3. Stále nad svou účastí váhá

 

Bohyně dala dar odhalení spřízněných duší pouze mužům, a to byl můj největší problém. My ženy jsme se o tom nedozvěděly, pokud nám to náš vyvolený neřekl. 

Tajně jsem doufala, že muž, kterému bych měla jednou patřit bude natolik rozumný že pochopí, že pro tento svět nejsem stvořená a nechá mě volně odejít. 

Víte, moje matka vždy zastávala vůdčí roli v naší rodině, což znamenalo, že se všichni řídili podle ní a jejího slova. A co když to bude stejné i když si mě jedna z těch bestií nakonec přes všechny mé protesty přivlastní? Co když si matka i jeho obmotá kolem prstu a můj život bude ještě horší?

Potom mě už nebude terorizovat jen ona se sestrou, ale i člověk, kterému mám patřit. Kterého bych měla milovat a jednou šťastně zestárnou po jeho boku.

Procházela mnou obava z představy, že všechno zůstane stejné jen to bude na jiném místě.

Toužila jsem po tom dělat si co chci a kdy chci! Ne zůstat zaseknutá na jednom místě... na místě, kde nejsem milovaná a pravděpodobně ani nebudu. Nechci, aby ve mě zadupal poslední střípky naděje tím, že si mě přivlastní.

,,Jak vypadá Reagan?" Tyhle slova ze mě vyletěla dřív, než jsem se nad nimi stihla zamyslet. Jakmile jsem však dořekla jeho jméno projel mnou nepříjemný, brnivý pocit. Když se tím změnila i atmosféra v místnosti začala jsem toho litovat.

Udivené pohledy všech se do mě zabořily, jako drápy vlků do jejich oběti. Bylo to jako by ze mě tahle jediná otázka udělala ovečku, kterou můžou roztrhat. Jako bych se nezeptala jen na jeho vzhled, ale rozpoutala tichou válku.

Svůj ustrašený pohled jsem přesunula na své šaty a uklidňovala se předjížděním po jejich jemné látce, jako by byly náhle to nejzajímavější v téhle místnosti. Do mysli jsem se snažila nahromadit co nejvíc myšlenek o jejich původu jen abych zabránila mysli představám, jak mě všichni odsouzeně pozorují.

Dříve jsem se snažila navázat konverzaci o něčem jiném, ale vždy to skončilo katastrofou. Po čase jsem přestala komunikovat úplně a vytvořila si svůj tichý svět, který jsem až dnes narušila. Mnohé si za ta léta už myslely, že jsem přišla o hlas.

Takže slyšet mě vyslovit jeho jméno, pro ně muselo být, jako bych před nimi celou dobu svou osobnost skrývala. Jako bych celou dobu neprahla po ničem jiném než byl on. Naštěstí mě z této situace dostala Allisya. Lehce jsem po ní kmitla očima a i v těch jejích jsem zahlédla překapení.

,,Je mi líto děvčata, ale není jisté, zda se vůbec tento večer ukáže." Pronesla tichým, vřelým hlasem, kterým se nám snažila naznačit, že už své naděje na nalezení své družky vzdal, ale nemáme z toho být zklamané. Protože pravděpodobnostem že je jedna z nás zrovna tou, která má stanout po jeho boku byla mizivá.

Všimla jsem si bolesti v jejích očích, kterou se ale snažila mrkáním rozehnat.

Když celé roky jen posloucháte ostatní naučíte se poznat, co lidé kolem vás cítí, i když nutně nemusí použít slova, aby tu bolest popsali. Allisya se podívala na své překřížené ruce, které měla položené v klíně a palcem přejela přes snubní prstýnek. Což mi jen říkalo, že podvědomě utíkala někam jinam.

Zdálo se, že jí to vážně mrzelo. Ale ne kvůli nám spíš kvůli jejímu druhovi. Alfa smečky Sun Paw, její druh byl totiž bratrem Reagana. 

Tohle byly dlouholeté rodinné problémy, které se nedařilo vyřešit. Řešením mohla být jen jedna z nás. Nikdo ale nevěděl, kdy se ona dívka objeví a spasí tak jeho smečku, která díky Luně nebyla kompletní a pomalu se rozpadala.

„A jak má potom zjistit, že tu na něj čekám?!" Mollie vypadala vyděšeně a zdálo se mi, že dokonce v obličeji pobledla hrůzou. Mě se, ale naopak od ní značně ulevilo a kámen, který jsem cítila na svých bedrech najednou spadl až bych se divila, kdyby jeho dunění všichni v místnosti nezaslechly.

Z vlků jsem měla obecně strach, ale strach z Reagana se nedal popsat slovy. Setkání s ním by mé křehké srdce rozhodně nepřežilo. Hrůza by mě pohltila na místě a proměnila bych se ve snítko prachu, které by odletělo neznámo kam. Těžko říct, jestli bych za to byla ráda nebo ne.

„A to neuvidíme, jak vypadá zrovna on?" Tentokrát se ozvala Kelly. Kelly byla další z vyvolených bohyní a tak, jako my všechny byla překrásná. Postavu měla drobnou a velmi hubenou až bych řekla, že trpěla anorexií díky klíčním kostem, které jí přímo trčely. Hlavu měla oválnou, jako takové pěkně tvarované vajíčko, které zakrývaly kratší, vlnité vlasy sytě zrzaté barvy, jako by byla veverka. Měla jako studánka modré oči, husté tmavé řasy a hnědé pihy po celém nose.

My dvě jsme si, ale nerozuměly. Konec konců já si tu nerozuměla skoro s nikým. 

„To opravdu nepotřebujete vědět děvčata. Věřte mi, že když bude chtít abyste o něm věděly poznáte to. A fotku žádnou bohužel neposkytl." To zaujalo mou pozornost. Že by i on nesouhlasil s celou touhle šaškárnou nebo se snad styděl za svůj vzhled? Nikdo o něm už dlouhá léta neslyšel a jen málo kdo ho zahlédl. Poslední roky si velmi střežil své soukromí a mnozí si tiše šeptali, že už svou vyvolenou našel, ale chce ji před světem skrýt, jako Lociku ve věži.

Že by mu konečně po tak dlouhé době došlo, jak moc je tohle celé k smíchu? Že to byla naprostá hloupost a stejně to k ničemu nevedlo? Tohle všechno totiž vymyslel a rok co rok to prosazoval, jako by to bylo něco víc než jiné plesy.

Nedávalo mi to smysl, i když on to asi viděl jinak. Troufám si říct, že věřil na lásku o které mu řekne jeho vnitřní zvíře. Věřil na lásku ke člověku, kterého neznal a to nemohlo dopadnout dobře. Touha po někom, koho sotva zahlédnete nemohla vydržet dlouho. Bylo to spíš pobláznění, které určitě po pár měsících ne-li dnech zmizelo.

„Takže on už konečně vzdal hledání své družky? " Zeptala jsem se bezmyšlenkovitě s úsměvem na rtech a znovu si díky tomu vysloužila pohledy všech. Po mých slovech zase Allysia nabyla v tváři kapku zachmuřenosti. 

„Řekla bych, že každý hledá svou spřízněnou duši, ale někteří občas ztratí naději v tom pokračovat po tolika neúspěších." Allysia se k nám naklonila, aby dala najevo, že nám řekne něco důvěrného.

„Je jisté, že teď je nejméně vhodná doba na to, aby Reagan našel svou Vyvolenou. Jen samotná Bohyně, ale rozhodne, kdy se tohle stane. Avšak doufám, že to nepřijde teď. To poslední co mu v jeho chaotickém životě chybí je výchova jedné z Vás. Víte přece co se stane, když vás váš druh poprvé zahlédne." Co Alyssia říkala, bylo to co nám říkali všichni.

Když vás prý druh poprvé zahlédne je to, jako by jejich duše konečně našla to co jim v životě chybělo. Chtějí spojit naše životy a udělat z nich jeden.

Jakmile si vás v tom davu najdou nespustí z vás oči. Stanete se středobodem jejich vesmíru. Partnerem o kterém by si nikdy nemysleli, že je špatný. Nevidí v nás chyby, jsme pro ně dokonalé a i oni pro nás.

Tohle všechno, ale není tak hezké, jak se na první pohled zdá. Jsou schopni zabíjet jen proto, že se na nás někdo zle podíval nebo se pokusí upoutat naši pozornost. Chtějí abychom mysleli jen na ně, milovali jen je a celý náš svět se náhle točil jen kolem nich. Obávám se, že kdyby mohli ovládat naše myšlenky, budou jen a jen o nich.

„Také kvůli nepokojům na východě je pro tento rok lepší, že si Reagan svou účast rozmýšlí a věnuje se raději papírování.“ Ano, nepokoje na východě. Krásný název pro informace o narůstajícím počtu samotářů, které se nedaří držet pod kontrolou. 

Samotáři, vlci jenž ve světě nyní působili hodně problémů se vymykali kontrole. Všichni je popisovali jen jedním způsobem.

Byli to vlci, kteří přišli o své spřízněné duše jinak řečeno přišli o důvod žít. Proto jejich vnitřní zvíře převzalo kontrolu nad jejich životem. Většinou se vlk chtěl pomstít všem jež vzali jeho druhé polovičce život.

Postupem času ale začal ztrácet jejich vlk pojem o tom, kdo je vlastně nepřítel a kdo přítel. Proto se stával nebezpečný nejen sobě, ale i svému okolí.

Obávám se, že ani samotný Reagan neví, kolik těchto nestvůr po jeho území pobíhá. Avšak nevěřím tomu, že on se svou výbušnou povahou o které se u něj neustále hovoří by místo válek přešel na papírování a snažil se myslet předtím než bude konat.

„Takže si myslíte, že se hledání vzdal?" Ozvala se kousek ode mě Phoebe, která ačkoliv také chtěla, co dívky tady byla jiná. Musela tolik toužit po tom, co jsme měli mi, ale nikdy to neřekla nahlas. Její krásné oči se skrývaly pod černými brýlemi a snad každé z nás došlo, proč je má.

Phoebe přišla o zrak ale neví se, zda už se tak narodila nebo měla nějakou nehodu, která jí to způsobila. Nikdo z nás se na to, ale neodvážil zeptat. Všichni tady se báli, ji jen zkřivit vlásek na hlavě, natožpak se zeptat na něco tak osobního.

Bylo to hlavně kvůli jejímu bratrovi, byl silným bojovníkem Reaganovy smečky, který si své místo ve smečce musel prosadit a mnohokrát obhájit. Prošel si nespočetným množstvím válek a poté, co jeho spřízněná duše umřela málem padl s ní.

On se, ale přes veškerou tu bolest znovu postavil budoucnosti. Jako mýtický Fénix vstal z popela a stal se ještě silnějším. Neměl nikoho, kdo by mu určoval hranice až na jeho malou sestřičku Phoebe a Reagana.

„Všichni určitě v životě máme fázi, kdy přestáváme věřit a tím bych to prozatím uzavřela. Běžte se domů najíst a připravit na večer děvčata.“ Zopakovala svou předchozí větu a vřele se na nás usmála. Postavila se a naposledy usrkla ze svého hrníčku, než úplně odešla. Už se o tom nechtěla bavit a nebylo se čemu divit.