11. Zakázané ovoce chutná nejlépe

 

Bylo to zvláštní. Druh mé mentorky se o mě zajímal víc než ten můj. Viděla jsem v jeho očích všechny ty jeho emoce. Jeho zlost, strach, starost a taky to, jak tohle celé nechápal. Byl zmatený, že si mě Reagan rovnou neoznačil a neučinil svou, vzhledem k tomu, že mě tak dlouho hledal. Byl mnou celou tu dobu tak posedlý a najednou, když mě konečně měl, tak se stáhl do pozadí.

Všechny pocity se uvnitř mě míchaly, a já se bála si přiznat zradu, kterou ve mně tyhle věci vzbudily. Nikdo mi však nedal moc času to všechno zpracovat. 

Druh mé mentorky se bez jediného slova vydal s nadávkami pryč, jako by tady z ničeho nic měla vypuknout rozepře, které se chtěl vyhnout. Allysia mi věnovala pouze omluvný úsměv, než se za ním rozeběhla, aby ho mohla uklidnit.

Pocítila jsem smutek, protože uvnitř jsem také toužila mít někoho, kdo se jednoduše bude starat o to, jak se cítím. Jenže mému druhovi tohle bylo očividně úplně jedno. Nechal mě tady bezmocnou, bez ochrany, jako by mu na mém životě nezáleželo.

Čas se najednou zastavil a všechnu mou bolest nahradila upřímná zlost. Byla jsem tady doslova naservírovaná na zlatém podnose! A mého druha to vůbec nezajímalo!

Napadlo mě něco mnohem lepšího než hysterická scéna po telefonu, ke které jsem neměla daleko. Napadlo mě něco, co mě naplní mnohem větším zadostiučiněním.

Prostě udělám to, co ho naštve nejvíc. Jednoduše se mu přestanu ozývat. Budu tiše protestovat a čekat, než ho to naštve natolik, aby dal věci do pohybu.

Z nějakého důvodu ho nechci nechat mě ovládat. Pokud mu na mně nehodlá záležet, proč bych to měla já mít jinak? Vnucovat se mu a odepisovat, jako puberťačka? Jen ať si okusí hněv ženy!

Čas plynul jako voda a nebýt toho, že jsem zkontrolovala telefon, nevěděla bych, kolik času uteklo od našeho rozhovoru s Allysiou. Tedy čtyři neodeslané zprávy Reaganovi o tom, jak se mi tady daří a jestli mě ještě někdo nesnědl.

Právě jsem si protahoval ztuhlý krk, když někdo poměrně naléhavě zabušil na dveře. Strachy jsem vyskočila ze židle.

„Ano?" Zavolala jsem vystrašeně a tím vyzvala osobu za dveřmi, aby vstoupila. Dovnitř vtrhl vyděšený Matthew, který po místnosti těkal pohledem, jako by něco hledal. Když se jeho oči střetly s těmi mými, a já si prohlédla jeho tělo všimla jsem si jeho postoje. Snažil se to skrývat, ale jeho oči ho prozradily. 

Vrásky se mu vytvořily z toho, jak moc se mračil. Nosní dírky měl rozšířené a vypadalo to, že mě musel hledat už delší dobu. Přitom měl na obličeji tenhle nervní, nic neříkající poloúsměv, který měl i předtím v kuchyni.

Trhl svým tělem, když se pohnul mým směrem. Já si toho všeho všimla a bohužel jsem nedokázala jinak než na to reagovat.

Nervozita, která z něj sálala, prostoupila i do mého těla. Do hrdla se mi natlačil knedlík a mé tělo se začínávalo zahřívat, jako by bylo pod uhlíky. Stál přímo u mě s nataženou rukou, ve které držel mobil, který mu div nevypadl, jak se třásl.

Bylo mi jasné, kdo volal. Nevěděla jsem ale, jestli to chci přijmout. Chvíli jsem tedy jen sledovala napřaženou ruku s telefonem. Nakonec jsem ho přijala, Matthew přece jen nemohl za to, že  mě tady Reagan nechal samotnou.

„Ano?" Byla jsem naštvaná a nevěděla jsem, jestli mě to celé víc štve nebo mrzí. Celý život jsem matce byla ukradená a musím přiznat, že jedna moje část po tom, co jsem se dozvěděla ve škole, doufala, že až si najdu druha, konečně poznám někoho, komu na mě bude záležet. Místo toho mě tu nechá, aby mě klidně rozcupovali a stojím mu jen za esemesky.

,,Čtyři zprávy. Nepřišly mi čtyři zprávy. Chci vědět proč?" Řekl až překvapivě klidným hlasem, kterým mě lehce vykolejil. Při pohledu na Metthewa mi došlo, že páru si upustil už na něm. Něco mi říkalo, že má budoucí slova ovlivní úplně všechno. A i když jsem chtěla být stejně klidná jako on, nešlo to. Konec konců jsem nebyla vlkodlak,  který se uměl tak dokonale přetvařovat, jako právě Reagan.

,,Já bych chtěla vědět, proč nejsem členem smečky " ?! Vážně jsem byla vytočená. Ale nejspíš ten vztek vycházel ze strachu. Ano, bála jsem se i Reagana, ale ten tu teď zrovna nebyl a mě hrozila jiná, možná i větší nebezpečí.

,,Na něco jsem se ptal." Jeho přiškrcený hlas se ozval z telefonu a já naštváním zatnula čelist. Začínal ztrácet trpělivost, stejně tak, jako já. Jenže já tu svou už ztratila. On se taky nezajímal o to, jak se cítím!

,,Já taky." Řekla jsem bojovně, ale v tu chvíli vykřikl a tím mě usadil, jako ještě nikdo. Bylo to, jako by mi dal neviditelnou facku přímo do tváře.

,,A dost! Nejsem tvá mentorka, aby sis na mě kladla nároky. Jsem tvůj Alfa a Reagan!" Jeho pohár trpělivosti přetekl stejně tak, jako ten můj.

Oba jsme  ztratili trpělivost hned během prvního dne, a to jsme ho trávili odděleně. Nechtěla jsem s ním dál řešit to, že mě skoro zavrhl po telefonu ale zlost, kterou jsem momentálně cítila, jsem si na něm chtěla vybít. Praštit ho, aby si uvědomil, jak se cítím, když mě tu nechal samotnou.

,,Neboj, už mi bylo dáno jasně najevo, že nejsem ani jedno! Protože jak už jsem řekla, oficiálně nejsem členkou smečky. Nejsem označená a jen bohyně ví, zda jsem vůbec tvoje družka nebo sis to celé jen vymyslel! Jsi jen obyčejný podvodník a lhář!" Slova ze mě vycházela skoro až křikem a já se už dál nehodlala ovládat. Nepřemýšlela jsem nad nimi a tiše doufala, že ho to vyburcuje k nějakému činu.

Bez rozloučení jsem mu to zavěsila, odmítajíc se nadále bavit s tak nervy drásajícím mužem, jakým byl on. Navíc poslední věta, která byla mnou vyřčena, mi ublížila, což se mi zdá vcelku ironické. Přece jen to jeho hruď se měla nepříjemně svírat ne ta moje, a to že mě naplnil pocit prázdnoty už mi vůbec nedávalo smysl.

,,Neměla byste s ním takhle mluvit, madame." Ozval se Matthew se strachem v očích, který se za tu dobu snad ještě víc prohloubil. Rozhodně to nebylo tak, že by mu záleželo na mě, nýbrž na tom psisku na druhé straně telefonu. Protože pokud byl klidný on, byla klidná i smečka. Konec konců, pokud jsem byla já na dně nikoho to tady nezajímalo. 

,,Nechci s ním mluvit!“ Vyjela jsem na chudáka Metthewa, který to stejně zvedl a zopakoval má slova. Křik v telefonu jsem vnímala jako vzdálený šum. Prorazila jsem si cestu dveřmi a mířila si to přímo do kuchyně plná odhodlání. Vzpomněla jsem si na věci, které mi Reagan zakázal při našem prvním hovoru a byla jsem pevně rozhodnutá všechny porušit. Když už jsem tady ta špatná já, tak ať jsem špatná pořádně.

Úkol číslo jedna zněl jednoduše, sehnat si láhev vína. Sice mi nebylo ještě úplně dobře kvůli včerejšku, ale vztek to zahnal do pozadí.

Dorazila jsem do kuchyně a vyjela jsem na chudinku kuchařku, která mě se strachem pozorovala. Chvilku se mi snažila vysvětlit, že není rozumné jít proti Reaganovi, ale já jsem byla vytočená, že jsem jí pohrozila vyhazovem. Reálně nevím, jestli jsem měla na něco takového pravomoc, ale obstaralo mi to láhev vína.

Vytáhla jsem telefon a natočila se, jak jedním dechem piji polovinu láhve. Je pravda, že se mi dělalo špatně, ale chtěla jsem  chuť ho vytočit. Třeba mě nakonec zabije a já tu nebudu muset paranoidně procházet chodby a čekat, kdy vyskočí někdo s nožem nebo přímo jedna z těch krvelačných bestií a ukončí můj život.

Video jsem poslala Reaganovi a připsala k tomu, že je to skvělý ročník a už chybí jen jednohubky nebo nějaký sexy barman. Telefon začal hystericky vyzvánět, ale já ho úspěšně ignorovala. Kousek ode mě stála sklenice s vodou, a tak jsem ho do ní hodila. Soudě podle neustálého vyzvánění musel být voděodolný.

Víno mi začínalo stoupat do hlavy a já přicházela o své zábrany. Přiběhl bledý Metthew a zase mi podával telefon, jako by byl naše ústředna. Jen abych Reagana vyburcovala k nějakým činů jsem začala mluvit první a doufala, že bude v šoku z toho, že jsem mu telefon zvedla a nepřeruší mě.

,,Metthew je svobodný, že? Musí být, když jsem jeho fotku viděla na té prezentaci. Má vypracovaný zadek přímo k nakousnutí. Mohutná ramena, díky kterým si v jeho objetí cítím chráněná a věděl si o tom, že má na podbřišku malou, vyblednou jizvičku?" Trošku se mi už motal jazyk. Po svém sdělení jsem to položila. Vytočené vrčení jsem ale ještě slyšela. Reálně jsem nevěděla, jestli Metthew nějakou jizvu má a co si budeme, jeho zadek nevypadal nejhůř, ale prostě to nebyl můj typ. Těšilo mě jen to, že  účel to splnilo. Malé poškádlení ještě nikoho nezabilo, že?

,,Jsi úplně blbá. Za to, co jsi teď řekla, mě může zabít." Ah, tak to byla směsice vzteku a strachu. Jejich problém. Ať se třeba pozabíjí navzájem.