13. Tu bolest v srdci jen tak nezměníš

Pomalu začal našlapoval směrem ke mě, jako lovec lačnící po své kořisti. Jeho pohyby byly ladné a  elegantní, jako by je měl předem promyšlené. Jako by se to neodehrávala právě teď, ale ve zpomaleném film. 

Musela jsem se od něj odsunout dál i když jsem věděla, že je to zbytečné. Nemám proti němu žádnou šanci. Byl tak obrovský a dokonalý, že jsem mu nedokázala vzdorovat příliš dlouho a to mě děsilo. Tenká vlákna pouta, které mě k němu táhlo se začínala přetrhávat a já se bála okamžiku, kdy mu podlehnu.

Pevně jsem sevřela oči připravujíc se na to, jak svoje tesáky zaryje do mého těla trestajíc mě za chování. 

Prokousne se tenkou vrstvu pokožky, přes svaly a šlachy až ke kosti, která v náporu jeho síly praskne. Sladká chuť krve se mu rozleje na jazyku a on nebude schopný přestat. Zvuk lámajících se kostí se takřka ozýval místností, když se stalo něco nečekaného.  

Celá v šoku jsem vytřeštila oči na vlka, který se nečekaně objevil na posteli jen pár centimetrů od mého obličeje. Jeho rychlá reakce mě paralyzovala jako by do mě vpustil nějaký jed. 

Reagan se na mě dlouze zadíval než zabořil svůj čumák do mého obličeje a olízl kapičky mých slzy. Tohle stvoření mi nemělo v plánu ublížit. On nebyl ten, který mě tady nechal. Nemohl za to vlk nýbrž člověk uvnitř něj. 

Lehce jsem mu položila ruku na temeno hlavy, načež se celý napjal překvapený z toho co jsem udělala. Když už jsem ale chtěla ruku odtáhnout slastí přivřel oči  barvy rubínu a otřel se o mojí ruku, jako by se bál, že zmizí, když se uvolní. Hlasité vrčení rázem ubralo na síle. 

,,Jen jsem chtěla, aby mě měl někdo rád." Byla jsem si jistá, že mě slyšel díky svému vlčímu sluchu. Já sama jsem se ale skoro neslyšela. Přestal vrčet a naklonil zaujatě hlavu. Stále byl naštvaný, ale teď jsem v jeho očích zahlédla i lítost. Nechtěla jsem, aby mě litoval. Ani mě neznal. Přesto jsem toužila po lásce, po objetí a po útěše kterou mi nemohl nabídnout. 

Žďuchl mě čumákem do zad, aby na sebe upoutal pozornost, ale já se nechtěla ani hnout. Měla jsem pocit, že kdybych hnula jediným svalem, roztříštila bych se na miliony kousků. Znovu do mě žďuchl a poté co to zopakoval potřetí, tiše zavrčel, jako by mě tím chtěl varovat.

Když jsem ani potom nereagovala, obešel postel, odrazil se a vyskočil na ní. Potom si položil hlavu na tlapy a pozoroval mě. Naše oči se vpíjeli do těch toho druhého, když mi z oka vytekla další slza a já tiše vzlykla. Vlasy mi spadly do tváře a já v ruce stiskla prostěradlo, jako by mohlo za všechno co se mi tady teď děje.  

Lehce stáhl uši dozadu a tiše zakňučel, jako raněné zvíře. Vypadal, že je zmatený z toho, do jaké situace se dostal a neví, co má dělat. Člověk by si myslel, že ho jen tak něco nerozhodí, přece jen stačil jeden pohled na něj, abych dokázala říct, že je silný. Jenže v tenhle moment, když hleděl na mou tvář politou slzami, vypadal bezmocně.