20. Jednoho z nás dvou tvůj čin zlomí ať chceš nebo ne

 

Probouzím se v krásné měkké posteli, přikrytá velkou, černou peřinou až po bradu a nad hlavou mi visí černá nebesa. Kdyby sem neprosvítaly sluneční paprsky místnost by plně propadla temnotě. Svým způsobem mi to, ale přišlo kouzelné. Jakoby tohle místo ukrývalo nějaké tajemství a bálo se, aby nevyšlo na povrch...

Hlavu jsem měla stočenou směrem k oknu a díky tomu viděla na město, které bylo stále místy prosvícené pouličními lampami. Sluneční paprsky pomalu prostupovaly mezi budovami a nový den se dral na povrch. Lidé se líně připravovali do práce a příroda na další z rušných dnů... . 

Lahodná vůně se mi vryla do nosu a mě až teď došlo co se stalo... co udělal a že tohle vše není pouhý sen! 

box-gym - písnička The Resistence - Nathan Volkov - mojito

jeho nos putující pomalu po mém krku - zuby nebo spíše tesáky co mi pronikly skrz kůži - silné paže, které mě vtáhly do objetí, když jsem padala a ztrácela vědomí... potom už mou mysl pohltila jen temnota a já se nebránila, nebyl k tomu důvod

Pomalu jsem ze sebe sundala jeho ruce a co nejtišeji vstala. Možná to byl strach nebo respekt, který mi nedovoloval opustit tuto místnost. Věděla jsem, že nemá cenu se snažit o další útěk, bylo tu něco co mi to nedovolovalo. Posadila jsem se na podlahu, která mé tělo příjemně chladila a hlavu si položila na okno, když se mi zase zamotala.

Po chvíli vše ustalo a já si mohla užívat nádherného výhledu, který patřil neznámé budově v které jsem se ocitla. Byl slyšet tlukot nástěnných hodiny a jeho tiché oddechování, které mi dávalo čas. Čas na to, promyslet si, jak bude vypadat má budoucnost. Neměla jsem v plánu se vracet! Chtěla jsem mít dál svobodu a šanci jít kamkoliv mě napadlo bez toho, aby věděl, kde jsem... ale na to už bylo příliš pozdě!

,,Floro?" zaslechla jsem jeho hlas a doufala, že se mi to jen zdálo. Stejně tak, jako jsem doufala, že se mi zdály ruce, které se kolem mě obmotaly a zvedly mě do výšky společně s polibkem, který mi daroval.

Položil mě zpět do postele, lehl si vedle a přikryl nás peřinou. ,,Proč jsi mě nevzbudila maličká? Jsi úplně promrzlá a musí tě to bolet" pevně jsem sevřela víčka a hlavu natočila zpět k oknu, když si smutně povzdechl a pohladil mě po tváři. Prudce jsem se pohnula, abych se vyhnula jeho doteku, ale to byla chyba. Tělem mi projela neskutečná bolest a já tiše zakňučela. ,,Opatrně, nesmíš dělat prudké pohyby, musí se ti to zahojit" po jeho větě jsem cítila jeho lehký dotek prsů na mém krku a tepavou bolest, která odsud vystřelovala do celého těla. 

Rychle jsem své ruce vytáhla z pod peřiny a dotkla se krku. Cítila jsem něco mokrého a když jsem si dala ruku před obličej viděla jsem krev... a to znamenalo jediné. ,,T-Ty jsi... musím si to vydezinfikovat, zašít nebo já nevím... rychle musíš mi podat lékárničku, zavolat doktora, sanitku!" Začínala jsem vyšilovat a panikařit. ,,Šššš zahojí se to samo, neboj se je normální, že ti to bude trošku krvácet Flo, protože nejsi vlkodlak" políbil mě na poraněné místo a já prudce vydechla. ,,T-To je od... od označení?" nic neřekl, jen si mě víc přitáhl do objetí, jako by se bál, že zase odejdu. 

--------------------------------------

Nemluvili, jen vedle sebe tiše leželi. Oba čekali až promluví ten druhý. Flora nevěděla co mu říct... . Chtěla mu vykřičet všechny nadávky světa do tváře, bušit do něj pěstmi a hystericky plakat, protože na tohle všechno neměl právo! Nebo snad měl?
Měl jí na oplátku Nathan začít vyprávět o tom, jak zabíjel nevinné samotáře nebo o depresích, které prožíval, každý den? Mrzelo ho to... . To, že jí bez jejího souhlasu označil, ale už nemohl... nemohl čekat. Bolela a příčila se mu myšlenka na to, že o ni znovu přijde. Že by si mohla najít někoho jiného... mezitím co spolu nebyli!

Cítil její bolest stejně tak, jako ona cítila jeho narůstající pocit štěstí. Už se to nedalo vzít zpět... byli druhové. Teď už je mohla rozdělit jen smrt!

Co s nimi, ale teď bude? Dokáže mu Flora vůbec někdy odpustit a když ano dokáže si odpustit i Nathan? Dokáže si odpustit měsíce odloučení od své družky, které si vyčítal, protože žil a stále žije v domnění, že je to jeho chyba? 

Jednoho z nich to zlomí... je jen otázkou času kdo z nich to bude?