16. Já vím jak vypadám

 

Položila jsem se do teplé vody ve vaně a snažila jsem se uvolnit stažené svaly. Jemně jsem projížděla po své pokožce houbičkou se sprchovým gelem, abych získala víc času.

Byla jsem vystresovaná a nechtěla jsem znovu čelit jeho pohledu. Vyvolával ve mě tolik pocitů, ale snad to nejhorší bylo, že jsem nevěděla co od něj můžu čekat. Byl jako zavřená kniha, která nejde otevřít.

Moje oči sklouzly k oknům. Za celou tu dobu jsem neměla čas vychutnat si pohled na krajinu kolem mě. Velký les lemoval zdi tohoto domu a přes své hustě oseté větve jehličím sem propouštěl jen minimum světla.

Lidská duše, neznalá těchto lesů by se ztratila během pár metrů a možná i proto byl jeho dům tady. Daleko od všeho živého s minimální šancí odsud utéct a přežít v lese.

Bohužel můj čas docházel a studená voda mi to dávala jasně najevo. Konečky mých prstů, byly zhránkovatělé a lehce promodralé díky tomu, jak dlouho jsem byla ve studené vodě. Zuby se mi začínaly klepat od sebe, ale i tak jsem se musela přemlouvat na to, abych vylezla ven.

Postavila jsem se a nechala svůj pohled sklouznout na můj odraz v zrcadle, kde jsem zahlédla obyčejnou postavu. Mé vlasy byly chaoticky uspořádané ještě ve včerejším účesu a já si kvůli tomu připadala špinavě a použitě.

Moje oči sjely pomalu níž, aby dopadly na můj hrudník, kde mi seděly větší prsa. Já se na ně zamračila, protože by se určitě žádnému muži nevešli do rukou. Štíhlé boky, které musí naprosto odpuzovat moji přízněnou duší, protože to je znak špatné plodnosti. Toho, že bude těžší zplodit mu potomka.

Jednoduše řečeno, všechno bylo špatně. Stehna moc tlustá, oči moc malé, tváře moc buclaté a nos moc špičatý... Pevně jsem stiskla víčka k sobě, pomalu cupitajíc ke dveřím, doufají, že už tam nebude, aby mě neviděl v tomhle stavu sebenenávisti. Nikdy totiž pro něj nebudu dost dokonalá.

Doufala jsem, že alespoň tady budu moc své křivky obalit do volné látky tepláků s mikinou a nedávat je na obdiv. Moje matka by mě snad proklela, kdybych si na sebe oblékla něco neformálního a tím ji podle ní zostudila. Naděje toho, že tady to bude jiné mě popohnala ke dveřím.

K mému překvapení tam seděl na posteli, plně zabraný ve svých myšlenkách trpělivě čekající až opustím zdi jeho koupelny. A až když dveře, před úplným otevřením zavrzaly spadl jeho pohled na mou osobu.

Marok mě sjel očima. Zasekl se pohledem na mém bílém tričku a já olitovalo toho co jsem si ho na sebe vzala. Měla jsem si vzít nějaké šaty.

Nervozita ve mně okamžitě stoupla a já dostala chuť se jít ihned převléct, avšak v tom konečně prolomil ticho jeho hrubý hlas.

,,Pojď, jdeme na společnou snídani." Neptal se, on to oznamoval. Zvedl se bez toho, aby okomentoval, co jsem si na sebe oblékla i když jsem viděla, že mé oblečení zhodnotit chtěl. Otázkou ale bylo jestli kladně nebo záporně.