4. Poslední tři dny...

 

Slunce toho dne schovalo svou krásu za husté mraky a vítr se proháněl ulicemi, jako splašený taxík. Chodníky se otřásaly v základech díky silným kapkám, které na ně dopadaly. Celá tahle bouřka ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Lidé utíkali do svých domovů, kaváren nebo obchodů jen aby utekly před vodou. 

Ulice náhle zely prázdnotou a nebylo vidno ani živáčka. Jen na rozcestí mezi parkem a knihovnou stál starý muž. Jeho černý kabát, který mu sahal až po kolena, byl celý promočený od silného deště.  Určitě byl i promrzlí na kost, ale jemu to nevadilo. Ba dokonce se tvářil tak vesele, jako by čekal, že déšť hned přejde. Já zatím pociťovala ještě větší pocit úzkosti, protože déšť neustával.

Muž měl na hlavě klobouk a díky němu nešlo poznat, jestli má nějaké vlasy. Koukal se oknem do knihkupectví, ale nevypadal na to, že by chtěl jít dovnitř. Vypadal, jako by všechnu tu atmosféru a vůni knih cítil i přes výlohu. 

Sledoval knihy, jako kdyby to byl snad boží zázrak. Jeho oči procházely jednu knihu po druhé a u každé se pozastavil a kochal se jejím obalem. Každou z nich si detailně prohlédl a až potom pokračoval na další, a dokonce se k nějakým knihám i vracel. 

Jeho černé boty z kůže musely být plné vody. Ale vypadal stále stejně šťastně, jako by o tom ani nevěděl.

V celé ulici byste nenašli jiného člověka. Dokonce i bezdomovci odešli do sucha, jen onen starý muž stál. Vesele prohlížel knihy, které ho nejspíše naplňovaly štěstím.

Déšť již pomalu ustával, slunce vylézalo zpoza hustých mraků a jeho první teplé doteky dopadaly zpět na zem. Lidé s úsměvem opouštěli kavárny, vylézali z bytů a obchodů, jen aby ještě chvíli pobyli na slunci, než zapadne za horizontem a krajina opět propadne temnotě. 

Ulice se zase začaly hemžit lidmi, a i přes dveře šel slyšet náhlý ruch města. Starý muž pohlédl na hodiny, které byly uvnitř knihkupectví a jako by pravil Už je čas, odtrhl hlavu od knih a vydal se dál svojí cestou neznámo kam... . 

Když jsem se toho večera vracela domů, měla jsem neutuchající pocit, jako by se něco dělo. Celou cestu jsem se otáčela a skoro běžela ke svému domu, abych za sebou co nejrychleji zamkla dveře a mohla se ponořit do řádků nové knihy, kterou jsem si vypůjčila. Měla jsem s vedoucí dohodu. Můžu si půjčit jakoukoliv knihu chci, ale nesmím ji zničit, poté bych musela zaplatit její plnou cenu.

Stála jsem před vchodem bytu a roztřesenou rukou se snažila odemknout, ale nešlo to. Hlavu jsem stále otáčela doprava a doleva jestli náhodou někde není nějaké nebezpečí, které by na mě číhalo. Najednou klíč vpadl do zámku a já rychle vešla dovnitř.

Zavírala jsem dveře, ale něco těžkého do nich uhodilo, až jsem spadla na zem. Vystrašeně jsem se podívala na staré, ošoupané boty a pomalu svůj pohled směrovala k hlavě neznámé osoby.

Dlouhý, mokrý a páchnoucí kabát mi připomněl postavu muže, která stála před knihkupectvím. Musel to být on!

Vytáhl mě do výšky a přirazil mé tělo na studenou zeď, která svůj chlad přemístila hned na mé tělo. Cítila jsem z neznámého odporný pach cigaret a potu.

,,Máš poslední tři dny na to splatit každou splátku, jinak přijdu znovu a ty se nedožiješ následujícího rána. Mám tě pozdravovat od šéfa holubičko." Krve by se ve mě nedořezal. Strach koloval v mém těle a mé oči mě prozrazovaly jako světlušky v noci.

Horlivě jsem přikyvovala hlavou, když se ostří nože dotkla mého krku. Měla jsem v plánu začít smlouvat, ale tohle všechny mé výmluvy ukončilo. Nepřišel se mnou vyjednávat.

Sundal nůž z mého krku a vydal se zpět na chodbu rozpadajícího se domu, ve kterém jsem bydlela. S pokřiveným úsměvem se na mě naposledy podíval a jeho věta, mi sebrala i tu poslední naději na možný útěk. 

,,Najdu tě všude!" Měl neskutečně hluboký hlas, až to mou vnitřní šelmu nutilo se podvolit i když nebyl vlk. Nikdy jsem nebyla schopná bránit se mužům a nikdo se tomu nemohl divit. Měla jsem sotva metr šedesát, a mohla jsem vážit maximálně padesát kilo.

Jen co za ním zaklaply dveře, hned jsem za ně přisunula rozpadající se židli a doufala, že mě případně ochrání, kdyby se chtěl vrátit. Rukou jsem se dotkla hrudě v místě srdce a lehce na ni zatlačila v domnění, že zpomalím jeho rychlý tlukot. 

Mohla jsem tam stát pouhé minuty ale i hodiny, než jsem své nohy znovu přinutila k pohybu. Myšlenky mi vířily v hlavě a já rychle vyběhla do kuchyně. Sáhla jsem do horní poličky a vytáhla velkou zavařovací sklenici. V ní byly schované všechny upomínky o transplantaci plic mého bratra. Posadila jsme se ke stolu a lehce, tak aby se nezničil, jsem se o něj opřela. 

Prohlížela jsem si papíry stále dokola a dokola, a i tak mi vycházela markantní cena, kterou bych nikdy splatit nedokázala. Věděla jsem, že mě určitě sleduje a nenechá mě jen tak odejít. Musela jsem vymyslet plán. Něco neobvyklého abych utekla. Něco, co by nebylo podezřelé.

Musela jsem to udělat rychle a chytře. Jedna jediná chyba by mě totiž stála život. Docházel mi čas!