7. Stovky tisíc kilometrů přede mnou

 

Dříve zaplněné ulice teď zely prázdnotou a čekaly do pozdních večerních hodin, až je zase zaplní davy lidí, kteří se přišli bavit nočním životem. S povzdechem jsem se podívala i na druhou stranu této záhadné čtvrti města.

Nikdy jsem nebyla milovníkem rušných míst. Preferovala jsem spíš klidný les nebo planinu, kde jsem mohla být sama sebou.

Úsměv se mi usadil na tváři, jakmile mi došlo, že záhadný muž s kloboukem není v okolí. Neměla jsem ale čas. Mohl být poblíž a sledovat mě odněkud z dálky. Mohl čekat, až se objevím před zdmi této budovy a ukončit tak můj život.

Kdyby občas po cestě nezazpívali ptáci nebo neprojelo auto, myslela bych si, že je konec světa.

Pousmála jsem se nad touto myšlenkou a nadechla se čerstvého, avšak studeného vzduchu, který mě obklopoval. Vykročila jsem směrem k nádraží se špatným pocitem v hloubi duše.

Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kam pojedu. Věděla jsem, že odjezd musí být co nejdřív a co nejdál. Potřebovala jsem vlak, který nejede na přímo a má spoustu přestupů, abych splynula s davem, kdyby mě náhodou ještě někdo sledoval. Kdo ví, jestli mě záhadný muž hlídal sám, nebo jestli měl k ruce nějakého poskoka.

Čas líně ubíhal a cesta se zdála nekonečná. Pomalu jsem procházela první ulicí kolem výloh. Ještě bylo zavřeno. Doufala jsem, že i záhadný muž v klobouku ještě klidně spí stejně tak, jako muž z pokoje.

Nevěděla jsem, jestli si mě bude vůbec pamatovat. Kdo ví, jak to u něj fungovalo. Mohla jsem být jen zářez na jednu noc. Moc bych se tomu s jeho postavou nedivila. Byla jako vytesaná z kamene, holky se o něj musely přímo prát.

Tyhle myšlenky se mi honily hlavou neustále.

Beztak na mě zapomene při první holce, která se kolem něj obtočí a pozve ho do své postele. Nebudu lhát. Něco uvnitř mě se při téhle myšlence semknulo a zaplnil mě pocit žárlivosti. Neměla jsem, ale na koho žárlit. Přesto jsem už teď nenáviděla dívku, která bude příští noc spát v jeho posteli.

Kdybych ji viděla, rozdrásala bych její hrdlo, aby se s ní nikdy nepotkal a zůstal tak jen můj. Tyhle myšlenky jsem ale nemohla mít. Nemohla! Nebyl můj a ani nikdy nebude.

Proběhla jsem dalšími uličkami, až jsem před sebou uviděla obrovskou budovu s velkými hodinami, které právě ukazovaly chvíli po tři čtvrtě na sedm.

Prošla jsem dvoukřídlími dveřmi, které na mě upozornily malým zvonečkem. Přitom zvuku jsem se lehce otřásla. Přišel mi až moc hlučný na tohle tiché místo, a přitom tak tichý aby o mě lidé zavadili byť jen jedním pohledem.

Paní, která seděla za přepážkou se na mě podívala. Z úst jí trčela napůl snědená bageta a oranžovou majonézu měla po celé tváři rozmazanou i s kousky pečiva.

Zdálo se, že jí moje přítomnost nebrání v tom si poklidně dojíst svou nezdravou snídani.

Lehce jsem se na ni usmála a doufala, že tím její mračící se obličej přiměji ke stejnému činu. Opak byl ale pravdou. Naštvaně se na mě podívala a ukázala na bagetu, jako by snad nebylo nadevše jasné, že teď jí a nechce být rušena. Nevině jsem se usmála a zeptala se, jaké vlaky teď kam odjíždí.

Byla pravda, že všude kolem mě byly blikající tabule, které značily příjezdy a odjezdy vlaků, ale já se v nich nevyznala. Byly to pro mě jen číslice s písmeny, které byly nesrozumitelně a chaoticky uspořádané.

Žena si nahlas usrkla černé tekutiny z obrovského hrnku, který mohl mít objem tak půl litru. Celá zprotivená mou přítomností začala tlustými prsty třískat do klávesnice, jako by si na ní chtěla vybít svou zlost.

,,Za minutu jede vlak na dráze číslo osm až do…“ Nenechala jsem ji ani dokončit větu a rozeběhla se ke schodišti, které pravděpodobně vedlo na vlakovou dráhu. Bylo mi jedno kam jede hlavně aby to bylo daleko. 

Tak, tak jsem doběhla k vlaku, který právě odjížděl. V dáli jsem viděla proběhnout muže zahaleného v černém, dlouhém kabátu s kloboukem na hlavě.

Musel mě najít. Problesklo mi hlavou, jakmile jsem ho uviděla. Vlak se dal rychle do pohybu, jako by snad chápal, v jaké situaci jsem se ocitla. Kdyby mě chytl, odvedl by mě na odlehlé místo, kde by mě zabil hned na místě a nečekal na žádné prosby o slitování.

Poté co vlak odjel, jsem cítila, jak z mých zad spadl těžký balvan. Nemohla jsem tady zůstat až do konečné zastávky, ke které se vlak řítil neuvěřitelnou rychlostí. Nevěděla jsem, jestli mu paní u přepážky neřekla, na který vlak mě upozornila a já se k němu ihned rozeběhla. 

V mysli jsem si nadávala, jak moc zbrkle jsem se chovala a neuvážila tak, jaké to teď může mít následky.

Druhým problémem bylo to, že jsem vlakem jela načerno. Všechny mé úspory zůstaly v batohu. 

Věděla jsem o jednom místě, kde by mi mohli pomoct, ale musela jsem se tam nějak dostat. Problém byl v tom, že toto záhadné místo se nacházelo stovky tisíc kilometrů daleko.

Sledovala jsem skrz okýnko vlaku míhající se krajinu a strachy si kousala nehet palce na pravé ruce. Poklepávala jsem si nohou a tiše si pobrukovala text písničky, kterou jsem včera hrála na klavír. Hned se mi vybavily jeho oči a ďolíčky ve tvářích, když se lehce usmál.

Balancovala jsem na tenkém ledě a stačil jediný chybný krok a já bych shořela, jako kousek papíru. Nesměla jsem na něj myslet.

Těžko říct, jestli jsem udělala dobře. Možná toho jednou budu litovat, ale teď jsem byla ráda, že jsem na něj své problémy nepřenesla. Určitě už se probudil po těžké noci a zamířil do své práce. Zapomene, pokud už nezapomněl a já musím taky! Prostě musím!