možná neodepisuje z toho důvodu, že neví, kdo mu píše.

Tři minuty zpoždění. Ať se to příště neopakuje. Snaž se na sebe neupozorňovat a zbytečně nevycházej z pokoje!

K tomu zpoždění... Tři minuty jsem přemýšlela, co mám vlastně napsat. Nebýt mé nerozhodnosti, odeslal bych zprávu včas.

A co má vůbec být s tím alkoholem? Tak jsem to jednou přehnala, to se snad může stát každému. No ne? Ano, nechat ho bez odpovědi by bylo nezdvořilé, ale na druhou stranu jsem nevěděla, co mu mám odpovědět.

Co jsem mu na to mohla víc říct. On mě bez odpovědi nechal a nezdvořilé mu to nepřišlo.

Už ráno mou pozornost upoutala kniha, která byla položená na jeho nočním stolku. Vyčnívala tady stejně tak, jako já. 

Tajně jsem ale doufala, že by to mohl být jeho deník. Pohladila jsem prsty její obal a plná očekávání ji otevřela. Hned na úvodní stránce mě upoutala krasopisně napsaná věta. Bylo to zdobené písmo s kterým si záhadná osoba musela dát záležet.

Snad se ti bude líbit Prdelko. 

S kapkou zachmuřenosti jsem knihu otevřela a začetla se do jejích prvních řádků. Otáčela jsem zrovna na další stránku, když někdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem oči a až po chvíli mi došlo, že neznámou osobu musím vyzvat, aby vešla.

,,Dále.“ Řekla jsem stroze a zvedla se z křesla, abych si mohla upravit tepláky. Ve dveřích se objevila hlava mentorky Allysii a hned za ní stál natisknutý její druh. Litovala jsem toho, že jsem se nedonutila obléknout do něčeho společenského.

,,Zdravím, mentorko, Alfo." Lehce jsem se poklonila, jak to bylo zvykem u výše postavených vlků. Alfa chvíli vypadal zaskočeně mým činem, ale já raději rychle odvrátila pohled z jeho tváře zpět na Allysiu. Nebylo slušné se mu dívat do očí a já ho nechtěla provokovat.

,,Tatum, nevadí, když ti budu říkat Tatum?" Zeptala se mě s lehkým úsměvem na tváři a já lehce kývla, nejistá z jejích slov.

,,Už nikdy se nám neklaň, ano? Nejspíš jsi moc nedávala pozor na mých hodinách etikety. Níže postaveným vlkům tím ukazuješ slabost a někdo jiný by se mohl pokusit si tvůj post vzít. A že o ten tvůj stojí hodně hladových duší.“  Nad mou chybou se mi zarděly tváře a já raději sklopila hlavu.

Nikdy jsem moc škole nevěnovala pozornost. Vždy mi to přišlo zbytečné, ale jak se zdálo, opak byl pravdou. Nakonec jsem přece jen skončila tady. V domě netvora.

,,Ale já zatím žádnou pozici nemám." Řekla jsem tichým hlasem a nebýt dobrého sluchu Allysiina druha neslyšeli by to. Alfa se ke mně kousek přiblížil a začenichal. Bylo mi to nepříjemné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Až poté co se ode mě odtáhl, jsem vydechla dlouze zadržovaný dech, jako bych se právě teď vynořila z vody.

,,Má pravdu drahá. Ještě nemají ani uzavřené pouto, nepřijal ji do smečky. Je bez postavení. Takřka bezcenná." Zněl zaskočeně, ale to vzápětí vystřídala zlost. Jeho obličej zkameněl a oči se proměnily na ty vlčí. Vytáhl z kapsy telefon a díval se na mě jako na porcelánovou panenku, která by se mohla každou vteřinou roztříštit.

,,Jak to, že není členkou smečky?!" Vyštěkl do telefonu místo pozdravu a já věděla, že právě mluví s Reaganem. Neudivoval mě tón jeho hlasu, protože byli rodina. Spíš mě překvapilo to, že ho to štvalo a zároveň i mrzelo. Něco uvnitř mě se bolestně stáhlo, protože tady nebyl nikdo, kdo by mě chránil.

,, Ty ses dočista zbláznil. Jak si to představuješ?!" Zanadával po chvilce a telefon položil bez toho, aby si vyslechl jeho odpověď na otázku, kterou mu položil. Teď už nebyl naštvaný, byl přímo rozzuřený, a to neznamenalo nic dobrého. Když se jeho oči přemístili na mě strach jsem polkla neschopná pohybu.