11. Střípky minulosti

Celou tu dobu jsem žila schovaná v lesích, v jedno malém rozpadajícím se přístřešku, který jsem si sama postavila. Byla jsem odkázaná sama na sebe a přežívala z toho co mi příroda mohla nabídnout. Nebylo to ideální, ale nemohla jsem si stěžovat, nebylo ani komu.

Tyto dny se velmi podobaly mému předchozímu životu. Už chyběly jen posměšky ostatních členů smečky a byla by to úplná kopie. Vzpomínala jsem na dny strávené s Oktagonem a chtěla ještě jednou vidět jeho tvář.

Neměla jsem kam jít a neměla nikoho, kdo by se o mě postaral. Byla jsem zase sama. Měla jsem jen dvě možnosti a ty rozhodovaly o mé budoucnosti.

První z možností bylo pokusit se najít nějaké místo, kde bude alespoň teplá voda a topení. Druhá možnost byla pokusit se najít cestu zpět. Ta druhá ale nepřipadala v úvahu. Představa toho, že znovu potkám Rachel a budu muset čelit její zlosti, byla děsivější než cokoliv. O dost horší byl však můj strach z toho, že mě znovu zradí má křídla a nechají mě znovu spadnout.

Odejít odsud se ale taky nezdálo jako správná volba, a tak jsem zůstala. Žila jsem si vesměs klidným životem, dokud mě znovu nenašel a nedovedl zpět.

„Jsi v pořádku?“ Ticho v místnost přerušil až jeho hlas. Celá tahle situace mi přišla strašně zvláštní. Nevěděla jsem, jestli na něj mám začít křičet, nebo být vděčná za to, že mě znovu přivedl sem. Do místa, kde je topení a hlavně jídlo, které mi tak moc chybělo.

Posledních několik týdnů mi bylo často zle. Po ránu se mi motala hlava, zvracela jsem a občas měla i silné křeče v břiše. Začínala jsem se bát cokoli sníst.

Něco v mém jídelníčku bylo pravděpodobně jedovaté, ale já za žádnou cenu nemohla přijít na to, co by to mohlo být. Kdyby mě nenašel mohla jsem se otrávit nebo ještě hůř... .

Jeho ruka se dotkla mého zápěstí, které lehce stiskla a já postřehla až poslední slova jeho věty. Netušila jsem, jak dlouho, a hlavně o čem mluvil. To byla chyba.

„…k doktorce.“ Matně jsem si vzpomínala, že mluvil něco o měsíci, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem vydedukovat, o čem mluvil.

„Cože?“ Vypadlo ze mě. „Jak jako cože?“ Zamračil se, obočí naštvaně stáhl k sobě a nakrčil nos. ,,Omlouvám se, nevnímala jsem tě." Zavřela jsem oči očekávajíc tret.

„Jdeme k doktorce!“ Prohlásil pevně se zaťatou čelistí. Se škubnutím jsem otevřela oči a vytřeštěně na něj hleděla. Oči mu zezlátly, jak se jeho vlk snažil prorvat do popředí a já se bála že mu to dovolí a jeho šelma vyjde na povrch.

Vytáhl mě z vyhřátých přikrývek jako bych nic nevážila a už mě vedl chodbami neznámo kam.

Během několika málo minut jsem seděla na nemocniční posteli, zatímco Oktagon pochodoval po místnosti jako lev v kleci. Doktorka se mnou moc nemluvila, vypadala přepracovaně a tak jsem raději mlčela s ní, i když jsem měla spoustu otázek. Odebrala mi krev a pak na nějakou chvíli zmizela za zavřenými dveřmi.

Bloudila jsem ve svých myšlenkách a chtěla se zeptat Oktagona, proč mě z ničeho nic hnal k doktorce, ale tvářil se jako totální šílenec. Oči měl doširoka otevřené a něco si pro sebe zlostně mumlal. Čas od času ke mně zalétl pohledem, zamračil se a vrátil se k přešlapování na místě. Bála jsem se promluvit a proto jsem raději dál mlčela.

Když do místnosti znovu vešla doktorka, málem vyskočil z kůže. Na malou chvíli nechal vyjít svou šelmu na povrch a já viděla jak se jeho kůže mění, ale ovládl se.

Co se tu sakra děje? Zmateně jsem se podívala na ženu v bílém plášti, která se na mě lehce usmála ale hned na to zase nahodila profesionální výraz. Otočila se k Oktoganovi a slova, která vypustila z úst mi odpověděla na mnoho nevyřčených otázek.

„Blahopřeji. Je těhotná.“ „Těhotná?!“ Vypískla jsem vystrašeně a chytila se za břicho. Nemohla jsem být těhotná! Nespala jsem s nikým až na... až na tu noc.

„Ano, přesněji jste asi v patnáctém týdnu těhotenství ale nevím to jistě. Chtěla bych Vám udělat ještě nějaké testy. Ta droga, kterou Vám Alfa píchl, mohla dítěti ublížit.“ Zamračeně probodla Oktagona pohledem a potom se podívala zase na mě.

„Jste v pořádku? Jste hrozně bledá a potíte se.“ Tupě jsem zírala na své ruce, které jsem měla položené v klíně. Hlava mi z toho všeho šla kolem a divně mi v ní dunělo. Bylo mi na zvracení a přišlo mi, jako by moje tělo bylo z želé, zatímco hlava byla prazvláštně lehká. Těhotná. Já jsem těhotná? Jako že čekám miminko? A... s ním?

To nemohla být pravda. Byla jsem přece jen jeho hračka na jednu noc. Ale přivedl mě zpět. Proč by to pak dělal? Našel mě a viděl to co já ne? Proto tu jsem? Zjistil, už dříve co řekla nyní ta doktorka? Ale jestli jsem zpět, Rachel to musí vědět. Ublíží mi, ublíží miminku!