Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Zastavila jsem se kousek od stolu, na kterém byly nachystané jednohubky. Natáhla jsem ruku po jedné z nich, ale náhlé mrtvolné ticho, které zničehonic panovalo celým sálem, mě donutilo zastavit se v pohybu. Ruku jsem stáhla zpět k tělu a pomalu se po své ose otočila. Pozorovala jsem, jak všichni přítomní v místnosti, pomalu sklopily zrak. Sálem se nesl tichý šum, jak si šeptali. A mě to došlo. Tohle muselo znamenat jeho přítomnost. Přítomnost Reagana, který si ji určitě vychutnával plnými doušky. Nemohla jsem uvěřit, že přišel zrovna teď. Vybral si pro svůj příchod skutečně tu nejhorší chvíli jakou mohl. Bylo mi proti srsti mu ukazovat mou slabost a to, že jsem schopná se mu podřídit stejně tak, jako všichni v tomto sále. Nemohla jsem ale protestovat a podívat se mu zpříma do očí tak, jak jsem chtěla. Mohl by to brát, jako výzvu. Jeho vlčí pud by ho nutil se přeměnit a ukázat mi, kde je moje místo a to jsem nechtěla. Mé přemýšlení o Reaganovi, přerušilo až burácející zavrčení, kt...

  Obrátila jsem do sebe zbylý obsah skleničky a pro jistotu jsem se natáhla po další. Napravo ode mě se otevřely dveře a dav nedočkavých mužů se hrnul dovnitř, jako stádo splašených koní. Udělala jsem krok vzad, ale po alkoholu, který jsem vypila se mi zatočila hlava. Ztratila jsem rovnováhu a zakolísala sebou což upoutalo nechtěnou pozornost. Nervózně jsem se proto zasmála a dala si neposedný pramen vlasů za ucho. Se skleničkou červeného vína jsem se vydala do zahrad, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a alespoň na chvíli utekla od všech lidí.  Cestou jsem potkala spousty párů, jak si spolu povídají, muchlují se a smějí nad něčím, co ten druhý vypráví. Někdy všechno naráz. Nechutné.  Ve skrytu duše jsem ale věděla, že i já toužím po tom všem. Nenápadných dotecích a smíchu. Něžném polibku, když se probudím a snídani, kterou připravil.  Zatřásla jsem hlavou ve snaze vyhnat z ní tyto myšlenky. Doufala jsem, že když se schovám někde na téhle proklatě velké zahra...

„Až tě jedno z těch netvorů vohne o stůl a označí si tě přede všemi?" Zasmála se škodolibým smíchem a pustila látku mých šatů. Dech se mi zadrhl někde hluboko v hrdle. Ruce se mi najednou začaly potit a chlad přejel po mých zádech. „Pokud by se něco takového stalo, musíš se podřídit, drahá a v žádném případě neklást odpor." Přitakala matka a dál pojídala ze svého talíře zatím co mě Olliv obcházela, jako bych byla kořist, kterou chce sníst. Za celý můj život v téhle rodině a v tomto světě jsem se naučila jediné. Nevzdorovat. Bylo to totiž, jako byste bojovali proti větru, marné a zbytečné. Navíc neuposlechnutí mohlo znamenat, že skončím na místě horším než je tohle. Kdyby jim totiž dala jen sebemenší důvod s radostí by mě prodaly nejvýše postavenému vlkovi. Shrábly za mě slušný balík peněz a dál se o mou existenci nezajímaly. Bohužel i tohle se po letošní slavnosti měsíce mohlo stát. Pokud se bohyně rozhodla dát mi vytouženou volno, protože pochopila, že do tohoto světa nepatř...

  Byla jsem vystresovaná celou cestu domů. Slyšet o všech těch mužích se stalo vyčerpávající a být ve společnosti těch dívek, které o nich básnili také nebylo jednoduché. Všechny dívky mluvily o vlcích s takovou úctou, respektem a láskou, jako by už předem věděly, že ony jsou právě ty na koho některý z nich čeká. I já se pokusila připustit si fakt, že bych mohla být opravdu stvořená pro jednoho z nich a snažila se je vychválit. Říct alespoň o jednom z nich, že byl pěkný, ale prostě to nešlo. Něco ve mně ani na jednom z nich nedokázalo najít žádné pozitivum. Myslím, že právě kvůli tomuhle jsem si uvědomila, co se ve skutečnosti právě teď děje . Ony byly až moc jiné a přitom tam moc zapadaly do tohoto světa. Zatímco já hledala svoje místo jinde on už věděly, kdo jsou, kým se chtějí stát a hlavně vedle koho chtějí zestárnout. Všechny tyhle myšlenky běhaly mojí hlavou a já chtěla klid. Vytěsnit všechny myšlenky ze své hlavy. Z toho důvodu, jsem ihned po dovezení domů vběhla dovnitř, ...

  Bohyně dala dar odhalení spřízněných duší pouze mužům, a to byl můj největší problém. My ženy jsme se o tom nedozvěděly, pokud nám to náš vyvolený neřekl.  Tajně jsem doufala, že muž, kterému bych měla jednou patřit bude natolik rozumný že pochopí, že pro tento svět nejsem stvořená a nechá mě volně odejít.  Víte, moje matka vždy zastávala vůdčí roli v naší rodině, což znamenalo, že se všichni řídili podle ní a jejího slova. A co když to bude stejné i když si mě jedna z těch bestií nakonec přes všechny mé protesty přivlastní? Co když si matka i jeho obmotá kolem prstu a můj život bude ještě horší? Potom mě už nebude terorizovat jen ona se sestrou, ale i člověk, kterému mám patřit. Kterého bych měla milovat a jednou šťastně zestárnou po jeho boku. Procházela mnou obava z představy, že všechno zůstane stejné jen to bude na jiném místě. Toužila jsem po tom dělat si co chci a kdy chci! Ne zůstat zaseknutá na jednom místě... na místě, kde nejsem milovaná a pravděpodobně ani...

  Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se ocitla před hlavní budovou společně s ostatními vyvolenými dívkami. Stejně jako já i ony, se dívaly na tuto stavbu s obdivem a nervozitou, kterou jsme se snažily skrýt. Avšak, kdyby tu byl některý z vlkodlaků cítil by ji z nás na míle daleko. Za jejich nedočkavého mluvení jsme se všechny jako skupinka rozešly dovnitř, přičemž jsem se snažila v sobě potlačit veškeré pocity . Bylo mi smutno a cítila jsem se osamocená. Všechny dívky tady šli minimálně po dvojicích, a i když jsem chápala naše rozcházející se ideály pořád mně hlodala touha myslet stejně jako ony. Sklopila jsem hlavu k zemi mírně ztracená v myšlenkách než mě vyrušil něčí hlas. ,,Snad bude mou spřízněnou duší někdo vysoce postavený." Řekla jedna z dívek, která šla jen pár kroků přede mnou a donutila mě lehce pozvednou hlavu v očekávání. ,,Taky doufám v někoho bohatého, nechci si zvykat na život, který nebude jako ten ve kterém žiju teď." Zazněl její hlas a já se za ním s...

  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen p...

Neznáte moje jméno, ale ovládám všechno, co vidíte a taky všechno, co nevidíte. Můj vliv nezná hranice a mé požadavky jsou splněny ještě předtím než je vyslovím.  Mám všechno po čem každý z vás touží. Moc, autoritu a peníze. Avšak jedno mi v životě chybělo.  Co byste udělali, kdyby se před Vámi po více než stovkách let objevila vaše spřízněná duše?  Osoba, která pohltí všechny vaše myšlenky a nakonec celou vaší existenci? Skočili jí kolem krku a vyznali lásku ještě předtím než by jste ji opravdu poznali?  Když jsem ji zahlédl ve svitu měsíce, byla to pro mě rána z čistého nebe, kterou jsem nečekal a ani se na to nemohl připravit.  Obávám se, ale říct, že na tohle se připravit nedá. Její dokonalá vůně mě k ní táhla, jako včelu na med a zatemňovala mou mysl.  Já svůj život měl a sakra dobře si ho užíval. Rozhodně jsem v tuhle dobu nestál o rebelující puberťačku, která měla ještě nevybouřené hormony.

  Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři.  Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy.  Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.  Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu za...