9. Sen nebo noční můra?

 

 

Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane. 

Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři.

Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky. Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. Pomalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda.

A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách. 

Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe. Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat. Za ta léta se pach vpil do zdí, které zdobila plíseň neznámého původu. Bývaly doby, kdy jsem se jí v našem patře snažila zbavit, ale po vypotřebování tří čistících přípravků jsem to vzdala.

S povzdechem jsem za sebou zavřela dveře a opatrně začala našlapovat úplně nahoru. Pravou rukou se lehce přidržovala zábradlí, které záhadným způsobem ještě drželo pospolu, ale schody, které se rozpadaly přímo před mýma očima vypadaly hůř. 

Tolik jsem si přála tohle všechno napravit a nezažívat poslední roky na útěku, ale nešlo to. Moje minulost mě mohla dohnat na každém kroku a já tomu nemohla vystavit dalšího člověka! Tak proč?! Proč, když už uplynuly čtyři roky jsem tě stále z mysli nedostala? Vidím tě neustále před očima a vím, že jsi jen výplodem mé fantazie, která si se mnou hraje jako s loutkou. Tolik mě ovládáš, a to tu ani nejsi! 

Tvůj úsměv a uhrančivý pohled, který si má mysl vytváří mě dohání k šílenství! Moje sny a myšlenky, které mi víří hlavou, nejdou zastavit. Jsi v nich ty. Jenom a jenom ty! Jsi jako noční můra, ale já se na tebe z nepochopitelného důvodu každou noc těším!

,,Najdi ho... Najdi ho..." Křičí na mě má mysl, ale já už prostě musím zapomenout! Nejsi tu a už nikdy nebudeš. Osamělá slza, která se mi stékala po tváři právě dopadla na zem, jako by to se mnou už vzdala i ona. 

Stála jsem před dveřmi bytu, kde se nacházel Kevin a nebyla schopná pohybu. Nemohl mě takhle vidět! Nemohl mě vidět na dně, protože by to nepochopil. 

Mé myšlenky směřovali k němu. K osobě, kterou jsem před lety opustila. Kdyby tu stál, přesně vím co bych chtěla udělat a říct mu. 

Chtěla bych otevřít ty zatracené dveře před kterými zarytě stojím a vidět tě za nimi. S úsměvem na tváři, který by ho vytvořil i mě, by jsi tam stál a roztáhl své široké paže ve kterých bys mě schoval před okolním světem. Znovu by jsi vytvořil náš vesmír do kterého nepatří nic zlého a nic nám nehrozí. Stejně, jako to bylo tu noc.... tu noc jsme  taky byli jen ty a já nerušeni okolním světem. Dokázal jsi, abych na vše zapomněla a soustředila se jen na přítomnost. 

Jenže mě za nimi čeká jen Kevin a ten by nepochopil proč se trápím. Neví že za to můžeš ty i já. Neví o spřízněných duších a o bolesti, kterou odloučení druhů doprovází. Neví ani o tom, že každé dítě má dva rodiče. Jak mu tohle všechno mám říct? Nemůžu mu říct, že jsem mu celou tu dobu lhala o jeho životě!

Sváděla jsem vnitřní boj a nakonec prohrála. Svěsila jsem hlavu dolů a povolila ramena, která jsem měla napnutá. 

,,Jsi slabá... bojuj už konečně za našeho druha!" Křičela na mě v mysli má vlčice a i když jsem věděla, že má pravdu, nedokázala jsem to. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa, jako by přede mnou byla  neviditelná zeď, kterou jsem nebyla schopná překročit.

Mohly to být vteřiny ale i minuty, než jsem se otočila a kráčela po schodech dolů. Potřebovala jsem čas. Čas si tohle všechno urovnat a konečně za tím vším udělat tlustou čáru! 

Nevrátím se! A proč bych taky měla? Určitě už si dávno žije šťastný život s ženou, která ho miluje a já nemůžu být tak sobecká a pořád na něj myslet. Vždyť se chovám, jako blázen. Určitě by mě vyhodil jen co bych překročila práh jeho domu. A co potom Kevin? Co by se stalo s ním, kdyby se dozvěděl, jaký je jeho otec? 

Jak moc ho mohly roky odloučení změnit? Co když je to blázen? Nebo se z něj stal sériový vrah? 

K čemu mi teď byl ten pitomý flíček na mém těle, který dokazoval, že jsem tvoje? Tak k čemu sakra!? Tolik jsem se ho snažila odstranit, ale nešlo to! Snažila jsem se ho přetetovat a nechat po něm jen velkou, černou kouli, která pro mě nebude nic znamenat, ale nešlo to. Sotva se totiž hrot tatérské jehly dotkl onoho místa projela mým tělem neskutečná bolest, ze které jsem se vzpamatovávala ještě další tři dny v nemocnici na kapačkách!

,,Máš pravdu... jsem slabá." Zašeptala jsem si pro sebe zlomeným hlasem a praštila dvoukřídlími dveřmi, když jsem jimi proběhla ven. 

Po chvíli jsem už tlapami opatrně došlapovala do mokré hlíny, která tvořila úzkou cestičku v lese, který byl jen pár set metrů od bytu. Vítr si pohrával s mou srstí, která za mnou vlála, jako papírový drak na provázku. 

Po dlouhém běhu jsem se pomalu položila na studenou zem, která mé tělo příjemně ochladila. Stáhla ocas blíž k tělu a sklopila uši, jako by mě právě teď někdo káral za to, že jsem tak zbaběle utekla a nebyla schopná se postavit před svého syna a konečně mu po tak dlouhé době říct celou pravdu. 

Myšlenky mi opět běhaly hlavou, jako na běžícím páse a já prudce vydechla všechen zadržovaný vzduch. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla dýchat. 

,,Musím se vzchopit! Takhle to dál nejde! Už mu to konečně musím říct."

Poslouchala jsem pomalý rytmus svých kroků, pod kterými praskaly opadané větve mladých listnatých buků a dubů, když jsem kráčela směrem pryč z lesa. Stromy okolo dýchaly a voněly svěží přírodou, jako by právě teď nastalo jaro. Bylo neskonalé ticho, které přerušoval jen můj splašený dech.

Přemýšlela jsem nad slovy, která Kevinovi řeknu, když se mi v mysli najednou vytvořil portrét záhadného muže z rána, který se mi nebezpečně vryl do paměti. Nebyl pro mě ničím důležitý, ale nějaký hlásek v hlavě mi tiše našeptával, že právě on znamenal něco špatného. Že právě on bude dalším z důvodů, před čím budu utíkat.

Vyšla jsem na kopec, který byl jen pár set metrů od hlavní cesty a během pár desítek sekund jsem se proměnila do své lidské podoby a zvedla hlavu do výšky. Stovky tisíc hvězd mi díky tomu daly na obdiv svou krásu. Položila jsem své rozbolavělé tělo do listí a sledovala oblohu, jako by to bylo to nejzajímavější na tomto světě. 

Magickou chvilku prořízlo svým ostrým tónem pípnutí mého telefonu. S povzdechem jsem se posadila a vytáhla ze zadní kapsy zařízení, které mě tak krutě vrátilo do reality.

Dech se mi zadrhl v hrdle a mysl si představila jen ty nejhorší scénáře, když jsem si přečetla slova, které psala naše sousedka. To ona měla hlídat Kevina...

 ,,Musíš okamžitě přijít, něco se stalo.“