15. Sleduješ mě ty nebo tvůj vlk

 

Byl nahý. Tedy, až na ten kousek látky, který měl ležérně obvázaný kolem boků až jsem se divila, že mu nesklouzl dolů. Kapičky vody mu stékaly po břišních svalech, proplétaly se mezi jemnými chloupky a nakonec zmizely, když se vsákly do ručníku, jako by po jeho těle nikdy nestékaly. 

V úrovni mých očí se rozprostíraly jeho prsní svaly a když jsem zvedla hlavu setkala jsem se s jeho širokými rameny. Mé tváře nabraly karmínovou barvu a já najednou v puse cítila až moc slin. Byl nádherný, jako vytesaný z kamene. 

,,Podívej se na mě." Sklopila jsem studem pohled a zadívala se na své bosé nohy, které byly oproti těm jeho maličké. Sledovala jsem naše nohy, jako by v tu chvíli nebylo nic zajímavějšího v místnosti. Neměla bych si je alespoň pro efekt namalovat? Blíží se zima co takhle světle modrou nebo bílou? 

,,No tak, podívej se na mě." Neznělo to jako rozkaz, spíš jako prosba. Zvedla jsem oči k jeho tváři. Projela mnou vlna překvapení, kterou musel vidět v odrazu mých očích. 

Přes pravé oko se mu táhla jizva od drápu. Nitky zlaté barvy v jeho oku nepřirozeně zářily a na první pohled šlo poznat, že není lidské. Je jako v jeho vlčí podobě. Z jedné části obličeje jako by se na mě díval jeho vlk. Strnula jsem na místě a nebyla schopná od něj odtrhnou zrak.

Nešokovala mě jizva jako taková, spíš to, že ji měl. Vlci se rychle hojili, a tak nikdy neměli jizvy. Nikdy. Nechápala jsem, jak je to možné. V jeho obličeji se ovšem v reakci na mé překvapení objevilo zklamání. 

Sklonil hlavu stejně tak, jak jsem to udělal já, když jsem očima zabloudila na jeho nahou hruď. Místnost najednou nezaplňovala jen jeho mocná aura a můj strach, ale i jeho zklamání. 

Zdrceně mě obešel, aby se dostal ke svému oblečení, které bylo na opačné straně od toho mého. Čekal na mou reakci. Chtěl vědět, jak vezmu jeho poničenou tvář. Jak budu reagovat.

Možná proto mě tu nechal. Bál se, že se mi znechutí tím, jak je jeho tvář poničená. Bál se snad toho, že ho kvůli tomu odmítnu? 

Nedokázala jsem si ani představit čím vším si musel projít, když mu zůstala taková vzpomínka na tváři. Každý den ji viděl v zrcadle nebo v odrazu ve skle. Měl ji neustále na očích. Neustále mu něco muselo připomínat tu událost, ten den, kdy se mu to stalo.

Muselo ho to tak bolet. Málem jsem se rozplakala nad tou myšlenkou, kolik si toho musel vytrpět. Musela to být příšerná bolest, a i přesto tu přede mnou stál zničený z toho, jak jsem reagovala. Bolelo mé odmítnutí víc než jeho jizva? 

Chtěla jsem ho obejmout, políbit ho na ni a říct mu, jak nádherný je. Říct mu, že ta jizva je jeho nedílnou součástí a je stejně krásná jako zbytek jeho těla. Jak si v jeho přítomnosti najednou přijdu ještě víc v bezpečí než předtím. Jak přitažlivý se mi najednou zdá. Zrudla jsem až za ušima nad další myšlenkou, která mě napadla. 

Zvedla jsem pohled, abych konečně uvedla celou tuhle situaci na pravou míru, ale jeho šokovaný pohled zastavil jakákoli slova, která jsem chtěla říct. Jako by mě polili ledovou vodou. Řekla jsem to nahlas?! Řekla jsem nahlas, co si o něm myslím a on je z toho zmatený?

,,Je krásná." Zašeptala jsem, když jsem stála na prahu dveří. Musel to vědět, a právě v tu chvíli, kdy jsem vypustila slova z úst zamrzl v pohybu. Celý se narovnal a stáhl obočí k sobě, jako bych řekla něco špatného. 

Chvíli jsem jen nehnutě stála jestli bude nějak reagovat, ale poté co jsem si v duchu napočítala do deseti jsem znovu prolomila ticho.

,,Myslím ta jizva, je krásná. " Decentně jsem mávla směrem k ní i když mu muselo být jasné, co jsem myslela. Ticho, kterému najednou tohle místo zase propadlo, se mi nelíbilo. 

A tak jsem raději utekla. Zavřela jsem se v koupelně, jen abych nemusela čelit jeho šokovanému pohledu.