5. Lucerna

 

Vítr se proháněl mezi spěchajícími lidmi jednou z rušných ulic. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a světla každou minutu ubývalo. 

Prodírala jsem se davem, myšlenkami hluboko ponořená do mého plánu. Bylo toho tolik, co jsem ještě musela stihnout, ale čas mi rychle protékal mezi prsty. Nezdálo se, že bych to všechno mohla stihnout včas a proto jsem byla neustále ve střehu. Jakékoliv zdržení jsem nemohla dopustit protože to všechno mě stálo čas, který jsem neměla.

Zahnula jsem za roh, když se stíny rozsvítil název jednoho z barů. Lucerna 

Jako by mě svým světlem lákal ke vstupu.  Dech se mi zadrhával v hrdle. Celá napjatá jsem se rozhlídla kolem sebe. Do baru se hrnula hromada lidí. 

Dívky v kratičkých sukýnkách v prakticky neexistujících svršcích vesele štěbetaly a natahovaly se, aby zahlédly dění uvnitř baru. Už jen představa všech těch lidí, mačkajících se na sebe ve mně vyvolala úzkostný pocit.

Na takovémhle místě jsem byla jen jednou a nebyl to zrovna zážitek, který bych chtěla zopakovat. Nejen že se na mě tehdy lepila hromada podivných individuí, ale ještě k tomu jsem pak doma dostala pořádně seřváno.

Stálo to za to? Měla bych vlézt dovnitř, trpět všechny ty pachy a doufat, že ho v jeho oblečení nepustí dovnitř, nebo bych měla pokračovat v cestě a doufat, že se mu ztratím z dohledu a poté mu budu schopná utéct?

Znovu jsem se ohlédla přes rameno a zahlédla jeho postavu. Byl hrozně blízko! Zatím si mě úplně nevšiml, ale bylo jen otázkou času, než mě zahlédne. V téhle ulici nebylo moc kam se schovat. Lidé tu sice stáli fronty, aby se dostali do restaurací a barů, ale byla jen malá šance, že bych se mu v těch frontách ztratila.  

Dál v ulici už nestálo ani zdaleka tolik lidí jako tady. Musela jsem to risknout!

Na chvíli jsem se přimotala k partičce lidí, kteří se zdáli tak mého věku. Tvářila jsem se, jako že patřím mezi ně. Jedním uchem jsem poslouchala, o čem mluví a snažila jsem se reagovat co nejpřirozeněji, zatímco jsem si vytahovala dlouhé tílko z batohu. 

Nebylo ani zdaleka tak elegantní ani odvážné jako měli jiní, co už do klubu vešli, ale nic lepšího jsem neměla. Balila jsem narychlo.

Stáhla jsem tričko, už mi bylo prakticky jedno, jestli někdo uvidí mé spodní prádlo. Oblékla si tílko a pod něj schovala šortky, takže se tílko zdálo jako krátké letní šaty. Ještě že bylo teplo.

Jakmile jsem byla hotová, přeběhla jsem ulici k dívkám, které se právě chystaly vstoupit. Neladila jsem s nimi, ale vypadalo to, že si toho vyhazovač nevšiml a já se tak prodrala spolu s nimi dovnitř.

Jakmile jsem vkročila do velké haly, zaútočil na mě pach potu a všemožných voňavek, parfémů a odněkud vzadu se sem táhl pach lidské moči a zvratků. 

Málem to se mnou švihlo, ale lidi se sem valili dál a mě táhli s sebou, neměla jsem čas na malátnost. Byť se mi dělalo zle, pokračovala jsem dopředu, doprostřed parketu. 

I kdyby mě sem sledoval, teď by neměl sebemenší šanci mě najít. Hudba dunila z reproduktorů a lidi se mnou postrkovali na všechny strany. Sama jsem nevěděla, kde skončím.

Nakonec mě dav vyhodil kousek od schodů do druhého patra, kde se nacházely další stoly. Vyšla jsem nahoru a zastavila se u prvního prázdného. Bylo odtud skvěle vidět na parket a na bar v přízemí. Opřela jsem se o zábradlí a podívala se dolů. Sakra!

V tančící mase lidí jsem zahlédla zatraceně povědomý klobouk, který se pomalu ale jistě blížil ke schodišti. Jak je možné, že ho sem pustili? .

Co teď? Celá roztřesená jsem se rozhlédla. Ke schodům jsem nemohla, obě schodiště vedly na jedno místo a přesně tomu jsem se potřebovala vyhnout. 

Rozzuřeně jsem si začala okusovat nehet na palci. Byl to odporný zlozvyk, ale ve stresových situacích jsem si prostě nedokázala pomoct. 

Rychlým krokem jsem se vydala dál mezi stoly, kterými jsem se proplétala abych nešla kolem zábradlí. Nebylo tu kam se schovat! 

Všude jen stoly plné lidí, kteří by na mě koukali jak na blázna, kdybych mezi ně chtěla zapadnout. Ne že by na mě už teď divně nekoukali, ale zatím jsem nevyvolala velký rozruch. Nikdo nebude volat vyhazovače.

Pokračovala jsem dál po obvodu místnosti. Začínala jsem panikařit. Srdce mi zděšeně bilo, i když jsem šla nanejvýš rychlou chůzí. Hlasitá hudba mi trhala uši, které byly každou chvíli citlivější. 

Všechny moje smysly šílely z tohohle místa a panika povolovala vlčici uvnitř mě pomocí pouta. 

Byla tak blízko povrchu, že jsem se bála zvednout hlavu ze strachu, že někdo z nich spatří zlatou barvu mých vlčích očí.

Moc si nepamatuju, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem stála před na bílo natřenými dveřmi. Splývaly s bílou zdí a byly schované kousek za záchodky. 

Stála jsem úplně ve tmě, nad dveřmi nebylo žádné světlo, a snažila jsem se rozdýchat panický záchvat. Hluk ke mně doléhal jakoby z dáli a krom pachu moči jsem cítila jedinou sladkou vůni. 

Obklopila mě jako teplá deka a vábila mě dál. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela bílé dveře. Z ničeho nic bylo ticho. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Zdálo se, že je odhlučněná. 

Uprostřed stál lesklý bílý klavír. Jinak místnost zela prázdnotou. Žádný další nábytek, kromě židličky a pár tlumených světel. Žádní lidé a jen jediný pach, který se rozléhal celou místností.   

Čekala jsem a čekala. Mohla jsem tam strávit pár minut, ale taky hodiny. Nebylo jak určit čas. 

Strach se pomalu zmenšil a já začala bloudit po místnosti. Nechtělo se mi odtud odcházet. Co když tam na mě čeká a chystá se mi ublížit? Chtěla jsem si sednout ke klavíru, ale cítila jsem se provinile. 

Byl to krásný kus nástroje. Bez jediného škrábance. Lehce jsem prsty přejela po hladkém povrchu a provinile jsem se ohlédla přes rameno, jako by mě měl každou chvílí někdo praštit pravítkem přes prsty, že jsem se vůbec odvážila dotknout tohoto skvostu. 

Zmučeně jsem si povzdychla. Neměla jsem v plánu v nejbližší chvíli odejít, protože na mě mohl čekat. Věděl, že jsem tady a určitě to tu už prohledával. Znovu mi pohled padl na piáno a já si povzdechla.  Ach, kašlu na to. 

Posadila jsem se na židličku a protáhla si ztuhlé prsty. 

Nechala jsem prsty tančit po klávesách a až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem bez přemýšlení hrála melodii písně Nothing else matters. Zbytky úzkosti zmizely při předehře. Tiše jsem začala zpívat a přestala vnímat okolí.

 

So close no matter how far

Couldn't be much more from the heart

Forever trustin' who we are

And nothing else matters

 

Never opened myself this way
Life is ours, we live it our way
All these words I don't just say
And nothing else matters

 

Strach a úzkost nahradily vzpomínky. Znovu jsem se vrátila do dětství, kde jsem chodila hrávat k paní Lenormand. Nedokázala jsem dál zpívat. 

Nechávala jsem se unášet melodií, zatímco mi po tvářích tekly horké slzy. Hrála jsem, jako by na tom záležel můj život. 

A pak zazněla falešná nota. Zastavila jsem, hudba ustala, uplakanýma očima jsem sledovala klávesy, jako bych snad nevěděla, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Naštvaně jsem do nich bouchla, jako by to snad byla jejich vina. 

V hlavě jsem měla prázdno. A pak se prázdnou místností ozval potlesk.

Zděšeně jsem vyskočila ze židle. Našel mě? Vlčice byla v pohotovosti, připravená bránit nás obě. Ale nebyl to můj pronásledovatel. 

Ve dveřích stál cizí muž oblečený v kvalitním obleku, který už na dálku křičel obrovskou cenou. Bílou košili měl rozepnutou a smutně se na mě usmíval. Jako by snad jen z té melodie poznal, čím vším jsem si prošla. 

Jeho neuvěřitelně pomněnkově modré oči mě sledovaly se směsicí smutku a prapodivného chtíče. 

Zhluboka jsem se nadechla, chtěla jsem mu vysvětlit, že jsem to tu našla omylem, že nejsem zloděj nebo tak ale zarazila jsem se. 

Vzduch voněl sladce, přesně jako tahle místnost, když jsem vstoupila, akorát intenzivnější.

„Já...“ Chtěla jsem něco říct, ale můj mozek byl opilý tou krásnou vůní. Nedokázala jsem rozumně přemýšlet natož zformulovat smysluplnou větu.

„Já?“ Zopakoval skoro až posměšně a vydal se línou chůzí šelmy směrem ke mně. Musel s jeho postavou být zvyklí na  to, že ženy v jeho blízkosti byly v rozpacích.

Byl hezký. Doslova výstavní kousek, ale nic mě na něm neuchvátilo tolik, jako jeho oči. Dívaly se mi přímo do duše, zářily životem a nespoutaností. Zářily jeho vnitřním vlkem a přišlo mi jako by mě i on skrz něj pozoroval! 

Překvapeně jsem se nadechla, to už však stál u mě a lehce mi otíral svýma velkýma rukama mé mokré tváře. Nedokázala jsem se ani pohnout, mohla jsem jen zírat a dýchat tu úžasnou vůni, která teď byla ještě blíž. 

Vlčice uvnitř mě se tetelila blahem, vrtěla ocasem, poskakovala na místě a já pomalu zavírala oči, abych si co nejvíc užila pronikavé vůně.

„Našel jsem tě.“ Usmál se a než jsem stihla cokoli říct, políbil mě a se mnou se zatočil celý svět.