25. Tohle všechno jenom kvůli...

 

Hrobové ticho prořízlo vlčí zavití. Lehce jsem svým tělem škubla a snažila se znovu osvobodit z pout. Byl to on! Blíží se a jde si pro mě.

Tohle místo, bylo až příliš odlehlé. Cesta sem sice netrvala dlouho, ale vedla lesem po nevyznačené cestě, až jsem se divila, že tudy auto projelo .

Dál jsem beznadějně škubala pouty, jestli náhodou nepovolila. Panika ve mně rostla, když mě sledoval upřeným pohledem.  Věděla jsem, že mě má záhadný plně ve své moci.

Chvíli po Oktagonově zavití se ozval jeho hlas, který prořízl panující ticho. ,,Psisko se nám blíží, doufal jsem, že se ukáže pokud půjde o tebe.“ Pomalým krokem se ke mně vydal.

,,Tohle místo je ale odlehlé najít tě mu může trvat i dny.“ Nevypadalo to, že by mu tento detail dělal nějaký problém.

Vidina toho, že tu strávím hodiny nebo dokonce dny pro mě byla děsivá. Kdo ví, co by mi provedl? Mohl by mě tu klidně zabít a nechat Oktagona najít jen mé ostatky tak proč to zatím neudělal? Jakou roli hraji v jeho plánu?

Po každém kroku bezejmenného se prach ještě víc rozvířil a díky tomu se v místnosti objevila lehká prachová clona. Zmocnil se mě strach, jakmile jsem uviděla hlaveň pistole, která se ve světle baterek nebezpečně zaleskla.

Přiložil mi studený kov ke spánku a vytáhl mě za těžká, železná pouta nahoru. Teď jsem působila jako lidský štít a psychicky se připravovala na to, že mě zabije. ,,Teď buď hodná holka a možná tě potom pustím jen s pár odřeninami.“ Zašeptal slizkým hlasem kousek od mého ucha a já strachy lehce přikývla. Co chce dělat? Problesklo mi hlavou jen co se jeho ruka s pistolí víc natiskla na moji hlavu.

Než ale stihl udělat něco dalšího, místností se ozvala ohlušující rána. Strachy jsem vykřikla, protože jsem to nečekala.

Avšak ohlušující ránu nezapříčinila pistole, ale dveře, které černý, mohutný vlk vyrazil z pantů. Lehce jsem se rozkašlala, protože rozvířil prach, který se mi dostal znovu do očí a ty mě začaly nepříjemně svědit a pálit. Rychle jsem je zavřela, aby se do nich nedostalo ještě víc nepořádku.

Chtěla jsem si je protřít, ale železná pouta mi v tom zabránila. S námahou jsem je otevřela, a zamžourala po místnosti, jen abych čelila děsivému pohledu rozčíleného Alfa vlka. Jeho mimické svaly povolily, jakmile mě uviděl. Jako mávnutím kouzelného proutku se přeměnil a už ve dveřích nestála mohutná postava vlka, ale člověk.

Chtěl udělat první krok mým směrem, ale všiml si pistole, kterou mi záhadný bolestně tlačil na spánek. Pohledem z místa, kde se pistole setkala s mým tělem neuhnul od té doby, co si ho všiml.

,,Tak rád tě vidím Oktagone. Jak je to dlouho co jsme se viděli?“ Řekl hlasem, ve kterém se neozvala ani špetka nejistoty. Za to já jsem byla jako vystrašená ovečka a chtěla jsem odsud co nejdřív pryč.

Oktagonova hruď se zvedala v nepravidelných intervalech a jeho obličej nevykazoval nejmenší známky emocí. Byl jako socha. Jeho postoj těla byl pevný a dával jasně najevo, že se nebojí. Ale jeho oči ho lehce prozrazovaly. Byl v nich vidět strach.

,,Okamžitě ji pust.“ Místnost naplnila Oktagonova slova s lehkým podtónem zvučného řevu jeho vnitřní šelmy. Rozhodně se mu nelíbila blízkost jiného muže a taky zbraň, kterou mě ohrožoval.

,,Pravidla určuji já! A pravidlo jedna je, že mě budeš kurva poslouchat!  Sedneš si do křesla a necháš se spoutat jinak jí vystřelím mozek z hlavy! Potom si promluvíme, proč jsem se tady všichni sešli!“ Na každé slovo dal zvlášť důraz a vypadalo to, jako by si předem každé slovo promyslel.

Jeho pohyby a činy vypovídaly o tom, že musel přesně vědět, co Oktagon udělá a co zase ne. Museli se znát. ,,Sedni čokle a ty už ho konečně přivaž! A upozorňuji tě, pokud se budeš bránit, kulka jí proletí hlavou, že to ani nezaznamenáš!“ Po jeho slovech vyšla na povrch moje emoční stránka.

Horké slzy mi stékaly po tvářích. Už jsem je nezvládala zadržet. Tolik jsem všeho litovala a věřila, že když se odsud dostaneme, zkusím to. Zkusím všechno, co mi bude nabízet a konečně mu nebudu odporovat. Nebudu utíkat strážným a mluvit s cizími lidmi.

Otevřu se mu a povím mu o své minulosti. Přiznám se k tomu, že jsem anděl. Taky se přiznám, že jsem mu to celou tu dlouho dobu tajila, jen kvůli svému strachu. Strach mě tolik ovlivňoval a nechal unášet svou mocí, ale už nebude!

Oktagon se se svraštěným obočím posadil na křeslo a muž, který nás sem přivezl, ho přivázal za ruce. Chtěla jsem udělat krok vpřed a všemu zabránit, ale neznámý mě okamžitě stáhl zpět a káravě mě zatahal za vlasy.

Hlasité syknutí, které vyšlo z mého hrdla se ozvalo místností.  Slyšela jsem, jak Oktagon zalomcoval řetězy, které ho poutaly k sedadlu.

Přišlo mi, že mi dokonce musel vytrhnout pár vlasů. Jeho ruka se dotkla mých úst a tím zabránila dalšímu bolestnému výkřiku.

,,Tak a teď si povíme celou tu historku o tom, jak jsem tě našel a znovu probudil staré rány.“ Zašeptal a surově si mě přitáhl blíž k sobě. Mluvil tichým hlase a celou tu dobu měl pohled upřený jen a jen na Oktagona, kterému se pouta zařezávala čím dál tím víc do kůže.

,, Víš proč jsi v téhle situaci? Protože tvůj milovanej Oktagon schovává něco, co mu nepatří ale pojďme to vzít hezky od začátku. Všechno to začalo asi tím, jak jsme se jednou jako kluci potulovali lesem a našli tohle opuštěné místo. Pamatuješ si ještě ten den Oktagone? Tehdy jsi ještě nebyl ten hrůzostrašný Alfa, ale uplakánek, který se bál i zavrzání parket.“ Zasmál se záhadný muž svým slovům a dál pokračoval ve vyprávění.

,Po čase jsme tohle místo uklidili. Když jsem uklízel přesně tuhle místnost našel jsem tu kámen. Ten jsme schovali u Vás ve smečce, protože se tahle budova měla na příkaz tvého otce zbourat.“ V tu chvíli jsem viděla, jak Oktagonovy oči potemněly. Tohle všechno bylo to, co chtěl? Jeden blbej šutr?

Co to mohlo být za kámen, díky němuž jsme byli já a moje dítě v ohrožení?  Vždyť už ho ani Oktagonova smečka nemusí mít, byla to dlouhá doba a pokud ano, kdykoliv nás kvůli němu může někdo napadnout. 

Z obavou jsem hleděla na Oktagona a čekala na kulku, která jistojistě prolétne mojí hlavou. Přemýšlela jsem nad svým životem a litovala, že jsem mu neřekla, kdo doopravdy jsem. ,,Promiň mi." Zašeptala jsem tiše nakonec než jsem stiskla víčka silně k sobě.