18. Prdelko...

 

,,Dáš si slanou omeletu nebo chceš něco sladkého, miláčku? " To oslovení mě překvapilo. Zdálo se, jakoby otočil o sto osmdesát stupňů. Jako by se předtím nestalo nic neobvyklého a všechno bylo v naprostém pořádku.

Dokonce ani personál, který postával opodál, čekající na jeden z jeho dalších rozkazů nevypadal překvapeně jeho reakcí. Zdálo se, že tohle pro ně bylo běžné. Nepřekvapoval je burácející křik, kterým jasně dával najevo, že to on je tady pánem.

Na jeho talíři ležela omeleta, ze které trčely kousky rajčat, slanina a vytékal roztavený sýr. Žlutá, žloutková přikrývka na sobě měla malá, nepravidelná kolečka pravděpodobně od špenátu nebo nějaké bazalky. 

Z omelety stoupala pára, takže ji museli akorát dosmažit. Personál byl nejspíš už naučený, co snídá, a tak jakmile vstoupil do místnosti, začali připravovat jeho snídani. Jeho postava nevypadala na to, že snídá někde v rychlém občerstvení nebo naopak někde v cukrárně. Určitě si zakládal na svém vzhledu a hlídal si každičký gram cukru.

Stále překvapená celou touhle situací jsem zaměřila svou pozornost do jeho obličeje. Ostře řezané lícní kosti mu dodávaly na autoritě. Zdálo se mi, že ještě víc vystouply od toho, jak pevně tiskl zuby k sobě. Malá, sotva znatelná vráska se mu usídlila na čele, jak byl rozzlobený.

Matka vypadala zaskočeně tím, co se právě odehrálo. Ještě ji nikdy nikdo takhle neutnul. NIkdy ji nikdo nesrazil hřebínek. 

Věděla jsem, že se jí budu muset později omluvit a přimluvit se za ní u Maroka. To mi bylo předem už předem jasné.

Tohle, ale nečekala ani Olliv, které cukaly koutky pobavením. Odložila svůj telefon a bedlivě studovala naše obličeje, jako by se připravovala na to, komu jako prvnímu rupnou nervy.

Zatímco ona se náramně bavila, já si připadala jako na válečném poli. K Olliviině úplné spokojenosti chyběl jen popcorn a vychlazená limonáda. Obávám se říct, poté co se napila ze svého nápoje, že už jí chyběl jen popcorn.

Stále celá vykolejená ze situace jsem sledovala služebnou, která přede mě položila stejnou porci omelety, jako předtím Marokovi. 

Jeden z lokajů přiběhl s tácem, na kterém ležel dopis. Přistoupil k Marokovi a lehce k němu dopis přiblížil. Jeho třesoucí se ruka dávala jasně najevo to, že není ve své kůži. Nechtěl tady být to jsem poznala hned. Dělal tuhle práci tedy proto aby uživil svou rodinu? 

Reagan si dopis vzal a se zájmem a snad i potěšením ve tváři ho pozoroval. Po chvíli rozlomil pečeť, kterou byl dopis uzavřen a vytáhl list ven. Jeho tvář nabyla kapky zachmuření, ale po pár vteřinách se mi dokonce zdálo, že jeho tváře nabyly lehce karmínovou barvu. Svůj pohled jsem proto taky přemístila na onen dopis.

Prdelko...

Zahlédla jsem pouze první slovo na dopise, než ho schoval do své kapsy u kalhot, ale i to mi dalo brouka do hlavy na dlouhou dobu.