10. Dobrá nebo špatná matka?

 

Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři. 

Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy. 

Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec. 

Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu zatajovala tak důležitou věc? Tak dlouhou dobu jsem mu nebyla schopná říct, že má otce stejně tak, jako každé dítě a teď na to musel doplatit. 

Zlost ve mě stoupala každý mým krokem a nejhorší na tom bylo, že jsem za celou tuhle situaci mohla jen já. Kdybych zůstala doma a jako zbabělec neutekla před problémem nic z toho by se teď nedělo. 

Zadýchaná jsem dorazila před mohutné, dvoukřídlé dveře. Zvuk hromu prořízl ticho, které panovalo všude kolem mě a já sebou trhla. Jako by blesk neudeřil někde v okolí, ale přímo do mě. Pořádně jsem se ještě jednou nadechla chladného vzduchu, který mě pálil v nose a vydala se dovnitř budovy.

Tichým schodištěm se linul hlasitý zvuk mých těžce dopadajících kroků. Začínala jsem lapat po dechu, ale ani to mi nebránilo v tom pokračovat dál. V boku mě bodalo a plíce se mi plnily ledovým vzduchem, který vládl ve staré budově stejně tak, jako venku mocnou silou.

Strnula jsem v pohybu, jakmile jsem si uvědomila, jaké se během chvíle vytvořilo ticho. Tenhle dům nikdy nebyl tichý. Pokaždé tu panoval rozruch a křik, který se nesl díky ozvěně každým patrem. 

Ale jako mávnutím kouzelného proutku celá budova padla do ticha, jako by se stalo něco příšerného. Něco, co všechny přítomné ovlivnilo natolik, aby ztichli. Ale co to bylo?

Zrychlila jsem své kroky jen abych už měla svého syna v náručí a měla jistotu, že žije. Tichý hlásek uvnitř mě mi našeptával samé špatné věci, ale já tomu nechtěla věřit. Nemohlo se mu nic stát! Prostě nemohlo! 

Zarazila jsem se posledních schodech, jako by do mě právě uhodil blesk, který osvítil schodiště, když jsem spatřila rozrušenou sousedku, která vyděšeně postávala u dveří. V ruce, která se jí třásla křečovitě svírala klíčky, jako by právě ony byly to hlavní na celé této situaci.

Pohledem jsem zabloudila na zažloutlé, loupající se dveře bytu, ve kterém se Kevin nacházel. Stáhla jsem podezřením obočí do jedné úzké linky a znovu se podívala na naši sousedku s pohledem, který by dokázal zabíjet.

Nejistým krokem jsem vykročila k našemu bytu, ale sotva jsem se pohnula udělala krok i sousedka a zabránila mi tak vejít do našeho bytu. 

,,Co se stalo?" Zeptala jsem se přidušeným hlasem, jako by mě někdo škrtil. Nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď na mou otázku ale věděla jsem, že už chci svého syna u sebe. Třepotající se hlas se linul schodištěm a já začínala věřit v to nejhorší.  

„Tate... nejsem si jistá, ale..." Odmlčela se a poukázala sotva znatelně rukou na dveře svého bytu. ,,M-Musíš jít dovnitř." Její zakoktání při prvním slově mi nenechalo mysl čistou. 

Třemi rychlými kroky jsem bez dalšího pozvání vstoupila do jejího bytu, až jsem způsobila průvan. Díky kterému za mnou dveře lehce práskly, ale nic jiného se tichou místností neneslo.

Vzduchem se vznášel pouze pach kolínské, který mě nepříjemně dráždil v nose, jako alergiky jejich alergen. Stačil jediný prudký nádech a já věděla, že jsem této pronikavé vůni plně propadla. A i když jsem nevěděla komu patří, záhadného člověka jsem už předem nenáviděla, protože tato kořenitá vůně byla tolik podobné jemu až to nemohlo být možné.

Vnitřnosti se mi sevřely strachem, když jsem z vedlejšího pokoje slyšela prudké nadechnutí. Deštník, o kterém jsem věděla že ležel ve váze, jsem uchopila do ruky, a pevně kolem něj omotala konečky svých prstů a lehce ho zvedla do výšky v domnění, že mě ochrání před případným nebezpečím, které mi hrozí.

Pomalými, tichými kroky jsem, jako predátor vstoupila do kuchyně, která snad ještě víc propadala temnotě. Rychle jsem prohlédla celou ponurou místnost, ale nic jsem neviděla. Byla tu tma, jako ve sklepě. A pak můj pohled padl do koutu, když se postava, která postávala v rohu prudce nadechla a tím na sebe upoutala pozornost. 

Zahalený v černé pokrývce temnoty, která tu vládla svou mocí, stála postava, lenivě opřená o stůl v kuchyni a sledoval dveře, kterými jsem vstoupila dovnitř, upřeným pohledem, který jsem na svém těle cítila i přes černotu. 

Chloupky na rukou se mi naježili, když světlo blesku osvítilo místnost. Mou pozornost ale neupoutala postava muže nýbrž to, co křečovitě svíral ve své levé ruce.

Stačil i tak krátký čas, aby předmět v jeho ruce donutil mou mysl fungovat. Malé, květy sedmikrásek, kterých bylo na mé šále nespočet se momentálně smrskly do jedné malé nepravidelné koule, kterou muž svíral.

Vzduch se najednou zázrakem smísil s hněvem, kterému tělo muže propadalo. Dech se mi zadrhl v hrdle, které nebezpečně rychle vyschlo, jako bych nepila snad týdny. A až po chvíli můj tichý hlásek vypustil první slovo po tak dlouhé době mlčení.

„Sakra.“ Vyšlo z mých úst  a já pustila deštník, který jsem celou tu dobu držela. Jakmile ke mně muž udělal jeden krok, a tak vystoupil ze svého stínu. Nedal mi na obdiv svou tvář a ani nemusel. Poznala bych ho totiž všude. Kořenitá vůně se nesla vzduchem díky pohybu, který udělal.

Muž už plně vystoupil ze svého úkrytu a pár rychlými kroky uvěznil mé těla mezi tím jeho a stěnou, jako by se bál, že mu znovu v nestřeženém okamžiku uteču. Jeho tělo bylo natisknuté na tom mém a tím mi zabraňovala udělat takřka jakýkoliv pohyb. 

,,Mate!" Ozval se jeho hrubý hlas. 

Začala jsem panikařit a v mysli se snažila vymyslet jakýkoliv možný plán útěku. “Ne! Nech mě jít! Sakra!“ Křičela jsem na něj a bušila mu pěstmi do pevné hrudi i když jsem věděla, že je to zbytečné. Jeho postava, která se nade mnou tyčila, jako Eiffelova věž říkala, že má chabé pokusy o to ho zranit jsou zbytečné. 

Pohledem jsem se snažila najít únikovou cestu a zároveň jsem se snažila dostat z jeho pevného sevřením, které, jako by každou mou ranou sílilo. 

Zhluboka se nadechl jen pár centimetrů od mého krku, jako by si snad ani nevšiml toho, že mi není jeho blízkost příjemná. 

Jeho nos přejel po mém krku a já věděla, že mi dochází čas.