3. Transplantace

Dívala jsem se po nemocničním pokoji. Byl moc pěkný. Postel, která se dala polohovat s nádechem béžové barvy a spousta pípajících přístrojů, které mě znepokojovaly svou hlučností. 

Poslední dny za mnou chodil psycholog a probírali jsme mou situaci do sebemenších detailů den co den, jako by snad nevěděl, o čem jiném se mnou má mluvit.

Dlouhé hodiny jsme opakovali to samé dokola a on si neustále zapisoval můj příběh, jako by snad trpěl ztrátou paměti. Dohánělo mě k šílenství vyprávět stále to stejné. Tím víc jsem si totiž uvědomovala, že jsem o ně přišla.

Dávkovali mě léky, ale bolest ze ztráty nikdo z nich vymazat nedokázal. Dělala jsem přesně to, co po mě chtěli, ale problémy, které jsem cítila, nezvládaly vyřešit ani silné léky na utlumení. 

Bylo toho na mě moc a potřebovala jsem čas, který by mi pomohl vše zpracovat. Co budu dělat, pokud umře i bráška? Proletěla mi myšlenka hlavou jako blesk z čistého nebe.

Nemáme žádné peníze, na dům máme hypotéku a auto už bude určitě sešrotované. Stejně by z něj žádné peníze nebyly. Neměli jsme příbuzné, kteří by nás u sebe nechali bydlet. Nezvládala jsem racionálně myslet a přišla jsem si jako otupělá. Jednali se mnou, jako s dítětem a já jim v tom nebránila. 

Chtěla jsem pryč a jediná možnost, jak opustit zdi této nemocnice, byla dělat přesně to, co po mně chtěli. Jedla jsem, pila ale bolest, kterou jsem cítila, ani chemikálie vymazat nedokázaly. 

Ležela jsem v bílých peřinách, vzduchem se nesla pronikavá vůně dezinfekce. Místnost nemohla mít dohromady víc než deset metrů, ale nijak mi to nevadilo. 

Byla jsem na pokoji sama, ale stejně jsem tu moc času netrávila. Většinu dne jsem proseděla u bratrovy postele a předčítala mu z dětských knížek. 

Jeho zdravotní stav se nelepšil, spíš naopak. Prudká srážka se stromem mu protrhla jednu plíci a ta druhá mu pomalu odcházela. Byl připojený na dýchací přístroje a další hlasitě pípající zařízení, kterým jsem nerozuměla.

Zařadili ho do transplantačního seznamu, ale fronty byly dlouhé. Neměl tolik času a já tak mohla jen nečinně sledovat jeho pomalu umírající tělíčko. 

Tehdy bylo někdy kolem poledne. Hodiny zlověstně tikaly do ticha pokoje a dříve rušné nemocniční chodby zely prázdnotou. Moje mysl stále utíkala k myšlence, že můj bratr umírá a nikde v okolí není nikdo, kdo by mu mohl pomoct. Udělala bych cokoliv, aby mohl zase normálně žít.

Sledovala jsem jeho bledé, nehybné tělo a modlila se, aby se stal zázrak a někdo mu pomohl. Hodiny stále hlučně tikaly a mě už jejich zvuk doháněl k šílenství. Přišlo mi, jako by mi snad dávaly najevo, že čas rychle plyne a jemu pomalu dochází. Přitom jsem četla zrovna úryvek z jeho nejoblíbenější knihy, Pes baskervillský.

Chvíli po půl druhé někdo zaklepal na dveře, které lehce zaskřípaly po mém vyzvání, jakmile je neznámá osoba otevřela. 

Do místnosti vstoupil postarší muž. Mohl mít maximálně kolem šedesáti let, ale určitě ne víc. Na sobě měl perfektně padnoucí oblek. Už jen to prozrazovalo, že je velmi bohatý. 

Posadil se na židli, která nepříjemně zavrzala, když si ji posunul blíž mým směrem. Vyptával se mě na zdravotní stav mého bratra a já mu bezmyšlenkovitě říkala sebemenší detaily, které jsem věděla.  Malá dušička uvnitř mě doufala, že by mi snad tento záhadný muž mohl pomoct.

Později začal vyprávět o jedné klinice, která by zvládla obstarat bratrovi plíci na transplantaci, ale musela bych povolit okamžitý převoz a podepsat papíry.

Začetla jsem se do prvních řádků, kde jsem měla povolit operaci svého bratra. Byla jsem seznámena s riziky a další kupy papírů, které mi díky latinským názvům moc neříkaly.

Váhavě jsem se podívala na muže, který vedle mě seděl a zrovna s lehkým úsměvem pozoroval bratra a povídal mu. ,,Bude se ti tam líbit. Je tam spousta hraček a na svačinu dostávají pacienti zmrzlinu.“ Vyzařoval z něj klid a potřeba pomáhat lidem z něj přímo sršela.

Pamatuji si dodnes slova, která mi řekl. Ta věta totiž mohla změnit celý náš život a obrátit ho o sto osmdesát stupňů. ,,Mám dárce pro tvého bratra a stačí mi jen tvůj podpis na tyto papíry." 

V tu chvíli jsem nepřemýšlela. Byla jsem zaslepená tím, že by mu mohl někdo pomoct a nesledovala, co podepisuji. Byly to listy a listy papírů, které připomínaly spíš román než smlouvu o dárcovství.

Ještě ten den nás převezli do jiné nemocnice. Vzduchem se tam nesl snad ještě odpornější pach desinfekce.

Měli jsme nádherný pokoj, kde byla dokonce i televize. Součástí pokoje byla koupelna s vanou a sprchovým koutem, který byl obložený světle zelenými kachličkami.  V pokoji byla připravená postel i pro mě. Jejich nadstandartní stav mi měl přijít už tenkrát podezřelí. Cokoliv, co jsem chtěla byly schopni obstarat a omlouvali se, jakmile jim to trvalo déle než pět minut. 

Neptala jsem se, čí byla darovaná plíce a možná jsem za to ráda. Kdo ví, jestli ji ten člověk, kterému ji vyřízli, daroval dobrovolně.

Dny utíkaly a bratra pomalu odpojovali z přístrojů. Jeho stav se ale stále nelepšil. Jeho tělo plíci neznámého dárce nepřijalo, a to ho stálo život.

Chvíli na to začaly chodit složenky se splátkami, které jsem nebyla schopná splácet. Obrovské sumy byly psané tučným písmem a já pomalu ani nestíhala otevírat nové.

Našla jsem si práci jako sekretářka v místní knihovně, ale ani to nestačilo. Můj plat by musel být dvojnásobný, aby pokryl alespoň čtvrtinu jedné ze splátek. Každý den chodily nová a nová upozornění až do toho jednoho osudného dne.