POKUD SE NA MÉM BLOGU NEVYZNÁTE HLEDEJTE NA LEVÉ STRANĚ MŮJ PROFIL, KDE JE VŠE VYSVĚTLENÉ (pokud jdete přes telefon hledejte tři malé čárky nad sebou) DOUFÁM, ŽE SE BUDE LÍBIT
19. Ranní probuzení...
Získat odkaz
Facebook
X
Pinterest
E-mail
Další aplikace
-
Když jsem se ráno probudila,
ležela jsem v úplně jiné pozici, než ve
které jsem v noci usnula. Ležela jsem na boku a jednu ruku měla položenou pod polštářem. Druhou rukou jsem pevně svírala Oktagonovo tričko.
Celá postel byla díky jeho tělu krásně prohřátá, ale i tak jsem se cítila značně nepříjemně. Rukou jsem totiž
svírala místo, kde měl Oktagon srdce a
díky tomu mohla cítit jeho zrychlený tep. Pustila jsem látku trička a pokusila se nepozorovaně
vyklouznout z postele. Jenomže jeho ruce byly obmotané okolo mého pasu a tím mi
zabránily v odchodu.
Oktagon spal tvrdě, ale zdálo se, že nechce ztratit kontakt s mou pokožkou. Můj pas totiž držel lehce stisknutý, jako by snad chtěl svého potomka ochránit před
krutostí okolního světa. Zřejmě to byl jeho vlčí instinkt nebo jsem to tomu alespoň přikládala.
Jenže já nejsem vlk. Nemám stejné
pocity jako on. Proto se děsím dne, kdy přijde na to, že nejsem pouhý člověk. Měla bych mu to říct, ale jak? Nemůžu
za ním jen tak přijít a u snídaně mu říct, že nejsem ta, za
kterou mě celou dobu má.
Pokusila jsem se překulit z postele, bohužel jsem se z jeho sevření neosvobodila, ale probudila ho.
Jeho unavené oči se náhle rozsvítily, jako světlušky.
Zvedl se a v panice zkoumal celou místnost, zatímco ruce omotal kolem mého těla ve snaze mě ochránit. Nad jeho ostražitostí jsem se lehce pousmála.
Když zkontroloval každý centimetr
pokoje zmateně se podíval mým směrem.
,,Copak se děje Maličká?“ Při jeho slovech mě stáhl zpět do postele a já na chvíli zapomněla, co jsem mu právě
teď chtěla říct.
Řekl mi přezdívkou a já si to
uvědomila až teď. Nikdy mi nikdo neřekl přezdívkou. Ale u spřízněných duší je to asi
normální. Ty by si přece měly říkat nějak hezky a přinášet si navzájem do
svých životů kousek jedinečnosti.
,,Nic se neděje. Pustíš mě prosím?“ Jeho oči spadly na jeho ruce, které byly stále obtočené kolem mého bříška. Ležely jsem těsně u sebe a takřka si dýchaly za krk. S úsměvem lehce rozpohyboval své prsty, které mi začaly hladit bříško.
,,Proč?“
Zeptal se nechápavě a na chvíli přestal pohybovat svými prsty, čímž
mě lehce zaskočil. Chystala jsem se odpovědět tu nad slunce
nejjasnější odpověď, ale jeho ruce mi ji
vymazaly z paměti, když se znovu začaly pohybovat po mém bříšku až pod ňadra.
Krouživými pohyby mě hladil po celé jeho ploše a já s výdechem přivírala oči, protože to bylo příjemné. Proto jsem si s odpovědí
dala načas a odbila ho jen lehkým slovem ,,Protože...“ a rychle jsem se snažila vymyslet
náhradu za mou ztracenou větu. Co jsem to jen
chtěla?
Z přemýšlení, které se mi moc nedařilo mě vyrušila jeho věta. Až teď jsem si uvědomila, že jsem mlčela
až příliš dlouho. ,,Říkala jsi něco?“ Zasmál se mi a já od samého
úžasu zavřela oči. On se mi posmívá!
,,Ano!“ Zhluboka jsem se nadechla, ale jeho vůně se mi dostala do
nosu a tak jsem poslední slova jen tiše zašeptala. ,,Pusť mě.“ Po chvíli, která
se zdála jako věčnost lehce přikývl a uvolnil své sevření.
Jen co se mé nohy dotknou podlahy,
stál naproti mně se šibalským úsměvem. ,,Co si dát ranní sprchu?“ ,,NE!" Než se stihl vzpamatovat ze slov,
která jsem řekla oběhla jsem ho a zaklapla za sebou zámek ode dveří.
Slyšela jsem lehké rány, jak se snažil otevřít
dveře a jít za mnou. Smůla!
Po chvíli toho nechal a tím jsem se konečně pořádně nadechla. Rychle
jsem si vyčistila zuby abych se zbavila nepříjemného
svíravého pocitu v žaludku. Jako by chtěl
dostat ven všechen jeho obsah, a přitom byl prázdný.
Rychle jsem si svlékla tričko a vlezla pod sprchu. Teplá voda dopadala na mé unavené, zpocené tělo a odplavila ze mě všechno špatné. Pořádně jsem se namydlila a doufala, že pěna smyje i zbytek špatných věcí.
Hned co jsem vylezla ze sprchy udeřila, mě do nosu vůně levandule. Miluji tu
vůni a jsem Oktagonovi vděčná,
že koupil zrovna tento šampón. Porozhlédla jsem se po koupelně, ale nemohla jsem nikde najít náhradní oblečení. Zabalená jen v osušce, jsem váhavě chytla za kliku a cítila její chlad. Pomalu jsem se pokusila odemknout dveře, které na mou přítomnost
upozornily lehkým zavrzáním.
Zaznamenala jsem Oktagonovo tělo, které bylo oblečené
v černé košili se stejně
smutnými kalhoty. Zrovna si zapínal pásek na hodinkách a lehce s ním bojoval.
Jeho prsty byly příliš velké na malé
zapínání, což mu dělalo problém.
Přiblížila jsem se k němu a lehce se dotkla jeho ruky, abych mu pomohla zapnout hodinky. ,,Dnes musím být až do oběda pryč, ale potom budeme
trávit čas spolu. Pokud budeš chtít, můžeš zajít na zahradu, ale
někoho s tebou pošlu. Dobře?“
Bylo jednoduché s tímhle požadavkem souhlasit. Určitě to bylo jen proto, abych se znovu nepokusila utéct. Proto jsem se rychle vydala do šatny, kde jsem se oblékla do pohodlného
oblečení a snažila se neukázat radost, kterou mi tímto dal.
Společně s Oktagonem, který
si mezitím stihl skočit do koupelny, jsme scházely
schodištěm dolů. Nemohla jsem se dočkat momentu, kdy zabořím své
bosé nohy do trávy a nadechnu se čerstvého vzduchu.
Při rozloučení mi zašeptal do ucha slova, která mě perfektně dokázala paralyzovat na místě. ,,Také nechci jen jednu noc." Hravě se usmál a začal odcházet. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a šokem vypsaným ve tváři. SLYŠEL MĚ!
Paprsek slunce líně klouzal po stěně temného vězení, když Oktagon opět pocítil touhu mě zachránit. Lomcoval s těžkými řetězy už hodiny a kov se mu čím dál tím víc zařezával do kůže, jako ostří nože. Opětovné trhání řetězů se ozývalo stále dokola až jsem přestávala věřit, že se někdy z tohoto zatuchlého místa dostaneme. Zayn odešel před nějakou dobou hledat místo, kde by měl být kámen uložený a nechal zde hlídat jen řidiče. Ten si v ruce pohrával s nožem. Bála jsem se jen pohnout, aby se jeho ostří nezabodlo do mého těla a tím neukončilo můj život, protože byl blízko u mě. Tohle, ale nemůže být konec! Všechno mělo skončit přesně tak, jako v tom snu. Naše dvě děti poskakovaly šťastně na trampolíně a okolím se rozléhal jejich zvonivý smích. Vlásky jim vlály ve větru a ony dál šťastně poskakovaly kolem dokola. Z domu vyšly dvě postavy a já v nich rozeznala sebe a Oktagona. Byli jen o pár let starší. Oktagon v rukou nesl tác s jídlem a volal na děti, aby...
Bohyně dala dar odhalení spřízněných duší pouze mužům, a to byl můj největší problém. My ženy jsme se o tom nedozvěděly, pokud nám to náš vyvolený neřekl. Tajně jsem doufala, že muž, kterému bych měla jednou patřit bude natolik rozumný že pochopí, že pro tento svět nejsem stvořená a nechá mě volně odejít. Víte, moje matka vždy zastávala vůdčí roli v naší rodině, což znamenalo, že se všichni řídili podle ní a jejího slova. A co když to bude stejné i když si mě jedna z těch bestií nakonec přes všechny mé protesty přivlastní? Co když si matka i jeho obmotá kolem prstu a můj život bude ještě horší? Potom mě už nebude terorizovat jen ona se sestrou, ale i člověk, kterému mám patřit. Kterého bych měla milovat a jednou šťastně zestárnou po jeho boku. Procházela mnou obava z představy, že všechno zůstane stejné jen to bude na jiném místě. Toužila jsem po tom dělat si co chci a kdy chci! Ne zůstat zaseknutá na jednom místě... na místě, kde nejsem milovaná a pravděpodobně ani...
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Celou tu dobu jsem žila schovaná v lesích, v jedno malém rozpadajícím se přístřešku, který jsem si sama postavila. Byla jsem odkázaná sama na sebe a přežívala z toho co mi příroda mohla nabídnout. Nebylo to ideální, ale nemohla jsem si stěžovat, nebylo ani komu. Tyto dny se velmi podobaly mému předchozímu životu. Už chyběly jen posměšky ostatních členů smečky a byla by to úplná kopie. Vzpomínala jsem na dny strávené s Oktagonem a chtěla ještě jednou vidět jeho tvář. Neměla jsem kam jít a neměla nikoho, kdo by se o mě postaral. Byla jsem zase sama. Měla jsem jen dvě možnosti a ty rozhodovaly o mé budoucnosti. První z možností bylo pokusit se najít nějaké místo, kde bude alespoň teplá voda a topení. Druhá možnost byla pokusit se najít cestu zpět. Ta druhá ale nepřipadala v úvahu. Představa toho, že znovu potkám Rachel a budu muset čelit její zlosti, byla děsivější než cokoliv. O dost horší byl však můj strach z toho, že mě znovu zradí má křídla a nechají mě znovu spadnout. Odejít ods...
P robudila jsem se v prázdné posteli. Rukou jsem si překryla ústa, když jsem ospale zívla a protřela si ospalé oči. Místnost zaplňovaly sluneční paprsky, které prostupovaly z otevřeného okna a díky tomu šel cítit čerstvý, ranní vzduch. Nevzpomínala jsem si, že bych šla předešlý den spát. Oči mě bolely a pálily. Chtělo se mi spát, ale žaludek se mi kroutil, vydával tiché zvuky a žadonil o jídlo. Měla jsem na něco chuť, ale neměla jsem tušení na co. S povzdychem jsem spustila nohy z postele a položila je na chladnou zem. Pohledem jsem přejela moje pohublé nohy a trochu vypouklé břicho a potom se mi vybavila slova doktorky. Těhotná. Dávalo to smysl, nějak jsem však tento fakt nechtěla přijmout... bála jsem se ho přijmout. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Měla bych být šťastná? Nikdy jsem nad dětmi nepřemýšlela. A co Oktagon? Chce vůbec děti? A jestli ano, chce je se mnou nebo už nějaké dítě má? Frustrovaně jsem zavrčela a vjela si konečky prstů do vlasů. To teď stejně nevyřeš...
Běžela jsem dlouhé hodiny lesem a nemohla popadnout dech. Plíce jsem měla zaplněné ledovým vzduchem. Jehličí se mi zařezávalo do mých bosých nohou a vítr si pohrával s mým tělem, ale ani to mě nedokázalo zastavit. Dlouhé měsíce věznění se na mě podepsaly a vidina svobody se každým mým krokem blížila. Nemohla jsem přestat běžet! Nemohla! Zabil by mě a pohodil mé tělo někde po lese. Věřila jsem, že je to dobrý člověk, kterému pouze ublížil osud, ale spletla jsem se. Bylo to chladnokrevné monstrum. Všude, kde se objevil zanechal rozruch a strach. Byl jako tornádo, které nejde zastavit. Prozrazoval ho jen jeho černý plášť pod, kterým ukrýval nejen své tělo, ale i obličej. Jeho činy ho ale doprovázely na každém kroku. Smrt říkávali mu lidé a daleko od pravdy to nebylo. Zabil každého, kdo se mu postavil do cesty. Zabil každého, kdo neuposlechl jeho rozkaz. A teď jsem byla já ten po kom šel. Mohutný stín se schovával za stromy, které tu byly všude okolo. Už jsem dál nemohla. Padla jsem na k...
Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. Takhle to nechodí, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat! Dívku před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti samotnou. Přemýšlela, jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ! Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby jím viděla ven. Zavolala na něj. „Poleť dolů a zvedni mě.“ Princ, ale neuměl létat, a tak si dívka musela pomoct sama. Teď je čas se probudit drobku. Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a podívala se po místnosti. Musela jsem včera usnout, když jsem hladila tělo Oktagonova vlka. Sluneční paprsky se draly skrze závěsy na oknech a osvětlovaly prach, který poletoval ve vzduchu. Už v tu chvíli se dostavoval známý pocit šimrání v nose. Než jsem se nadála místností se ozvalo mé hlasité kýchnutí. Vyst...
Pocity, které jsem cítil, se nedaly popsat slovy. Její tělo leželo bezvládně na jednom z nemocničních lůžek a její hrudník se v nepravidelných rytmech nadzvedával. Měla lehce namodralé rty a její ruce připomínaly kusy ledu. Sice nezhubla ani kilo, ale přišla mi strašně podvyživená. Všechno jsem si to vyčítal. Měl jsem ji hlídat víc nebo alespoň pověřit někoho, aby ji hlídal i v pokoji. Bylo tu tolik bojovníků ale já ani jednomu neřekl o pomoc. Chtěl jsem ji jen pro sebe a možná proto se pokusila o útěk. Celou dobu žila beze mě a já ji to chtěl teď vynahradit jenže toho na ni byla asi moc. Byla tu sotva den a už si mě úplně obmotala kolem prstu. Nejhorší na tom však bylo, že o tom neměla ani tušení. Byla tak moc zabraná vším okolo, že si ani nevšimla toho, co mezi námi je. Ty nitky, které neustále nabíraly na síle, znamenaly jediné. Pouto druha a družky se utvrzuje a je jen otázkou času, než si to i ona uvědomí. Byl to tak zvláštní pocit. Po dlouhé době mi na někom záleželo tak mo...
Jen co jsem dosedl k mohutnému stolu, kývl jsem hlavou na souhlas, aby se začalo s poradou.. Místností se v tu chvíli ozývala spousta hlasů. Jeden se překřikoval přes druhého až nakonec nebylo rozumět nikomu. I ostatní zástupci okolních smeček se do hádky zapojili, a ani nepomysleli na to, že jsou v mé přítomnosti. Znuděně jsem je pozoroval a poklepával konečky prstů o desku stolu. Nenáviděl jsem tyhle chvíle. Nejraději bych jim všem zpřelámal krky a jejich těla zahodil někam do řeky. Ale vím že bych to měl už navždycky na talíři, díky své matce, která vše sleduje zpovzdálí. Ne že by mi na jejím názoru záleželo, ale bylo by zbytečné vyvolávat rozruch. Nejraději bych byl kdekoliv jinde, ale jako Alfa se musím se všemi těmito sračkami vypořádat. Očekává se ode mě radikální rozhodnutí, které nejlépe zabrání lovcům ve všem, co dělají, ale to je až příliš nereálné. Řešili jsme lovce. Lovci byly čistokrevní lidé, vystupující jako zprostředkovatelé me...
Jen co jsem vyšel z pracovny, zmocnil se mě neutuchající pocit jako by něco nebylo v pořádku. Právě jsem procházel chodbou a těkal pohledem z místa na místo. Šelma, vzpírající se uvnitř mé hlavy, mi nijak na klidu nepřidávala. I ona cítila, že se něco děje. Bylo to sotva pár vteřin, co jsem viděl svoji družku naposledy a už jsem se cítím neklidně. Přišel jsem si, jako puberťák. Už stačí jen rozházené růže po pokoji, zamilované esemesky a plyšový medvídek na valentýna. Ach… má sladká Nyx… . Tohle všechno bych ti klidně splnil a mnohem víc. Jsi jako zralé ovoce, které je připravené na utrhnutí, ale tak vysoko na stromě, že na něj nemůžu dosáhnout. Můžu tě pouze přivábit, abys ke mně přišla dobrovolně. Vím, že se bojíš tvrdého pádu, ale také vím, že žádný pád nepřijde. Ne se mnou. Jen co se mi rozezvonil telefon v ruce, zamračil jsem se. Stál jsem u oken, z kterých Nyx sledovala zahradu a ani jsem si to neuvědomil. Chtěl jsem ji zrovna dnes vzít konečně ven. Cht...
Komentáře
Okomentovat