Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Dříve zaplněné ulice teď zely prázdnotou a čekaly do pozdních večerních hodin, až je zase zaplní davy lidí, kteří se přišli bavit nočním životem. S povzdechem jsem se podívala i na druhou stranu této záhadné čtvrti města. Nikdy jsem nebyla milovníkem rušných míst. Preferovala jsem spíš klidný les nebo planinu, kde jsem mohla být sama sebou. Úsměv se mi usadil na tváři, jakmile mi došlo, že záhadný muž s kloboukem není v okolí. Neměla jsem ale čas. Mohl být poblíž a sledovat mě odněkud z dálky. Mohl čekat, až se objevím před zdmi této budovy a ukončit tak můj život. Kdyby občas po cestě nezazpívali ptáci nebo neprojelo auto, myslela bych si, že je konec světa. Pousmála jsem se nad touto myšlenkou a nadechla se čerstvého, avšak studeného vzduchu, který mě obklopoval. Vykročila jsem směrem k nádraží se špatným pocitem v hloubi duše. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kam pojedu. Věděla jsem, že odjezd musí být co nejdřív a co nejdál. Potřebovala jsem vlak, který nejede na přím

  Vzbudily mě paprsky slunce, které se s obtížemi zvládly prodrat skrze zatažené žaluzie okna. Jako by měli posvátný úkol mě vyvést z říše snů a vrátit zpět do pochroumané reality, která na mě už lačně vyčkávala, jako predátor. I přes prostupující slunce však byla místnost tmavá a působila depresivně. Nenacházela se zde žádná kytka nebo obraz, který by tuhle jednobarevnou místnost dokázali oživit. Promnula jsem si ospalé oči, a znovu se zadívala na prázdné zdi přede mnou. Došlo mi, že nejsem ve svém pokoji.  Hned na to mě polil ledový pot, jako by na mě právě teď někdo vylil kýbl se studenou vodou. Snad to bylo leknutím, ale moje oči skryly svou barvu pod víčky, když jsem si uvědomila, co všechno se stalo. Netrvalo to ani pár sekund a ke mně se vrátily všechny vzpomínky ze včerejšího večera. Přežila jsem, ale to, co se stalo, mohlo přivést dalšího člověka do nebezpečí. A to jen díky mně. To jen díky tomu, že jsem nebyla schopná rozumně myslet a udržet své emoce na uzdě. Když si

  Vítr se proháněl mezi spěchajícími lidmi jednou z rušných ulic. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a světla každou minutu ubývalo.  Prodírala jsem se davem, myšlenkami hluboko ponořená do mého plánu. Bylo toho tolik, co jsem ještě musela stihnout, ale čas mi rychle protékal mezi prsty. Nezdálo se, že bych to všechno mohla stihnout včas a proto jsem byla neustále ve střehu. Jakékoliv zdržení jsem nemohla dopustit protože to všechno mě stálo čas, který jsem neměla. Zahnula jsem za roh, když se stíny rozsvítil název jednoho z barů.  Lucerna   Jako by mě svým světlem lákal ke vstupu.  Dech se mi zadrhával v hrdle. Celá napjatá jsem se rozhlídla kolem sebe. Do baru se hrnula hromada lidí.  Dívky v kratičkých sukýnkách v prakticky neexistujících svršcích vesele štěbetaly a natahovaly se, aby zahlédly dění uvnitř baru. Už jen představa všech těch lidí, mačkajících se na sebe ve mně vyvolala úzkostný pocit. Na takovémhle místě jsem byla jen jednou a nebyl to zrovna zážitek, který bych chtěla

  Slunce toho dne schovalo svou krásu za husté mraky a vítr se proháněl ulicemi, jako splašený taxík. Chodníky se otřásaly v základech díky silným kapkám, které na ně dopadaly. Celá tahle bouřka ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Lidé utíkali do svých domovů, kaváren nebo obchodů jen aby utekly před vodou.  Ulice náhle zely prázdnotou a nebylo vidno ani živáčka. Jen na rozcestí mezi parkem a knihovnou stál starý muž. Jeho černý kabát, který mu sahal až po kolena, byl celý promočený od silného deště.  Určitě byl i promrzlí na kost, ale jemu to nevadilo. Ba dokonce se tvářil tak vesele, jako by čekal, že déšť hned přejde. Já zatím pociťovala ještě větší pocit úzkosti, protože déšť neustával. Muž měl na hlavě klobouk a díky němu nešlo poznat, jestli má nějaké vlasy. Koukal se oknem do knihkupectví, ale nevypadal na to, že by chtěl jít dovnitř. Vypadal, jako by všechnu tu atmosféru a vůni knih cítil i přes výlohu.  Sledoval knihy, jako kdyby to byl snad boží zázrak. Jeho oči procházely jednu