4. Těšíš se sestřičko?

 

Byla jsem vystresovaná celou cestu domů. Slyšet o všech těch mužích se stalo vyčerpávající a být ve společnosti těch dívek, které o nich básnili také nebylo jednoduché.

Všechny dívky mluvily o vlcích s takovou úctou, respektem a láskou, jako by už předem věděly, že ony jsou právě ty na koho některý z nich čeká. I já se pokusila připustit si fakt, že bych mohla být opravdu stvořená pro jednoho z nich a snažila se je vychválit. Říct alespoň o jednom z nich, že byl pěkný, ale prostě to nešlo. Něco ve mně ani na jednom z nich nedokázalo najít žádné pozitivum. Myslím, že právě kvůli tomuhle jsem si uvědomila, co se ve skutečnosti právě teď děje.

Ony byly až moc jiné a přitom tam moc zapadaly do tohoto světa. Zatímco já hledala svoje místo jinde on už věděly, kdo jsou, kým se chtějí stát a hlavně vedle koho chtějí zestárnout.

Všechny tyhle myšlenky běhaly mojí hlavou a já chtěla klid. Vytěsnit všechny myšlenky ze své hlavy. Z toho důvodu, jsem ihned po dovezení domů vběhla dovnitř, zbaběle se schovávajíc před svou matkou v koupelně.

Šaty jsem ze sebe strhla nechávajíc tak veškeré věci co mě k té události pojily na zemi, jako by za to snad mohly ony. Nepustila jsem si vanu, která se po chvilce začala plnit stovkami bublinek. Vklouzla jsem do nich, jako by mě dokázalo ochránit před světem tam venku a dát mi přesně to co potřebuji.

To poslední, co jsme teď potřebovala bylo mluvení s matkou. Dala bych ruku do ohně za to, že kdyby mohla, sedla by si vedle Molli a zapisovala si vlkodlaky podle postavení.

Ony obě měly v oblibě sledovat jako první jejich výplatní lístky a až poté, pokud vůbec jejich povahu. Takže jakmile by zkontrolovala obě tyhle věci, řekla by mi jen kterého a můj názor by jí byl ukradený.

Už od malička jsem se vždy cítila odstrčeně. Matka mě z nějakého důvodu nikdy neměla moc v lásce a já doufala, že se to jednoho dne zlepší a zase si k sobě najdeme společnou cestu.

Svůj odpor vůči mě mi dávala dost okatě na obdiv na rozdíl od mojí mladší sestry Olliv. Ta byla její malou holčičkou, kterou musela chránit, protože pro tento svět nebyla zvolená. Olliv nebyla vyvolená a vždy mi to předhazovala. Nikdy se nenechala ujít příležitost se mi pošklebovat a dát mi sežrat to, že ona nemá na zádech znamínko.

Ale bylo vůbec o co stát? Celých osmnáct let, jsem se neučila o ničem jiném než o spřízněné duši. Jak majetničtí budou, až nás poprvé zahlédnou. Jak máme klopit zrak před všemi ostatními muži, aby si to náhodou náš druh nevyložil špatně a mi tímto nechtěným gestem nezačaly souboj dvou vlkodlaků. Jak nás budou milovat a nebudou bez nás chtít trávit ani minutu, dokud se neustálí naše pouto. 

Nikdo mi nikdy neodpověděl na otázku, kterou si má mysl neustále opakovala. Strach z dalšího odmítnutí byl silný a já se mu pomalu odevzdávala, jako by ve mně zbývaly jen poslední kapky naděje.

Jako malá dívka jsem si vždy kladla spoustu otázek. Chtěla jsem poznávat svět i když jsem mohla jen tu část, kterou mi dovolili. Jednou ze mě vypadla otázka na naší mentorku Allysii, která pro mě vždy byla spíš jako matka než mentorka.

,,Co by se stalo, kdyby se lidská dívka, náhodou nikdy do svého druha nezamilovala." Odmávla mě s tím, že se časem zamiluje každá, protože vlčímu kouzlu a náklonosti se odolat nedá.

Jenže její odpověď mě i na můj mladistvý věk nijak zvlášť neuspokojila. Doopravdy jsem si měla myslet, že všechny páry byly spokojené jen kvůli tomuhle poutu? Že neexistovaly žádné podvody, intriky nebo jen drobné hádky? Chtěla jsem vědět víc a neuvědomovala si, jak moc se snažím neúmyslně poskvrnit spřízněné duše. Položila jsem další otázku, která už její obličej nezanechala s uklidňujícím úsměvem.

„Co když bych od něj chtěla odejít nebo tajně utekla, protože by byl zlý?“ Allysia si mě posadila na klín. Zabořila své prsty do pramínků mých vlasů a výskala mě v nich

Do dnes si pamatuji její slova, protože mi vykouzlila úsměv na tváři a já věřila, že jednou se objeví někdo, kdo mě konečně bude mít rád takovou, jaká jsem. Nebude na mě neustále hledat chyby a to nejdůležitější, bude mě milovat.

,,Tvoje spřízněná duše tě bude milovat, opečovávat a starat se o tebe, jako o svou královnu. Bude jedno jestli to bude kuchař, učitel nebo samotný Reagan. Lidská dívka dokáže v takovém zvířeti vyvolat pocity, které ještě neznal.“ S úsměvem jsem na ní hleděla a těšila se na ten den stejně tak, jako se dítě těší na návštěvu Disneylandu.

V tu dobu jsem ale byla malá, naivní holčička v růžových šatech jejíž největším problémem bylo, co si vybere na snídani. Neřešila jsem následky spáření s vlkodlakem a brala to, jako samozřejmost a aby taky ne. Vychovávali mě k tomu.

Dnes už to tak ale nevidím. Život je krutý a má neustálou potřebu nás shazovat dolů. Pokud ne on tak má matka. Pohřbila ve mně vše, na čem mi v životě záleželo. Nebýt deníku do kterého si kreslím nebylo by na tomto světě nic na čem by mi záleželo.

Když už byla voda studená vylezla donutila jsem své ztuhlé tělo vylézt ven a zabalila se do ručníku. Jakmile však mé tělo už nemohla rozptýlit ani studená voda, mé myšlenky se opět obrátily k minulosti.

Proto jsem si na sebe oblékla spodní prádlo, které bylo vybledé a na spoustě míst se i přes zašití látka trhal. Snažila jsem se rozptýlit myšlenkou nad další šití, ale nezabíralo to. I tak byla však přes svou děravost tou nejhezčí co se v mém šatníku nacházela. A já bych za to měla být vděčná a ne si stěžovat.

Moje matka počítala, každou korunu a vidina toho, že ji poprosím o pár set na nové prádlo byla děsivá. Vzpomínka na osudný den, kdy jsem ji poprosila o peníze se mi objevila před očima, jako by se to stalo právě teď.

,,Myslíš si že ti toho dávám málo?! Máš střechu nad hlavou, milující rodinu a vše na co si ukážeš a tobě to ty spratku nestačí!“ Zahřměl její hlas blízko mého ucha a já se snažila vtisknou do zdi, která byla za mnou.

Její podpatky klapaly o podlahu v kuchyni a mě po tváři stekla další neposedná slza, jakmile se její ruka dotkla mých vlasů, za které škubla. Bolestný výkřik se ozval místností a já přepadla dozadu.

Ze vzpomínky mě vyrušil hlas mojí matky, která netrpělivě volala mé jméno. Přes vršek hlavy jsem si rychle přetáhla stejnokroj a lehce přejela po svých bocích rukama, abych ho uhladila. Stejnokroj byl dole zakončeny nádechem modré barvy. Na nohou jsem měla krásné, světle modré boty na podpatku a doufala, že v nich dnešní večer přežiji bez úhony.

,,To zvládneš." Řekla jsem si sama pro sebe do zrcadla a musela se usmát. Slušelo mi to, a to jsem si o sobě nemyslela často. Sešla jsem dolů ze schodů jen proto, abych se setkala s matčiným přísným pohledem, který mluvil za vše.

„Dnes se jedná o hodně. Musíš se usmívat, ale ne moc." ukázala na svou tvář, kterou zdobil decentní úsměv, který používala vždy, ať už byla naštvaná nebo ne. 

,,Nesmíš se podívat na jakéhokoliv muže, Reagan si za tebou přijde sám.“ Řekla pevným hlasem a mě při zmínce jeho jména přejel chlad po zádech. Neodvážila jsem se jí říct, že si dnešní účast stále promýšlí a já mám v plánu utéct jen co mě zahlédne pár lidí a odškrtnou si mě ze seznamu.

„Musíš stát rovně." Trošku mě pleskla do zad, aby mi naznačila, že ani teď nestojím dostatečně rovně podle jejích představ. 

,,Narovnej se a hlavu lehce zvedni, ale až uvidíš Reagana nech ji dole!" Chytila mě za ramena a stáhla mi je dozadu, než je bolestně stiskla a zašeptala konec věty. Dál mi vysvětlovala, co musím a nesmím dělat, když do místnosti vstoupila Olliv.

Na sobě měla rozepnutou šedou mikinu, přiléhavé černé tílko, roztrhanou džínovou sukni a na obličeji jí pohrával posměšný úšklebek. I přes to všechno jsem věděla, že by raději stála na mém místě a užívala si pozornosti matky.

„Hmm, vypadala bych v těch šatech líp a vsadím se, že v těch botech spadneš a uděláš ostudu." Oznámila mi a vzala kus látky mezi své prsty a chvíli si s ní zamyšleně pohrávala, než její hlas opět zaplnil tichou místnost.

„Už se těšíš sestřičko?" Řekla s postranním úsměvem a nevinně zamrkala řasami. Věděla jsem, že má něco za lubem. Neodpovídala jsem a raději dál sledovala špičky svých bot, jako by byly to nejzajímavější v téhle místnosti.

Její tělo se přiblížilo víc k tomu mému a já mohla cítit její dech těsně u mého ucha. Věděla, že má nade mnou moc a matka se jí zastane i kdyby mi řekla, že mě tam někdo zabije. No, nebyla jsem daleko od pravdy.