22. Po pár hodinách

 

Okolí jsem už pár dnů nevnímal. Seděl jsem tu na rozvrzaném křesílku a držel ji za ruku. Byla tak klidná... tak moc klidná, až to vypadalo že nežije. Kdyby se jí nezvedal hrudník, byla by to pravda... . Čas plynu a ona se stále neprobouzela... . Doktoři byli bezradní... a i když jsem si to nechtěl přiznat pomalu jsem přestával doufat.

,,Musíš se probudit, víš?" Řekl jsem jí hned poté co odešel doktor. Odpovědí mi, ale bylo jen pípání přístrojů všude kolem. ,,Tohle mi nedělej. Nemůžeš mě tu nechat. Ne teď, když jsem tě znovu našel. Ještě jsme nic nezažili! Chci tě vzít na pouť, koupit ti cukrovou vatu a držet tě za ruku na Ruském kole, protože se bojíš výšek... tenkrát jsi o tom tak básnila, vysnila jsi si svůj zábavný park a já ti ho klidně postavím, když se teď probudíš... . Je toho ještě tolik... . Nesmíš mě tu nechat...!" 

Tyhle věty jsem jí opakoval každý další den, co byla v umělém spánku. Vyprávěl jsem jí o mé rodině. Prosil jsem jí a dokonce jsem zkoušel i vyhrožovat, ale nic nepomáhalo. Stále jen bezvládně ležela a pomalu umírala.

,,Chybíš mi vílo. Slibuju ti, že udělám cokoliv budeš chtít, jen se mi probuď. Řekneš odejdi, odejdu. Řekneš, že mě nechceš už nikdy vidět, neuvidíš, ale probuď se." vložil jsem si hlavu do dlaní a nechal volný proud slzám. Nemělo cenu je zastavovat. Miloval jsem ji a jen kvůli tomu tady teď ležela. Kdybych ji označil až s jejím svolením dovolila by, abych se o ni staral a teď? Nemám jak ji pomoct... . Jsem bezmocný... .

O 9 hodin později...

Flora pomalu otevřela oči, když se malým otvorem prodraly střípky světla do temné místnosti. Snad to byl strach nebo leknutí, ale její oči znovu skryly svou barvu pod víčky. Ležela v bílé místnosti a snažila se znovu usnout. Ještě alespoň na pár chvil. Chtěla se znovu probudit, ale jinde... . 

Její srdce rychle bušilo. Všechno ji to mučilo... znalo to moc dobře. Za chvíli přijde jeden z vědců a bodne do ní další z jehel... . Myšlenky se jí rojily v hlavě, jako stádo včel v úlu. Ale její víčka ji před tím pohledem chránila. Dávala jí poslední šanci a naději. Jen ji nemohla chránit navždy. Když se znovu podívala na zářivě bílou stěnu, její srdce se znovu silně rozbušilo. Byla tam uvězněná.... baly jako v provazech.

Slzy se jí kutálely po tváři. Její hrudník se celý nebezpečně rychle zvedal vzhůru. Prudce se znovu nadechla. Silné provazy, které ji poutaly k posteli, napovídaly něco jiného. Konečně se odhodlala k výkřiku. Volání o pomoc se neslo prázdnou místností, její hrudník se pevně sevřel a snažil se vymanit z provazů. Volala, křičela... ale ze snu ji nedokázalo nic probudit.

----------------------

Najednou začal jeden ze strojů hlasitě zapípat a já se vymrštil ze židličky. ,,Červený kód! Jip jedna! Červený kód! Jip jedna!" neslo se místností a já vše vystrašeně sledoval. V jedné chvíli klidně spala a v druhé na ni pokládali resuscitační sadu. Přicházím o ni...

-----------------------

O 3 hodiny později...

,,Floro?." Slyšela jsem známý hlas, ale nezvládala jsem promluvit a tak jsem jen lehce přikývla. Na tvářích jsem cítila mokré kapičky a díky těm jsem více otevřela oči. ,,Jsi zpět..." ucítila jsem jemný dech na tváři a poté jeho rty, které tam zanechaly polibek. 

Nade mnou se nakláněl Nathanův obličej. Vypadal unaveně, měl velké kruhy pod očima. Ve vlasech jsem cítila jeho ruku, jak mě opatrně hladila a úsměv na unavené tváři mi říkal vše, co jsem potřebovala vědět. Byl tu... neopustil mě. Nikdy by mě neopustil...  

,,Jsem unavená." zašeptala jsem a zavřela oči, protože mě ostré světlo pálilo. ,,Až se probudíš budu tady, klidně spinkej." dotkl  se mé tváře a já zachraptěla. ,,Neopouštěj mě." ,,Nikdy, lásko." Víc jsem neřekla. Padla na mě únava a já se jí plně poddala... . Ale moc dobře jsem cítila, jak se jeho tělo přitisklo na to mé a jeho ruce mě obalily do pevného obětí... . Až se znovu probudím... dám mu šanci!