21. Přichycena při činu!

 

I když mi mé smysly říkaly, abych se za ním rozutekla a uklidnila ho. Otočila jsem se na patě a raději si sedla zpátky na židli u stolečku. Unaveně se dívajíc na kresleného vlka přede mnou. 

Neměla jsem sebemenší důvod jít mu naproti. Určitě by si myslel, že jsem se znovu pokusila utéct a kdo ví co by potom udělal mě nebo miminku.

Pokud chce, tak si mě bude muset najít. Přece to tak říkal. Nemusela jsem čekat moc dlouho, když se dveře rozrazily. Místností se ozvalo jejich hrůzostrašné skřípání. Pravděpodobně musel žebřík spadnout , aby se dostal nahoru.

Zůstal stál mezi dveřmi. Slunce svítilo dovnitř místnosti, takže šel vidět pouze obrys jeho postavy. Vzduchem se nesla jeho osobitá vůně a já si byla na sto procent jistá, že uvnitř sebe vede válku.

Nic neříkal. Stál, jako by snad nemohl uvěřit tomu, že jsem právě tady. Někde uprostřed lesa v zapomenutém domku na stromě.

Jen co udělal krok do místnosti, viděla jsem, jak se jeho mimické svaly lehce uvolnily. Určitě to bylo tím, že mě uviděl sedět kousek od stojanu živou a zdravou. V obličeji mu pohrával vyčítavý pohled, kterým mě probodával od té doby, co vstoupil dovnitř a nesnažil se ho nijak zvlášť zamaskovat. Chtěl, abych se cítila provinile.

,,Kde jsi byla?“ Zazněl jeho dominantní hlas, jenž doprovázel zrychlený dech. Musel utíkat. Problesklo mi hlavou.

Odvrátila jsem od něj pohled, ale to mu nijak nezabránilo v tom, se ke mně přiblížit a políbit mě do vlasů, které začal lehce hladit. Slyšela jsem také, jak se hluboce nadechuje a přivoňuje k mým vlasům.

V knihovně jsem četla knížku a tam se psalo, že vnitřního vlka uklidňuje vůně jejich druhů. 

,,Tady.“ Pokrčila jsem ledabyle rameny a dál se soustředila na obraz přede mnou. Chvíli trvalo, než jsem mu odpověděla na jeho vyřčenou otázku, ale co jsem mu měla říct? Nechci s tebou být? Nech mě odejít a až naše miminko vyroste, třeba vás někdy seznámím? Ne, to jsem nemohla. Nic by to nezměnilo, tak proč to říkat.

Snažila jsem se ignorovat jeho ruku na mé hlavě a zahnat všechny tyto myšlenky do pozadí. Raději jsem rozvinula svou předchozí odpověď a doufala, že si druhové neumějí číst myšlenky. 

,,Kreslila jsem si.“ Doplnila jsem ještě tiše, jako by to snad byla nějaké zakázaná činnost. 

Byl tolik zaneprázdněný kontrolováním mě, že přestal vnímat okolí. Tím pádem si nemohl všimnou jeho věrné kopie, kterou jsem přenesla na plátno. ,,Tady? Kreslila sis? Děláš si ze mě legraci? Mohla jsi si ublížit, spadnout nebo sis mohla zadřít třísku, která by se ti mohla zanítit.“ Řekl vyčítavým hlasem a já věděla, že přijde přednáška o tom, jak mě ti muži měli hlídat. 

Určitě už je potrestal nebo se k tomu bude chystat jen co dorazíme zpět do mé zlaté klícky. Sakra, ale musí chápat, že tohle není život! Jsem anděl! Měla bych létat v oblacích a koukat na lidi z výšky a ne ze země. Měla bych… Měla bych mu říct, kdo doopravdy jsem.  Najednou ve mě bylo odhodlání.

,,Musíme si…“ Než jsem ale stihla svou větu dokončit, ozvalo se znovu skřípání dveří, které značilo, že někdo vstupuje do místnosti. Oktagon si jen odfrkl nad nepříjemným zvukem a dál se věnoval hlazení mého bříška, před které si klekl, aby k němu byl blíž. ,,Jééé ahoj Nyx, tobě sem bráška dovolil jít?“ Zeptala se zvědavě Ell, která si akorát z rukou oklepávala hlínu.

Než jsem ale stihla odpovědět, slova se ujal Oktagen. ,,NE! Jsme na odchodu, slez dolů Ell.“ Řekl poněkud hrubým hlasem a já se nad jeho chováním zamračila. O co mu jde? 

Jenže Ell se neměla k odchodu, místo toho radostně zapištěla. ,,Vy jste malovali?“ Ukázala ručkou na plátno, když už jsem stála u dveří. Strachy jsem ztuhla, když Ell nejen upozornila na to místo, kde obraz stál, ale dokonce k němu i přešla. Tím upoutala Oktagonovu pozornost.

Oktagon vzal téměř suché plátno do rukou a zkoumal každý tah štětce. Ruce pevně zatínal do pěsti, až se mu na rukou objevovaly žilky. Jeho čelist byla zatnutá, a to neznačilo nic dobrého.

,,Tady máš mít ještě pár bílých chloupků u tlapičky.“ Zasmála se Ell a mě přišlo, že je v místnosti najednou ještě těžší vzduch. ,,Tohle si o mě myslíš?“ Promluvil Oktagon po minutách ticha a obraz mi znovu ukázal.

V obličeji měl vepsanou bolest a já nevěděla, jak se v této situaci zachovat. ,,A copak jsi mi snad dal jinou možnost? Nic o tobě nevím! Stále opakuješ to tvoje druh a družka, ale nikdy mi nic nevysvětlíš! Ani já ti nemůžu říct to hlavní!“ Zakřičela jsem na něj a nechala slzy smáčet mé tváře. Opět jsem mu nemohla říct kdo doopravdy jsem.

Nebyla jsem schopná čelit jeho smutným očím, a tak jsem se raději otočila na patě. Udělala jsem pár rychlých kroků a slezla po žebříku. Dole stáli dva muži, kteří mě smutně pozorovali a já se s pláčem rozutekla zpět do lesů. Směrem, kde jsem tušila, že by mohlo být jeho sídlo. Můj dramatický odchod ještě zdůraznilo Oktagonovo bolestné zavytí.

Sakra! Tohle jsem nechtěla. Měli jsme si klidně promluvit o všem, co se stalo a já se mu konečně měla přiznat a říct mu, kdo doopravdy jsem. ,,Nyx teď se ani nepohni.“ Řekl zničeno nic Oktagonův hluboký hlas za mnou. Jak se za mě tak rychle dostal? 

Jsem smutná z toho, že mi nedá ani chvilku samoty. A nejen to. Všechno, co jsem si kdy slíbila a přála, se teď bortí, jako domeček z karet a já vybouchla. Možná to dělají zmatené hormony díky těhotenství. I proto jsem se při jeho slovech zastavila a otočila k němu.

,,Co se děje? To mě nemůžeš nechat ani chvilku samotnou?! Nemůžeš mi sakra nechat nějaký prostor?! Sakra vždyť ty ani nevíš že jsem…“ Do mé věty mi vkročil Oktagonův hlas. Zase jsem nemohla říct kdo jsem. 

,,Nyx..." a to mě naštvalo snad ještě víc. ,,Neříkej mi co mám dělat, ty ztracená lego kostičko!“ Vykřikla jsem a rozčíleně čelila jeho vražednému pohledu... .