Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři.  Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy.  Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.  Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu za...

    Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane.  Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři. Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky.  Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. P omalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda. A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách.  Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe.  Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat...

  Byl jeden ze srpnových dnů a já se jako mávnutím kouzelného proutku ocitla v tomto bytě. Seděla jsem zabalená v dece na chladném parapetu a pozorovala sluneční paprsky, které se snažily prodrat skrz mlhu, která se přes noc vytvořila. Fascinovalo mě, jak se nevzdávaly. Stále sváděly boj s mraky, jako by snad byli dva týmy na hřišti, které proti sobě soutěží. Pár purpurově rudých nitek slunce zvládlo během chvilky osvítit ponuré ulice a částečně jim navrátit jejich původní barvu. Z okolních panelových domů vycházeli lidé, kteří mířili do práce nebo se z ní právě vraceli. Nosní dírky se mi rozšířily, když jsem se hluboce nadechla čerstvého vzduchu, který vanul skrz malou škvírku v okně. Zavřela jsem oči ve snaze urovnat si myšlenky v hlavě. Jedna přes druhou se snažily prorvat do popředí a tím mi v hlavě tvořily snad ještě větší chaos než, který jsem tam měla. K tomu se přidala i má vlčice, která bolestně vila uvnitř mé hlavy. Truchlila nad...

  Dříve zaplněné ulice teď zely prázdnotou a čekaly do pozdních večerních hodin, až je zase zaplní davy lidí, kteří se přišli bavit nočním životem. S povzdechem jsem se podívala i na druhou stranu této záhadné čtvrti města. Nikdy jsem nebyla milovníkem rušných míst. Preferovala jsem spíš klidný les nebo planinu, kde jsem mohla být sama sebou. Úsměv se mi usadil na tváři, jakmile mi došlo, že záhadný muž s kloboukem není v okolí. Neměla jsem ale čas. Mohl být poblíž a sledovat mě odněkud z dálky. Mohl čekat, až se objevím před zdmi této budovy a ukončit tak můj život. Kdyby občas po cestě nezazpívali ptáci nebo neprojelo auto, myslela bych si, že je konec světa. Pousmála jsem se nad touto myšlenkou a nadechla se čerstvého, avšak studeného vzduchu, který mě obklopoval. Vykročila jsem směrem k nádraží se špatným pocitem v hloubi duše. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kam pojedu. Věděla jsem, že odjezd musí být co nejdřív a co nejdál. Potřebovala jsem vlak, k...

  Vzbudily mě paprsky slunce, které se s obtížemi zvládly prodrat skrze zatažené žaluzie okna. Jako by měli posvátný úkol mě vyvést z říše snů a vrátit zpět do pochroumané reality, která na mě už lačně vyčkávala, jako predátor. I přes prostupující slunce však byla místnost tmavá a působila depresivně. Nenacházela se zde žádná kytka nebo obraz, který by tuhle jednobarevnou místnost dokázali oživit. Promnula jsem si ospalé oči, a znovu se zadívala na prázdné zdi přede mnou. Došlo mi, že nejsem ve svém pokoji.  Hned na to mě polil ledový pot, jako by na mě právě teď někdo vylil kýbl se studenou vodou. Snad to bylo leknutím, ale moje oči skryly svou barvu pod víčky, když jsem si uvědomila, co všechno se stalo. Netrvalo to ani pár sekund a ke mně se vrátily všechny vzpomínky ze včerejšího večera. Přežila jsem, ale to, co se stalo, mohlo přivést dalšího člověka do nebezpečí. A to jen díky mně. To jen díky tomu, že jsem nebyla schopná rozumně myslet a udržet své emoce na uzdě...

  Vítr se proháněl mezi spěchajícími lidmi jednou z rušných ulic. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a světla každou minutu ubývalo.  Prodírala jsem se davem, myšlenkami hluboko ponořená do mého plánu. Bylo toho tolik, co jsem ještě musela stihnout, ale čas mi rychle protékal mezi prsty. Nezdálo se, že bych to všechno mohla stihnout včas a proto jsem byla neustále ve střehu. Jakékoliv zdržení jsem nemohla dopustit protože to všechno mě stálo čas, který jsem neměla. Zahnula jsem za roh, když se stíny rozsvítil název jednoho z barů.  Lucerna   Jako by mě svým světlem lákal ke vstupu.  Dech se mi zadrhával v hrdle. Celá napjatá jsem se rozhlídla kolem sebe. Do baru se hrnula hromada lidí.  Dívky v kratičkých sukýnkách v prakticky neexistujících svršcích vesele štěbetaly a natahovaly se, aby zahlédly dění uvnitř baru. Už jen představa všech těch lidí, mačkajících se na sebe ve mně vyvolala úzkostný pocit. Na takovémhle místě jsem byla jen je...

  Slunce toho dne schovalo svou krásu za husté mraky a vítr se proháněl ulicemi, jako splašený taxík. Chodníky se otřásaly v základech díky silným kapkám, které na ně dopadaly. Celá tahle bouřka ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Lidé utíkali do svých domovů, kaváren nebo obchodů jen aby utekly před vodou.  Ulice náhle zely prázdnotou a nebylo vidno ani živáčka. Jen na rozcestí mezi parkem a knihovnou stál starý muž. Jeho černý kabát, který mu sahal až po kolena, byl celý promočený od silného deště.  Určitě byl i promrzlí na kost, ale jemu to nevadilo. Ba dokonce se tvářil tak vesele, jako by čekal, že déšť hned přejde. Já zatím pociťovala ještě větší pocit úzkosti, protože déšť neustával. Muž měl na hlavě klobouk a díky němu nešlo poznat, jestli má nějaké vlasy. Koukal se oknem do knihkupectví, ale nevypadal na to, že by chtěl jít dovnitř. Vypadal, jako by všechnu tu atmosféru a vůni knih cítil i přes výlohu.  Sledoval knihy, jako kdyby to byl snad boží...

Dívala jsem se po nemocničním pokoji. Byl moc pěkný. Postel, která se dala polohovat s nádechem béžové barvy a spousta pípajících přístrojů, které mě znepokojovaly svou hlučností.  Poslední dny za mnou chodil psycholog a probírali jsme mou situaci do sebemenších detailů den co den, jako by snad nevěděl, o čem jiném se mnou má mluvit. Dlouhé hodiny jsme opakovali to samé dokola a on si neustále zapisoval můj příběh, jako by snad trpěl ztrátou paměti. Dohánělo mě k šílenství vyprávět stále to stejné. Tím víc jsem si totiž uvědomovala, že jsem o ně přišla. Dávkovali mě léky, ale bolest ze ztráty nikdo z nich vymazat nedokázal. Dělala jsem přesně to, co po mě chtěli, ale problémy, které jsem cítila, nezvládaly vyřešit ani silné léky na utlumení.  Bylo toho na mě moc a potřebovala jsem čas, který by mi pomohl vše zpracovat.  Co budu dělat, pokud umře i bráška?  Proletěla mi myšlenka hlavou jako blesk z čistého nebe. Nemáme žádné peníze, na dům máme hypotéku...