27. Já to věděl...

 

Paprsek slunce líně klouzal po stěně temného vězení, když Oktagon opět pocítil touhu mě zachránit. Lomcoval s těžkými řetězy už hodiny a kov se mu čím dál tím víc zařezával do kůže, jako ostří nože.

Opětovné trhání řetězů se ozývalo stále dokola až jsem přestávala věřit, že se někdy z tohoto zatuchlého místa dostaneme.

Zayn odešel před nějakou dobou hledat místo, kde by měl být kámen uložený a nechal zde hlídat jen řidiče. Ten si v ruce pohrával s nožem. Bála jsem se jen pohnout, aby se jeho ostří nezabodlo do mého těla a tím neukončilo můj život, protože byl blízko u mě.

Tohle, ale nemůže být konec! Všechno mělo skončit přesně tak, jako v tom snu.

Naše dvě děti poskakovaly šťastně na trampolíně a okolím se rozléhal jejich zvonivý smích. Vlásky jim vlály ve větru a ony dál šťastně poskakovaly kolem dokola. Z domu vyšly dvě postavy a já v nich rozeznala sebe a Oktagona. Byli jen o pár let starší.

Oktagon v rukou nesl tác s jídlem a volal na děti, aby si přišly pro svačinku, kterou jsme právě nachystali. Vypadali jsme jak pravá rodina,

Děti kolem nás šťastně poskakovaly. Jen co se jim v rukou objevil sendvič, rozutekly se po zahradě a kopaly si alespoň s balónem.

Se smíchem jsem na ně volala, ať při běhání nejí, protože by jim mohlo zaskočit sousto. Taky jsem nezapomněla dodat, že hned po jídle půjdou spát.

Oktagon mě políbil do vlasů a jeho věta mi vykouzlila úsměv na tváři. ,,Jsem z nich tak unavený, taky se těším, až si lehnu a ty mi budeš vyprávět pohádku.“ Zasmála jsem se jeho slovům a napjatě čekala na jméno jeho pohádky nebo malý náznak o čem by měla být. Podle mého zvědavého pohledu to vytušil a usmál se.

,,Nevím jak ty, ale já si takhle k tobě lehnu do klína a ty mi budeš vyprávět pohádku.“ Položil si svou hlavu do mého klína přesně tak, jak řekl a já si začala pohrávat s jeho vlasy, které mu sahaly kousek pod ramena.  ,,Jednou, bylo malé království, kde žil krutý král dokud nenašel svou princeznu a ta ho nezměnila." začala jsem a přitom prsty proplétala v jeho vlnitých vlasech. ,,Co by ti muži bez svých žen dělali?“ řekl Oktagon zamyšleně. Zasmála jsem se a Oktagon se chvíli na to vymrštil do sedu a začal mě lechtat.

Rty jsem mačkala k sobě, abych zadržela vzlyky, které se draly na povrch. Trhavě jsem se nadechovala nosem a věděla, že už to dlouho nevydržím. Nemůžu už dál!

Zdálo se mi, že se všechno v místnosti najednou přibližuje. Stěny se najednou daly do pohybu a ve mně se probudila moje klaustrofobie. ,,O-Oktagone.“ Řekla jsem trhavě a snažila se co nejvíc lomcovat pouty. Nevnímala jsem hlas muže, který nás hlídal a věděla, že se odsud musím rychle dostat. Vzduch jako by najednou vymizel a nechtěl se vrátit. Moje plíce hořely a já pomalu propadala panickému záchvatu.

Místností se ozval hluk, který značil rozlomení železných pout. Ta hlučně dopadla na zem těsně pod křeslo, které již nevěznilo Oktagona. Vymrštil se do stoje a udiveného strážného srazil k zemi a prokousl mu hrdlo.

Snažila jsem se nečichat pach kovu, který se linul místností neuvěřitelnou rychlostí. Zavřela jsem oči a pokoušela se utéct před zdmi, které se ke mně rychle blížily.

Dotek na mé tváři mě donutil prudce škubnout hlavou a praštit dotyčnou osobu. ,,Šššš to jsem já. Klid už je všechno v pořádku. Už se nic neděje.“ Uklidňoval mě zatímco mé tělo vynášel ven chodbami.

Strachy jsem kroutila hlavou a tiskla se k jeho tělu co nejvíc to šlo. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.

Jen co jsme se dostali ven z budovy, ovanul nás proud čerstvého vzduchu a já se konečně nadechla. Oktagon mě položil na zem a vystrašeně mě sledoval.

,,C-Co mám dělat? Jak ti mám pomoc.“ Panikařil a všemožně máchal rukama kolem sebe. Jen co moje plíce zase nabraly trochu čerstvého vzduchu dokázala jsem mluvit. ,,Zkusíme to.“

Celý bledý se na mě podíval a já viděla, jak ho má slova šokovala. Už jsem nezvládala udržet ani tu malou vzdálenost našich těl a natiskla se na jeho hruď. Pevně jsem ho sevřela v objetí i když to přes bříško moc nešlo.

,,Děkuju. Děkuju za všechno, co si pro mě udělal. Byla jsem hloupá, že jsem to neviděla. Zkusíme to všechno od začátku. Zkusíme být jako normální páry, které chodí na večeře do kina nebo na procházky. Já…  Já o tebe nemůžu přijít Oktagone.“ Šeptala jsem slova do jeho hrudě a nevěděla, jestli mi přes slzy rozuměl. 

Ale podle jeho pevného obětí jsem poznala, že mi rozuměl. ,,Udělám tě tou nejšťastnější to ti slibuji.“

,,Nemyslím si." ozval se za námi hlas. Oba jsem se tím směrem nevěřícně podívali. Myslela jsem si, že už ho dávno Oktagonova smečka roztrhala na kusy, ale byla jsem na omylu. 

Zalapala jsem po dechu, když jsem viděla Zaynovu tvář. Byla modrofialová, jako by se právě připletl do nějaké pouliční rvačky. 

Z jeho pravého koutku na rtu tekl větší pramínek krve a prosakoval až na tričko, kde se tvořila obrovská skvrna. Stejně na tom bylo i levé obočí, které bylo rozseklé. Jeho nos byl lehce nakřivo a přišlo mi, že je zlomený.

Zayn pevně uchopil pistoli do svých rukou a namířil ji směrem na mě. Blesky mu lítali v očích jak byl naštvaný. Díky jeho obličeji,  který teď spíš připomínal omalovánky vypadal jako hlavní postavička z hororu. 

,,Tví zasraní vlci mě k tomu diamantu nepustili. Víš, co to pro tebe znamená... ." Zbytek věty nechal vyset ve vzduchu a odjistil pistoli. 

Zavřela jsem oči a čekala na ohlušující ránu. Byla jsem připravená umřít s pocitem, že Oktagon ví o mých citech, alespoň něco. Ale je tu ještě něco, co mu chci říct... .

,,Jsem anděl." Zašeptala jsem mu do hrudi a čekala na ohlušující ránu, která ukončí můj život.

,,Vím to od začátku. Je mi fuk kdo jsi Nyx i kdyby jsi byla jen člověk budu tě milovat. Zamiloval jsem se do tebe, když jsem tě poprvé uviděl."  ,,Zamiloval?" špitla jsem tiše. Nevěřila jsem jeho slovům, znělo to tak moc nereálně. ,,Ano, lásko."

Takže mě celou tu dobu ovládal strach?  Kdybych mu to řekla už dřív, mohlo být od prvního dne všechno jinak.

,,Jak dojemné, ale zbytečné." Ozval se Zaynův hlas a já už jen čekala na střelu, která zasáhne mé tělo.

Najednou se ozval Zaynův zlostný smích a já sebou strachy trhla. Vytřeštila jsem oči na Oktagona, který seděl stále vedle mě a chránil mě svým tělem, jako lidský štít. 

Jeho ruce byly obtočené kolem mého bříška a jeho tělem chránil zbytek. Chtěla jsem své ruce obtočil kolem něj, ale jeho stisk jen zesílil. Nechtěl mi dovolit chránit jeho život, protože chránil ten můj a maličkého. ,,Miluji tě." Zašeptala jsem znovu do jeho hrudě a slyšela i jeho hlas, jak tato slova opakuje.

Vymotala jsem se z jeho obětí, když se ozval Zaynův bolestný výkřik. 

Sledovala jsem obrovského vlka, jak trhá na kusy Zaynovo tělo. Pár kapiček krve na mě dopadlo a já se strachy posunula co nejblíž k Oktagonovi. 

,,Nathane, tak rád tě vidím. Máš skvělé načasování." Řekl Oktagon směrem k vlkovi. Ten na nás upřel své zlatavé oči a jeho tělo ovládal pouze vlk. 

Oktagon své ruce z mého bříška nesundal. Jako by i přes to, že nás záhadný vlk zachránil, mu vůbec nevěřil.

Nathan, Nathan... Opakovala jsem si v hlavě, ale jeho jméno mi stále nic neříkalo. Kdo to jen mohl být?

Nevnímala jsem, že Oktagon mezitím vysvětloval Nathanovi, který se změnil v člověka, jak jsme se do téhle situace dostali. Až jeho poslední otázka, která mířila na Nathana mě přivedla zpět do reality. 

,,... a kde je vlastně tvoje družka?" Podívala jsem do jeho tváře ze které náhle zmizel úsměv. 

Byl bledý a přišlo mi, že tohle téma nerad probírá. Co se stalo? Kde je jeho družka nebo se jí snad něco stalo?