3. MOJE!

-

 


Kolem sebe jsem viděl samé šťastné, zamilované tváře a záviděl jim to. Záviděl jsem jim tu druhou polovičku, díky které se už konečně cítí kompletní... .

Na druhou stranu jsem je, ale všechny nenáviděl. Ty jejich zamilované pohledy, nenápadné doteky i to, jak si mysleli, že to nevidím... to, jak se na sebe dívali skrz růžové brýle a vše jim na tom druhém přišlo dokonalé, byla hloupost!

Zasadil jsem další ránu do pytle, až narazil o stěnu ze, které spadla část omítky. Pár vlků se na mě vystrašeně podívalo. To se přemaluje nebo se tam dá nějaký obraz! 

Musím se vzpamatovat! Nezhroutím se přece kvůli někomu, koho vlastně ještě ani neznám! Zesílil jsem údery, které jsem daroval boxovacímu pytli ještě další hodiny... 

Přebíhal jsme zrovna přes území jiné smečky, když jsem ucítil omamnou vůni. Prudce jsem zastavil a vlk úlevně vydechl. Nadechl jsem se znovu a šťastně začal mávat ocasem, nadechl jsem se ještě jednou, ale už bylo pozdě. Omamná vůně zmizela a můj vlk byl náhle jako na trní. Nedokázal se na nic soustředit a výhružně kolem vrčel!

Jsem kousek od území  smečky Soumraku, která by zde měla mít podzemní tunely. Jako Alfa, všech Alf to musím znát a tak jsem se rozeběhl do hlavního domu této smečky. S klepáním jsem se neobtěžovat a rovnou vtrhl do domu.

Prošel jsem patry a mířil si to k jediným dveřím. Rozrazil jsem ty, kde byl Alfa a sledoval ho vražedným pohledem! ,,Chci svoji družku, která tu někde je! Hned!" řekl jsem silným, autoritativním hlasem. Alfa se nezmohl ani na slovo a hned utíkal plnit mé příkazy. Cítil jsem ji! Je tu! Moje vlčice tu někde je! Konečně bude moje!

Trvalo to snad hodiny než zaklepal na dveře a zeptal se, zda může vstoupit do své kanceláře, jen jsem zasyčel ano a chtěl ji vidět! Moje malá tady někde je a on mi bere čas co jsem s ní už mohl trávit. ,,Alfo, vlčice jsou v hlavním sále, máme pro Vás i vílí prach na uklidnění jestli chcete....." jen jsem si odfrkl... jako bych ho snad potřeboval...

--------------------------------------------------

Bolestně jsem zaskuhrala hned potom co jsem otevřela oči a spatřila nad sebou otce. Uhodil mě tak moc, až jsem se praštila o stěnu co byly za mnou a svá zranění ještě zvětšila a připsala k nim rozseklé obočí.

Čekali jste snad za těmi dveřmi někoho jiného? Já ne! Já už nedoufám a pokud vy ano jste naivní! ,,Hni sebou!" Dnes měl zvlášť dobrý den podle jeho nálady... nemyslíte? Takové milé zacházení jsem nečekala... bastard!

Snažila jsem se zvednou, ale sotva jsem zvedla ruku pár centimetrů ze země, spadla zpět na místo, kde jsem ležela před chvílí a ze mě vyšlo jen  bolestné zaskuhrání. ,,Vezměte ji, než zabije celou smečku!" řekl, hned potom co mě znovu uhodil, ale to už ke mě šli dva muži se smrtícím pohledem. Kdo má zabít smečku, je to někdo, kdo mi bude zase ubližovat, pro něj měl být ten prach?

----------------------------------------------------

Nebyla tu! Moje malá vlčice tu nebyla! Cítil jsem její přítomnost, ale nevěděl, kde jen může být.

Rozbíjel jsem kancelář Alfy a potřeboval vílí prach na uklidnění svého vlka. Moje vlčice tu není i když jí cítím. Jako by byl snad i osud proti tomu, abych byl i já šťastný! Rozeberu to tu kámen po kamenu abych ji našel!

Zvedl jsem telefon, který mi už podruhé zvonil v kapse. ,,Hmm nemám čas" ,,Já budu zase otec, chápeš to?! Já budu táta, já budu táta, já bud...!" Vesele si Oktagon pozpěvoval do telefonu a já už nezvládal kontrolovat své emoce. Hodil jsem s telefonem o stěnu....
Vyhodil jsem stůl do vzduchu a mrštil s ním o zeď zrovna ve chvíli, kdy na dveře zaklepal Beta a zeptal se zda může vstoupit.

Zuřil jsem, viděl rudě a nezvládal se ovládat, když... v tu chvíli jsem to ucítil. Omamná vůně se rozprostřela intenzivněji po místnosti a uklidnila každou buňku v mém těle, zaujatě jsem se podíval ke dveřím... . To co jsem viděl mi vyrazilo dech a dalo signál mému vlkovi... MOJE!

---------------------------------------------

Vnímala jsem jen bolest. Zápěstí, za které mě táhli jsem skoro necítila. Najednou jsme zastavili a já cítila, jak jsou všichni nervózní, dokonce i otec a to se nestávalo často... no, ještě se to nestalo nikdy. Co se to tu děje?

Tiše zaklepal na dveře místnosti odkud šly slyšet zvuky praskajícího dřeva a tříštícího se skla. Že nejdeme tam? Co kdyby tam šli oni a já počkala venku? 

Ti dva muži mě zatáhli do místnosti a já najednou ucítila zvláštní vůni... potom jsem už slyšela jen zvuk praskaní kostí, který po dlouhé době nebyl můj... . Fata morgána nebo zázrak? Budu další na řadě?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. Poznání

-
Obrázek
  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen p...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Pokračovat na kapitolu »

12. Kouzlo vaření

-
Obrázek
  Přijížděli jsme ke krásné a útulné restauraci u jednoho odlehlého jezera. Protože Flořina snaha něco upéct nevyšla. Doteď to vidím před očima a zvedají se mi koutky v úsměvu...  ,,Tak s čím ti pomůžu?" jakmile jsem zaznamenala, že se Nathan chytl misky, vzal do rukou mouku a bez toho aby ji odvážil začal její obsah sypat do misky jsem věděla jedno... ,,Co kdybych pekla já a ty jsi mi o sobě něco řekl?" zkoumavě se na mě podíval něž dodal... ,,Myslíš si že neumím vařit, protože jsem to jídlo jednou spálil?"  ,,To v žádném případě, ale já si vymyslela že něco upeču a tak tě tím přece nebudu obtěžovat a navíc jsi mi chtěl něco říct..." vítězně jsem se nakonec usmála a i on se usmíval, když si sedal na barovou stoličku. Vzala jsem váhu a mouku zvážila, dodala jsem cukr, vajíčka, olej a trošku soli. Mezitím jsem rozehřála troubu a už do ní  dávala těsto na korpus. Znáte takovou tu chvilku, kdy jste zabraní do rozhovoru a vyruší Vás až smrad něčeho spáleného? Ne? Já do ...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Běžela jsem dlouhé hodiny lesem a nemohla popadnout dech. Plíce jsem měla zaplněné ledovým vzduchem. Jehličí se mi zařezávalo do mých bosých nohou a vítr si pohrával s mým tělem, ale ani to mě nedokázalo zastavit. Dlouhé měsíce věznění se na mě podepsaly a vidina svobody se každým mým krokem blížila. Nemohla jsem přestat běžet! Nemohla! Zabil by mě a pohodil mé tělo někde po lese. Věřila jsem, že je to dobrý člověk, kterému pouze ublížil osud, ale spletla jsem se. Bylo to chladnokrevné monstrum. Všude, kde se objevil zanechal rozruch a strach. Byl jako tornádo, které nejde zastavit. Prozrazoval ho jen jeho černý plášť pod, kterým ukrýval nejen své tělo, ale i obličej. Jeho činy ho ale doprovázely na každém kroku. Smrt říkávali mu lidé a daleko od pravdy to nebylo. Zabil každého, kdo se mu postavil do cesty. Zabil každého, kdo neuposlechl jeho rozkaz. A teď jsem byla já ten po kom šel. Mohutný stín se schovával za stromy, které tu byly všude okolo. Už jsem dál nemohla. Padla jsem na k...
Pokračovat na kapitolu »

6. Vlk

-
Obrázek
  ,,Hmm, hmm." zamručela jsem rozespale. ,,To nic, usnula jsi na gauči, když jsem si povídali. Skočím si jen do sprchy, na lince je jídlo co přinesla Nyx, ale klidně spi dál potom ho ohřeju už je stejně studené." zamumlal a něžně mě políbil do vlasů což jsem nechápala, ale nijak jsem se tím teď nezaobírala. Slyšela jsem kroky směrem po schodech ke koupelně. Spánek si mě však bral zase rychle zpátky, ale to, že mi stále neodpověděl na otázku ohledně jeho družky, se mi vybavilo.   V klidu jsem pochrupovala, když jsem ucítila dotek na svém kůži. Šok projel mým tělem právě ve chvíli, kdy se mě dotkla známá mocná síla. Magie mě přišpendlila ke stěně... známý pocit chladu projel mým tělem a já zůstala vyset ve vzduchu. Jak to bylo možné? Magii měli jen velmi mocní lidé a jedním z nich byl i... byl i on... . Můj otec!  ,,Tak tohle si vybral? Jak odporné, jen ubohá víla co se neumí bránit a ani proměnit" hlavu jsem otočila za hlasem v pokoji. Uprostřed místnosti stála mladá ...
Pokračovat na kapitolu »

18. Volaný účastník hovor nepřijímá... zavolejte prosím později...

-
Obrázek
  Usrkl jsem ze skleničky, kterou jsem pevně svíral v ruce a opřel se o zábradlí na balkóně. Výhled na temný les mě ničil... každý den, jak už tomu bylo poslední  tři měsíce neustále. Viděl jsem ji všude a to byl důvod, proč jsem to tady nenáviděl! Sáhl jsem si do zadní kapsy a vytáhl malý pomačkaný papírek... to jedné co mi po ní zůstalo... . B ude to tak pro nás lepší... čím dřív zapomeneš tím líp... já už se nevrátím...  ,,Tím, že jsi zničil už čtvrtý boxovací pytel a polovina smečky je ráda, že chodí se ti nevrátí!" Tohle bylo poslední tři měsíce zakázané téma a Oktagon to moc dobře věděl... rozhodně to neměl říkat. Strhl jsem ze sebe boxovací rukavice a proměnil jsem se ve vlka... . ,,Ona je moje! Jsem jediný, kdo o ní bude mluvit Oktagone! MOJE!" zavrčel jsem mu do obličeje, když se v místnosti rozezvonil jeho telefon. Oktagon došel k tašce, vytáhl telefon a chtěl odejít aniž by se na mě podíval, ale tentokrát ne! Tentokrát už se to nestane! Věděl jsem, že volá ona....
Pokračovat na kapitolu »

2. Tak tohle jsem já...

-
Obrázek
  Pokud jste to dočetli sem... co si to trošku víc rozebrat? Jmenuji se Flora, ale tady mi tak nikdo neříká a asi už nikdo neřekne. Jsem tu už od svých osmi let, jako taková "pokusná" krysa? Jo... takhle by se to dalo říct! Když vymyslí nový lék a přežijí to myši jsem na řadě já. Ale nejsem jen to... jak jste si mohli všimnou tak jsem se postupem času naučila být i dobrý boxovací pytel... . Ale nechme toho humoru... . O pohádkách jsem vám už vyprávěla na začátku a tak je na čase přenést se do reality. Ukázat si svět zase takový, jaký je! Takový, jaký ho všichni známe! Ten muž, který právě odešel si kdysi říkal můj tatínek... . Moje maminka umřela, když jsem měla asi sedm let, ale to už si pamatuji jen matně. Napadla nás smečka vlků a já si dlouhou dobu myslela, že to bylo jen náhodou... že jsme byly ve špatnou chvíli na špatném místě....  Nebyla to náhoda... tím dnem jsem nepřišla jen o milující maminku, ten den jsem ztratila i tatínka... protože tohle co tu bylo, je monstrum...
Pokračovat na kapitolu »

19. Nathan Volkov

-
Obrázek
  Prohlížela jsem si  ceny cereálií a hledala ty nejlevnější, když do mě moje kamarádka Karin bouchla, abych jí věnovala víc pozornosti. To poslední co jsem teď chtěla, bylo někam jít... chtěla jsem jen postel a klid. Nebylo divu, když mi před chvílí skončila směna v baru.  ,,Zkus to alespoň jednou, bude se ti to líbit a něco pro sebe uděláš!" ,,Ne." zavrtěla jsem hlavou a dál prohlížela regál s cereáliemi. To poslední co mi v životě chybělo, bylo cvičit v potem páchnoucím fitku. ,,Tak víš co? Já mám nápad." usmála se a já si povzdechla a nesouhlasně zakroutila hlavou, ale pak jsem nahodila úsměv, protože jsem cereálie uviděla za ní v regále. Zase to tu přeskládali! ,,Poslouchám." zabručela jsem, když měli ty co jsem chtěla vyprodané, musela jsem hledat nějakou jinou levnou náhradu. ,,Neposloucháš." odpověděla mi a vytrhla mi nákupní seznam z ruky. ,, Kdyby jsi mě poslouchala, nehledáš neustále cereálie!" Pousmála jsem se tomu, jak moc mě má kamarádka za t...
Pokračovat na kapitolu »

14. Alfa, Luno... našli jsme obálku

-
Obrázek
  Floru z hlubokého spánku probudilo vlčí zavytí, protřela si unavené oči a posadila se. Brzy se po prvním zavytí ozvalo další, poté další a další... až už je nestíhala počítat, jak se splývali do sebe. Otočila se směrem k lesu odkud byly slyšet zvuky a vydala se k oknům na této straně. Nathan odešel hned poté, co ji odvedl do domu s jedinou větou... "Neodcházej odtud dokud vše nevyřeším a nevrátím se!" Slunce začínalo pomalu prostupovat tmavým lesem odkud šlo stále slyšet vlčí vytí. Všechny její instinkty na ní křičely ať počká doma a nikam v žádném případě nechodí, měla to přece zakázáno. Hrozilo nebezpečí... . Nevěděla co se děje, proč najednou vlci vyjí.. .  Pomalými kroky se Flora snažila co nejtišeji procházet lesem. Hrobové ticho, které zde panovalo rušilo jen praskání větviček pod jejíma nohama.  Ze směru odkud vyšla se ozvalo smutné zavytí. Něco uvnitř ní ji táhlo zpět k tomu místu. Nechápala své pocity, když najednou začala být neklidná a měla pocit, že jí ...
Pokračovat na kapitolu »

4. Těšíš se sestřičko?

-
Obrázek
  Byla jsem vystresovaná celou cestu domů. Slyšet o všech těch mužích se stalo vyčerpávající a být ve společnosti těch dívek, které o nich básnili také nebylo jednoduché. Všechny dívky mluvily o vlcích s takovou úctou, respektem a láskou, jako by už předem věděly, že ony jsou právě ty na koho některý z nich čeká. I já se pokusila připustit si fakt, že bych mohla být opravdu stvořená pro jednoho z nich a snažila se je vychválit. Říct alespoň o jednom z nich, že byl pěkný, ale prostě to nešlo. Něco ve mně ani na jednom z nich nedokázalo najít žádné pozitivum. Myslím, že právě kvůli tomuhle jsem si uvědomila, co se ve skutečnosti právě teď děje . Ony byly až moc jiné a přitom tam moc zapadaly do tohoto světa. Zatímco já hledala svoje místo jinde on už věděly, kdo jsou, kým se chtějí stát a hlavně vedle koho chtějí zestárnout. Všechny tyhle myšlenky běhaly mojí hlavou a já chtěla klid. Vytěsnit všechny myšlenky ze své hlavy. Z toho důvodu, jsem ihned po dovezení domů vběhla dovnitř, ...
Pokračovat na kapitolu »