14. Reagan nebo Marok

 

Líně jsem se převalovala ze strany na stranu. Což by bylo svým způsobem v pořádku, jenže si pamatuji, že jsem večer do té postele nešla sama. Takže otázkou bylo, kde je? Zmizel znovu beze stopy?

Pootevřela jsem jedno oko a prozkoumala své okolí, ale nikde nikdo nebyl. Rukou jsem se dotkla místa vedle mě, které bylo chladné, takže už musel být chvilku pryč nebo vedle mě vůbec neležel. Opět mě tu nechal na pospas svému osudu.  

Znovu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do ticha, které přerušovala tekoucí voda. Fajn, Reagan se sprchuje. Jak se vůbec jmenuje? Přeci mu celý život nemůžu říkat Reagane. To je jako bych celý život kadeřnici říkala Kadeřnice. Nebo snad bude chtít abych ho oslovovala jeho hodností? To by bylo hodně odměřené, ale kdo ví, jaký ve skutečnosti je?

Zvuk vody najednou utichl. Celá jsem se napjala jako tětiva luku a skryla své tělo víc pod deku, kterou jsem byla přikrytá. Zavřela jsem oči a snažila se zpomalit svůj splašený dech, abych vypadala, že stále ještě spím. 

Bylo mi lépe, než jsem si zasloužila po tom, co jsem včera vyvedla. Nebolela mě hlava, a dokonce to bylo po dlouhé době poprvé co mě neprobudila žádná noční můra nebo křik mé matky.

Vzpomněla jsem si na tapetu svého telefonu. Vážně mě musel vidět už dvakrát v takovém stavu? Jako by takový Adonis dostal výsměch od bohyně, tím že jsem byla jeho vyvolená.

Zpoza dveří se ozvalo nějaké elektrické chrčení, nejspíš holící strojek. Rychle jsem vyskočila z pod deky a rozutekla se do šatny. 

Vybrala jsem si tam tepláky a volné tričko na doma. Na moment mě obalila euforie z toho, že je to poprvé, co mám na sobě něco ležérního. 

V době, kdy jsem byla v rezervaci, jsem si tohle na sebe obléct nemohla. Musela jsem nosit stejnokroj nebo šaty nastávajících družek. Bude po mě chtít, abych se oblékala do šatů a chodila na vysokém podpatku, i když jsem doma a jdeme sledovat televizi?

Zvuk kliky na mě měl stejný účinek jako zvuk výstřelu ze zbraně. Ztuhla jsem v půlce pohybu s rukou položenou na béžovém, pleteném svetru. Stála jsem zády ke dveřím a věděla, že v nich stojí a propaluje mi svým pohledem díru do zad.

,,Všichni mě poslouchají..." Jeho hlas byl hluboký, zvučný, plný autority a mužnosti. Zněl lépe než přes telefon, ale taky naháněl víc strachu. Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem mlčela a čekala, co se bude dít dál.

,,Jen ty máš neutuchající potřebu mi vzdorovat." Nezněl naštvaně, a to mě překvapilo. Raději jsem zůstala tam, kde jsem stála a nedělala žádné prudké pohyby, které by vyprovokovaly jeho vnitřní zvíře. 

Kousala jsem se strachy do tváře a zrychleně dýchala. Pohrávala jsem si s látkou trička mezi prsty a snažila se nemyslet na to, že je jen pár kroků ode mě. Že stojím někomu jako je on zády. 

Nechtěla jsem se omlouvat, nepřišlo mi to fér. Nechal mě tady a někdo mi mohl ublížit. Byla pravda, že jsem se neměla zachovat tak, jak jsem se zachovala, ale v tu chvíli mi to přišlo jako to nejlepší, jak ho můžu vytrestat.

Už jsem kvůli tomu byla rozčilená včera, dnes mě to už jen mrzelo. Hlavně jsem se styděla za svou dětinskou reakci. Kdybych nebyla tak výbušná povaha, nic z toho by se nestalo a on by byl stále pryč a já, měla čas pro sebe. Čas na to se smířit se svou budoucností. 

,,Už se to nesmí opakovat." Ten tón byl definitivní. Vážně nebyl zvyklý na to se s někým domlouvat a očividně neměl v plánu s tím právě teď začínat.

,,Já - ehm. Dobře, Reagane." trošku jsem po ránu zachraptěla a svěsila poraženecky víc hlavu mezi svá ramena. Kdybych byla vlk, jako je on, stáhla bych ocas mezi nohy, sklopila uši, lehla si a tiše kňučela, jako raněné zvíře. Čekala bych na odpuštění, ale já si teď přišla, že spíš čekám na rozsudek smrti.

,,Neříkej mi tak. Pro tebe jsem jedině Marok nebo druh." Sakra. Další chyba. Bude chvilku trvat, než se tohle naučím, a navíc je mi to proti srsti. Nikdy jsem ho nesměla oslovit jinak než princi Reagane, Alfo Reagane nebo jen Reagane a teď po mě ten nafoukaný, bez kompromisní Aquaman chce, abych mu tykala. To je, jako by chtěl po rybě, aby vylezla na strom.

,,A otoč se ke mně, když s tebou mluvím, Tatum." Sebrala jsem veškerou svou odvahu a pomalu se začala otáčet. Byl obrovský, s přehledem mohl měřit dva metry a celou mě svou výškou zastínil, jako bůh pomsty.