POKUD SE NA MÉM BLOGU NEVYZNÁTE HLEDEJTE NA LEVÉ STRANĚ MŮJ PROFIL, KDE JE VŠE VYSVĚTLENÉ (pokud jdete přes telefon hledejte tři malé čárky nad sebou) DOUFÁM, ŽE SE BUDE LÍBIT
19. Ranní probuzení...
Získat odkaz
Facebook
X
Pinterest
E-mail
Další aplikace
-
Když jsem se ráno probudila,
ležela jsem v úplně jiné pozici, než ve
které jsem v noci usnula. Ležela jsem na boku a jednu ruku měla položenou pod polštářem. Druhou rukou jsem pevně svírala Oktagonovo tričko.
Celá postel byla díky jeho tělu krásně prohřátá, ale i tak jsem se cítila značně nepříjemně. Rukou jsem totiž
svírala místo, kde měl Oktagon srdce a
díky tomu mohla cítit jeho zrychlený tep. Pustila jsem látku trička a pokusila se nepozorovaně
vyklouznout z postele. Jenomže jeho ruce byly obmotané okolo mého pasu a tím mi
zabránily v odchodu.
Oktagon spal tvrdě, ale zdálo se, že nechce ztratit kontakt s mou pokožkou. Můj pas totiž držel lehce stisknutý, jako by snad chtěl svého potomka ochránit před
krutostí okolního světa. Zřejmě to byl jeho vlčí instinkt nebo jsem to tomu alespoň přikládala.
Jenže já nejsem vlk. Nemám stejné
pocity jako on. Proto se děsím dne, kdy přijde na to, že nejsem pouhý člověk. Měla bych mu to říct, ale jak? Nemůžu
za ním jen tak přijít a u snídaně mu říct, že nejsem ta, za
kterou mě celou dobu má.
Pokusila jsem se překulit z postele, bohužel jsem se z jeho sevření neosvobodila, ale probudila ho.
Jeho unavené oči se náhle rozsvítily, jako světlušky.
Zvedl se a v panice zkoumal celou místnost, zatímco ruce omotal kolem mého těla ve snaze mě ochránit. Nad jeho ostražitostí jsem se lehce pousmála.
Když zkontroloval každý centimetr
pokoje zmateně se podíval mým směrem.
,,Copak se děje Maličká?“ Při jeho slovech mě stáhl zpět do postele a já na chvíli zapomněla, co jsem mu právě
teď chtěla říct.
Řekl mi přezdívkou a já si to
uvědomila až teď. Nikdy mi nikdo neřekl přezdívkou. Ale u spřízněných duší je to asi
normální. Ty by si přece měly říkat nějak hezky a přinášet si navzájem do
svých životů kousek jedinečnosti.
,,Nic se neděje. Pustíš mě prosím?“ Jeho oči spadly na jeho ruce, které byly stále obtočené kolem mého bříška. Ležely jsem těsně u sebe a takřka si dýchaly za krk. S úsměvem lehce rozpohyboval své prsty, které mi začaly hladit bříško.
,,Proč?“
Zeptal se nechápavě a na chvíli přestal pohybovat svými prsty, čímž
mě lehce zaskočil. Chystala jsem se odpovědět tu nad slunce
nejjasnější odpověď, ale jeho ruce mi ji
vymazaly z paměti, když se znovu začaly pohybovat po mém bříšku až pod ňadra.
Krouživými pohyby mě hladil po celé jeho ploše a já s výdechem přivírala oči, protože to bylo příjemné. Proto jsem si s odpovědí
dala načas a odbila ho jen lehkým slovem ,,Protože...“ a rychle jsem se snažila vymyslet
náhradu za mou ztracenou větu. Co jsem to jen
chtěla?
Z přemýšlení, které se mi moc nedařilo mě vyrušila jeho věta. Až teď jsem si uvědomila, že jsem mlčela
až příliš dlouho. ,,Říkala jsi něco?“ Zasmál se mi a já od samého
úžasu zavřela oči. On se mi posmívá!
,,Ano!“ Zhluboka jsem se nadechla, ale jeho vůně se mi dostala do
nosu a tak jsem poslední slova jen tiše zašeptala. ,,Pusť mě.“ Po chvíli, která
se zdála jako věčnost lehce přikývl a uvolnil své sevření.
Jen co se mé nohy dotknou podlahy,
stál naproti mně se šibalským úsměvem. ,,Co si dát ranní sprchu?“ ,,NE!" Než se stihl vzpamatovat ze slov,
která jsem řekla oběhla jsem ho a zaklapla za sebou zámek ode dveří.
Slyšela jsem lehké rány, jak se snažil otevřít
dveře a jít za mnou. Smůla!
Po chvíli toho nechal a tím jsem se konečně pořádně nadechla. Rychle
jsem si vyčistila zuby abych se zbavila nepříjemného
svíravého pocitu v žaludku. Jako by chtěl
dostat ven všechen jeho obsah, a přitom byl prázdný.
Rychle jsem si svlékla tričko a vlezla pod sprchu. Teplá voda dopadala na mé unavené, zpocené tělo a odplavila ze mě všechno špatné. Pořádně jsem se namydlila a doufala, že pěna smyje i zbytek špatných věcí.
Hned co jsem vylezla ze sprchy udeřila, mě do nosu vůně levandule. Miluji tu
vůni a jsem Oktagonovi vděčná,
že koupil zrovna tento šampón. Porozhlédla jsem se po koupelně, ale nemohla jsem nikde najít náhradní oblečení. Zabalená jen v osušce, jsem váhavě chytla za kliku a cítila její chlad. Pomalu jsem se pokusila odemknout dveře, které na mou přítomnost
upozornily lehkým zavrzáním.
Zaznamenala jsem Oktagonovo tělo, které bylo oblečené
v černé košili se stejně
smutnými kalhoty. Zrovna si zapínal pásek na hodinkách a lehce s ním bojoval.
Jeho prsty byly příliš velké na malé
zapínání, což mu dělalo problém.
Přiblížila jsem se k němu a lehce se dotkla jeho ruky, abych mu pomohla zapnout hodinky. ,,Dnes musím být až do oběda pryč, ale potom budeme
trávit čas spolu. Pokud budeš chtít, můžeš zajít na zahradu, ale
někoho s tebou pošlu. Dobře?“
Bylo jednoduché s tímhle požadavkem souhlasit. Určitě to bylo jen proto, abych se znovu nepokusila utéct. Proto jsem se rychle vydala do šatny, kde jsem se oblékla do pohodlného
oblečení a snažila se neukázat radost, kterou mi tímto dal.
Společně s Oktagonem, který
si mezitím stihl skočit do koupelny, jsme scházely
schodištěm dolů. Nemohla jsem se dočkat momentu, kdy zabořím své
bosé nohy do trávy a nadechnu se čerstvého vzduchu.
Při rozloučení mi zašeptal do ucha slova, která mě perfektně dokázala paralyzovat na místě. ,,Také nechci jen jednu noc." Hravě se usmál a začal odcházet. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a šokem vypsaným ve tváři. SLYŠEL MĚ!
Přijížděli jsme ke krásné a útulné restauraci u jednoho odlehlého jezera. Protože Flořina snaha něco upéct nevyšla. Doteď to vidím před očima a zvedají se mi koutky v úsměvu... ,,Tak s čím ti pomůžu?" jakmile jsem zaznamenala, že se Nathan chytl misky, vzal do rukou mouku a bez toho aby ji odvážil začal její obsah sypat do misky jsem věděla jedno... ,,Co kdybych pekla já a ty jsi mi o sobě něco řekl?" zkoumavě se na mě podíval něž dodal... ,,Myslíš si že neumím vařit, protože jsem to jídlo jednou spálil?" ,,To v žádném případě, ale já si vymyslela že něco upeču a tak tě tím přece nebudu obtěžovat a navíc jsi mi chtěl něco říct..." vítězně jsem se nakonec usmála a i on se usmíval, když si sedal na barovou stoličku. Vzala jsem váhu a mouku zvážila, dodala jsem cukr, vajíčka, olej a trošku soli. Mezitím jsem rozehřála troubu a už do ní dávala těsto na korpus. Znáte takovou tu chvilku, kdy jste zabraní do rozhovoru a vyruší Vás až smrad něčeho spáleného? Ne? Já do ...
Byla jsem vystresovaná celou cestu domů. Slyšet o všech těch mužích se stalo vyčerpávající a být ve společnosti těch dívek, které o nich básnili také nebylo jednoduché. Všechny dívky mluvily o vlcích s takovou úctou, respektem a láskou, jako by už předem věděly, že ony jsou právě ty na koho některý z nich čeká. I já se pokusila připustit si fakt, že bych mohla být opravdu stvořená pro jednoho z nich a snažila se je vychválit. Říct alespoň o jednom z nich, že byl pěkný, ale prostě to nešlo. Něco ve mně ani na jednom z nich nedokázalo najít žádné pozitivum. Myslím, že právě kvůli tomuhle jsem si uvědomila, co se ve skutečnosti právě teď děje . Ony byly až moc jiné a přitom tam moc zapadaly do tohoto světa. Zatímco já hledala svoje místo jinde on už věděly, kdo jsou, kým se chtějí stát a hlavně vedle koho chtějí zestárnout. Všechny tyhle myšlenky běhaly mojí hlavou a já chtěla klid. Vytěsnit všechny myšlenky ze své hlavy. Z toho důvodu, jsem ihned po dovezení domů vběhla dovnitř, ...
Bylo to zvláštní. Druh mé mentorky se o mě zajímal víc než ten můj. Viděla jsem v jeho očích všechny ty jeho emoce. Jeho zlost, strach, starost a taky to, jak tohle celé nechápal. Byl zmatený, že si mě Reagan rovnou neoznačil a neučinil svou, vzhledem k tomu, že mě tak dlouho hledal. Byl mnou celou tu dobu tak posedlý a najednou, když mě konečně měl, tak se stáhl do pozadí. Všechny pocity se uvnitř mě míchaly, a já se bála si přiznat zradu, kterou ve mně tyhle věci vzbudily. Nikdo mi však nedal moc času to všechno zpracovat. Druh mé mentorky se bez jediného slova vydal s nadávkami pryč, jako by tady z ničeho nic měla vypuknout rozepře, které se chtěl vyhnout. Allysia mi věnovala pouze omluvný úsměv, než se za ním rozeběhla, aby ho mohla uklidnit. Pocítila jsem smutek, protože uvnitř jsem také toužila mít někoho, kdo se jednoduše bude starat o to, jak se cítím. Jenže mému druhovi tohle bylo očividně úplně jedno. Nechal mě tady bezmocnou, bez ochran...
Seděla jsem na dece kousek od krbu v obývacím pokoji a lehce k sobě tiskla tělo malého zajíčka. Místností šlo slyšet praskání dřeva a já si tuto klidnou chvíli nesmírně užívala. Z hrníčku, který byl položený vedle mě se linula vůně kakaa, ze kterého ještě stále stoupala lehká pára. V pravé ruce jsem držela jednu z dětských knížek, které jsem našla v knihovně. Myslím, že tohle to bylo právě to, co jsem v tuhle chvíli potřebovala. Velká písmenka bijící do očí mi vytvořila úsměv na tváři stejně tak, jako kreslené obrázky postaviček, které se v knížce objevovaly. Byly tolik odlišné od knih, které jsem četla předtím, a přitom tak moc stejné. Byla to jako vstupenka zpět do dětství. Tahle knížka totiž v sobě neukrývala jen krásné příběhy, ale i mé vzpomínky na dobu, kdy jsem byla malá holčička. Doby, kdy se mi svět zdál tak moc bezstarostný. Pamatuji si ty dobu sice jen matně, ale i to mi stačí. Moji rodiče neměli moc peněz, a prot...
Sluneční paprsky mě šimraly po tváři a já zakňučela jako nějaké raněné zvíře. Po celé místnosti vládl chlad a pravděpodobně tomu bylo příčinou dokořán otevřené okno na což jsem zakňučela znovu. Zima! Podívala jsem se po pokoji a znamenala malý papírek na nočním stolku a natáhla se pro něj. ,,Promiň mi to, musel jsem jít na poradu, ale do osmi jsem u tebe i se snídaní do postele. Nevylézej z ní, jsi stále nemocná a nechci aby ti bylo ještě hůř. Až se vrátím, postarám se o tebe a chci si o všem promluvit... tvůj Nathan " Hodiny byli hned vedle dveří. Bylo teprve sedm hodin, takže jediné řešení, jak ze sebe neudělat rampouch bylo vstát a zavřít okno. Zabalená v přikrývce jsem k němu proto doběhla a zavřela ho. Omylem jsem při tom ale narazila do složek co byly na stole, které se rozsypaly na zem. Sehnula jsem se pro ně, ale můj pohled padl na nadpis jediné... . Vím, že je to neslušné ale moje zvědavost mi nedala když jsem uviděla složku s tímto nadpisem.... "Moje i...
Líně jsem se převalovala ze strany na stranu. Což by bylo svým způsobem v pořádku, jenže si pamatuji, že jsem večer do té postele nešla sama. Takže otázkou bylo, kde je? Zmizel znovu beze stopy? Pootevřela jsem jedno oko a prozkoumala své okolí, ale nikde nikdo nebyl. Rukou jsem se dotkla místa vedle mě, které bylo chladné, takže už musel být chvilku pryč nebo vedle mě vůbec neležel. Opět mě tu nechal na pospas svému osudu. Znovu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do ticha, které přerušovala tekoucí voda. Fajn, Reagan se sprchuje. Jak se vůbec jmenuje? Přeci mu celý život nemůžu říkat Reagane. To je jako bych celý život kadeřnici říkala Kadeřnice. Nebo snad bude chtít abych ho oslovovala jeho hodností? To by bylo hodně odměřené, ale kdo ví, jaký ve skutečnosti je? Zvuk vody najednou utichl. Celá jsem se napjala jako tětiva luku a skryla své tělo víc pod deku, kterou jsem byla přikrytá. Zavřela jsem oči a snažila se zpomalit svůj splašený dech, abych v...
Byl nahý. Tedy, až na ten kousek látky, který měl ležérně obvázaný kolem boků až jsem se divila, že mu nesklouzl dolů. K apičky vody mu stékaly po břišních svalech, proplétaly se mezi jemnými chloupky a nakonec zmizely, když se vsákly do ručníku, jako by po jeho těle nikdy nestékaly . V úrovni mých očí se rozprostíraly jeho prsní svaly a když jsem zvedla hlavu setkala jsem se s jeho širokými rameny. Mé tváře nabraly karmínovou barvu a já najednou v puse cítila až moc slin. Byl nádherný, jako vytesaný z kamene. ,,Podívej se na mě." Sklopila jsem studem pohled a zadívala se na své bosé nohy, které byly oproti těm jeho maličké. Sledovala jsem naše nohy, jako by v tu chvíli nebylo nic zajímavějšího v místnosti. Neměla bych si je alespoň pro efekt namalovat? Blíží se zima co takhle světle modrou nebo bílou? ,,No tak, podívej se na mě." Neznělo to jako rozkaz, spíš jako prosba. Zvedla jsem oči k jeho tváři. Projela mnou vlna překvapení, kterou mu...
Jedno jediné, tiché pípnutí se ozvalo z telefonu a potom už nic. Byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Jako by ani on nevěděl, jak má začít. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit. ,,H-haló?" Jakmile ticho prořízlo mé zakoktání, zalitovala jsem toho, že jsem vůbec promluvila. Čekala jsem křik a nadávky, ale zdálo se, že ho můj telefonát akorát tak obtěžuje a nejraději by to celé měl už za sebou. ,,Mojí fotku už jsi viděla.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování. „Měl bych se vrátit za týden." Odmlčel se. Možná čekal, že něco odpovím, ale já nevěděla co. Začít s omluvou bylo zbytečné, protože jeho hlas mluvil za vše. Byl pobouřený mým chováním a musel se jít uklidit do ústraní, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Nebo jsem si to, alespoň v tu dobu nalhávala. ,,Nechci, abys pila alkohol. Každou hodinu mi dej vědět, kde si a co přesně děláš. Zpoždění se netoleruje, ani minutové. Mattew se brzy vrátí a bude na tebe dohlížet. Jes...
Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. Takhle to nechodí, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat! Dívku před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti samotnou. Přemýšlela, jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ! Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby jím viděla ven. Zavolala na něj. „Poleť dolů a zvedni mě.“ Princ, ale neuměl létat, a tak si dívka musela pomoct sama. Teď je čas se probudit drobku. Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a podívala se po místnosti. Musela jsem včera usnout, když jsem hladila tělo Oktagonova vlka. Sluneční paprsky se draly skrze závěsy na oknech a osvětlovaly prach, který poletoval ve vzduchu. Už v tu chvíli se dostavoval známý pocit šimrání v nose. Než jsem se nadála místností se ozvalo mé hlasité kýchnutí. Vyst...
Komentáře
Okomentovat