17. Nastolení pravidel

Reagan přešel ke dveřím, které mi, jako pravý gentleman otevřel a nechal mě jimi projít jako první. Když jsem kolem něj procházela nechtěně jsem se dotkla ramenem jeho hrudě. Trhavý nádech, který vyšel z jeho úst mě zastavil uprostřed mobilu. 

Rychle jsem se ale vzpamatovala a vydala se chodbou. I ten malý dotek našich těl pro mě byl, jako zásah elektrického proudu. Pouto sílilo každou vteřinou, kterou jsme trávili společně a já se děsila toho co přijde. 

Za celou cestu se mě ani jednou nepokusil chytnou za ruku, nebo se mnou navázat konverzaci, za což jsem byla vděčná. Oba jsme bloudili ve svých myšlenkách vnímající pouze přítomnost toho druhého. 

Nevěděla jsem, jak se mám v jeho p. Přece jen, Reagan byl velmi mocný muž a já byla jen pouhá dívka, která udělala scénu pokaždé, co jsme se viděli. Už jen z těch pár vzpomínek mi rudly tváře studem.

Došli jsme do jídelny, kde už seděla Olliv a má matka, která netrpělivě ťukala svými gelovými nehty o desku stolu. Před nimi bylo položené jen holé prostírání a mě tak nějak došlo, že na nás museli čekat. 

Stáhla jsem obočí k sobě a doufala, že se matka bude krotit a nezačne nám kázat o slušném vychování. Bála jsem se toho, že bude chtít Reagana poučovat stejně tak, jako mě. 

Posadila jsem se naproti nim a Marok se usadil hned vedle mě. Měl na sobě černé kalhoty a černou mikinu se zářivě bílým zipem. Černá mi k němu seděla a v neformálním oblečení vypadal najednou mile a uvolněně. Já ale  věděla, že uvnitř něj dřímá šelma, která lační po krvi. 

,, Přeji ti dobré ráno, Mar..."začala matka, ale on ji zastavil zvednutím ruky, jako by ho obtěžovala tím, že mluví. A i když větu nedokončila, věděla jsem, že rozhodně neměla v plánu popřát dobré ráno v druhé větě i mě.

,,Jsem Reagan a věřím, že tuhle drzost již nezopakujete." Matka se zatvářila udiveně , ale hned své překvapení zamaskovala mírným přikývnutím. 

Jen na malý okamžik sklopila hlavu do podřízené pozice než, ji znovu bojovně zvedla nahoru. Zase nasadila svůj typický úsměv. Překřížila si ruce a ladně je položila na desku stolu. 

Zářivý úsměv jí pohrával na obličeji a já věděla, že tímto neskončila. Nikdy se nevzdává a rozhodně ne pokud jde o někoho, jako je Reagan. Děsila jsem se toho, co se jí v hlavě rojí za plány.

,,Jistě, Reagane, jak si přejete. Chtěla jsem se omluvit za chování své dcery Tatum. Vím, že to bylo nemístné a věřte mi, že je obyčejně velmi dobře vychovaná." Marok odložil příbor, prokřupal si klouby na prstech a já se v první chvíli bála toho, že matku snad uhodí. Avšak, když se na ni se zájmem podívala věděla jsem, že je něco špatně. 

Nepřerušil ji, jen ji se zaujetím pozoroval. Místnost najednou naplnila najatá atmosféra a já jsem se obávala toho, co přijde.  

,,Myslím si, že na ni zapůsobil stres z toho všeho okolo. Už se to ale nebude opakovat, o to se postarám. Musím jí akorát nastolit nová a přísnější pravidla hodná vaší pozici v hierarchii. Vycvičím ji tak, jak si budete přát a garantuji Vám Reagane, že do příštího týdne Vás bude poslouchat na slovo, jako pes. Že, je to tak Tatum?" Otázala se mě a pohledem mi jasně naznačovala co mám odpovědět. 

Kmitla jsem pohledem k Reaganovi, který ten svůj, ale z mé matky nespustil. Lehce jsem přikývla a sklopila hlavu. Chtěla jsem jen, aby už tohle skončilo a já nemusela být déle v jejich přítomnosti. Mrzelo mě, že s tím v podstatě tiše souhlasit a já se začínala děsit naší budoucnosti. 

,,Takže když už jsme si vyříkali tyto nepříjemnosti, myslím si ,že je načase probrat moje a Oliviino bydlení. Máme jen strohé ložnice s hrubým povlečením a..."

,,A vy si myslíte, že jste v pozici klást si nějaké požadavky?!" Marok praštil rukou do desky stolu a při svých slovech se postavil. Židle, na které předtím seděl, s rachotem dopadla na podlahu. 

Tyčil se teď nad námi všemi, jako bůh pomsty. Zlaté nitky se proplétaly v duhovce jeho očí a nebýt skleničky, která jeho zlatou barvu odráželo, nevšimla bych si toho. Tělo se mu třáslo zlostí a ruce zatínal do desky stolu tak silně, až jsem chvilkami slyšela tiché praskání dřeva. 

Strachy jsem ucukla, jako by právě nekřičel na mou matku, která si to zasloužila ale přímo na mě. Když jsem vyděšeně seskočila ze židle, která se s rachotem posunula, málem jsem upadla. Nebýt jeho silných paží, které mě chytily, mohla jsem si v klidu přivodit otřes mozku, nebo i hůř. Nepředstavitelnou rychlostí zvedl židli ze země, posadil mě na ni a znovu svůj pohled přesunul na mou matku úplně ignorujíc moji reakci na jeho chování.

,,Buďte vděčná za to, že s námi vůbec můžete sedět u stolu. Být tady, když jste včera u snídaně poučovala mou družku o tom, co smí a co ne, zpřelámal bych Vám všechny kosti v těle." Z jeho slov mi přecházel mráz po zádech. Matka nevydržela nápor jeho pohledu a sklopila ho stejně tak, jako já před chvílí. Tohle si od matky později vyslechnu.

Zvedl židli, která při jeho slovech spadla a posunul ji blíž k té mé. Strachy jsem se od něj znovu trošku odtáhla a lehce se přikrčila. Čekala jsem, kdy začne křičet na mě. Pokud byl stejný, jako má matka včerejší den nenechá jen tak.

K mému překvapení si toho všiml. Položil svou velkou, teplou dlaň na mé stehno a zamračeně se na mě podíval. Jako by mě káral za mou reakci?

Už se to nebude opakovat.“ Zavrčel. „S Lunou budete mluvit s úctou a vždy ji budete oslovovat jejím titulem. Obě! Jste tu totiž jen proto, že Vás tu trpím.“ Na chvíli se odmlčel. Jeho výraz potemněl a hlas mu o oktávu klesl. Strachy jsem se schoulila. Kéž bych se tak mohla vsáknout do téhle židle. Zmizet a neriskovat modřiny a křik. Bylo mi do breku.

„Žijete jen, protože si Luna zatím nepřála jinak.“ Pronesl a propálil matku pohledem, který jasně říkal, že ji tu nechce ani vidět.“ zpražil matku i sestru pohledem. Na krku mu vystoupila žíla a zatnuté pěsti pomalu ztrácely původní barvu.

Poslouchej a drž se pokynů, nebo budeš zabit. Takhle to u vlků fungovalo. Věděla jsem to, ale nikdy jsem si nemyslela, že to, kdy zažiju na vlastní kůži.