22. Šedá koule chlupů

 

,,Ani. Se. Nepohni." Každé slovo Oktagon řekl zvlášť a dal na něj důraz. Bohužel jsem zahlédla to, před čím mě varoval. Strnula jsem namístě a vytřeštila oči na chlupatou kouli, která mě sledovala svým děsivým pohledem.

Vítr kolem nás pohazoval listí, zatímco obloha lehce potemněla díky hustým mrakům. Ochromeně jsem stála a zírala na dění přede mnou.

Šedá koule chlupů na mě zvědavě zírala a já jí pohled oplácela, celá zděšená.

Jeho pohled na mě nepůsobil mile, spíš naopak. Vypadalo to, jako by spíš uvažoval, co se stane, když mě roztrhá na kusy kousek od mého druha.

Nechápala jsem jak je možné, že to stvoření přede mnou, ještě před Oktagonovým vzteklým vrčením neuteklo.

I když bylo jeho tělo pohublé a mělo na sobě spoustu čerstvých ran, dál odvážně stál na místě s hlavou vztyčenou vzhůru. Pozorně si mě prohlíželo, zatímco se moje tělo čím dál víc poddávalo strachu.

Vypadalo to, jako by snad Oktagona vyzíval na souboj i když byl v převaze. Jen co se, ale Oktagonovo tělo přiblížilo k tomu mému, udělal vlk stejný pohyb jen já dál stála paralyzovaná na místě.

Když si vlk olízl špinavé tesáky, málem jsem se pozvracela. Už i na tu dálku jsem cítila pach hnijícího masa, které musel někdy v blízké době sníst.

Těkala jsem pohledem mezi tou bestií a Oktagonem. Nestihla jsem si všimnout, kdy přesně se Oktagon proměnil.

Ale jeho vlk byl nádherný i ve chvíli kdy na cizince cenil tesáky a zuřivě na něj vrčel. Oči měl v barvě zlata a jeho pohled byl zaměřený jen a jen na vlka, který momentálně ohrožoval jeho družku a naše dítě, které jsem čekala.

Zuřivý štěk, který se Oktagonovi vydral z hrdla se ozval ve stejnou chvíli, kdy se po mě zuřivý vlk vrhl. Srazil mě ohromnou silou k zemi. 

Jeho těžké tělo na mě dopadlo a vyhnalo mi tak všechen vzduch z plic. Před očima mi poletovaly bílé mžitky až jsem nemohla dýchat. Pak se lesem ozval můj přidušený výkřik, když ta váha z ničeho nic zmizela.

Strachy jsem položila ruku na své bříško.  Neublížil mu nějak? Zděšeně jsem vzhlédla, když jsem zaslechla bolestné kňučení. ,,Oktagone!“ 

Vykřikla jsem plná strachu jeho jméno. Jenže on nebyl v nebezpečí, právě naopak. 

Oktagonův mohutný vlk trhal na kusy tělo neznámého šedého vlka. Dopadlo na mě dokonce pár kapek jeho krve. Šedý vlk se pokoušel z posledních sil bojovat, ale neměl sebemenší šanci.

Hlavu jsem si položila do trávy, když jsem zaslechla blížící se kroky. Ve svém zorném poli jsem zahlédla dva muže, kteří stáli předtím pod domkem na stromě.

Strach jim pohrával ve tváři, a i když to bylo jen mé tušení určitě sváděli vnitřní boj, jestli mi pomoct nebo mě nechat ležet.

Odtáhla jsem od nich své vyčerpané tělo a z posledních sil udělala to, co jsem myslela, že je v tuhle chvíli nejlepší . Zdravou rukou jsem se natáhla po Oktagonovi, který vypadal jako smyslů zbavený.

Stále trhal mrtvé tělo na kusy i když už vlk nežil. Najednou se se mnou začal točit celý svět. Všude bylo tolik krve, kusy roztrhaného masa leželi všude kolem a já cítila, jak se zvedá můj žaludek.

Poslední, co jsem zahlédla, byly zářivé oči mého ochránce. Ty se na mě podívali, jakmile jsem volně hlavu spustila k zemi, protože byla příliš těžká.

,,Pomoz mi." zašeptala jsem, než si mě vzala temnota plně do své moci.