3. Mateřské znamínko

Seděla jsem na té posteli snad věčnost a nedivila bych se, kdybych tu zapustila kořeny do země. Vše co jsem celý svůj život chtěla, se tímto činem rozplynulo, jako obláček páry nad hrnce, když zapnete digestoř. Nevěděla jsem jestli mě odkoupil od Smrti nebo mě unesl a plánoval prodat mě někde na černém trhu. Možná mě chtěl pouze, jako otrokyni na domácí práce, ale to by nevysvětlovalo proč jsem se probudila v jeho posteli a dokonce s ním!

Vzpomínky na můj malý domeček, knihovnu plnou ohmataných knih s vybledlým písmem a krásné chvíle, které jsem mezi těmi knihami zažila. Všechno to bylo pryč. Místo toho přede mnou stál neznámý muž se špatně skrytým vztekem.

Proč se ale vztekal jsem netušila. Mohla jsem za to snad já? Nebo ho snad naštval někdo ze smečky a já jsem tu proto, aby si na mě vybil svou zlost? Popravdě, bych se tomu už nedivila.

,,Jdeme!" zahřměl jeho hlas ode dveří, ze kterých právě vyšel a mířil k jiným. Nepodívala jsem se na něj, raději jsem vstala z postele. Neměla jsem sílu na to, klást odpor. Vypadal jako by mu nedělalo problém mě na místě zabít. A tak jsem ho tiše následovala ze dveří ven a měla oči přilepené k podlaze.

Oči jsem zvedla až ve chvíli, když jsme procházeli dlouhou chodbou plnou obrovských oken. Za naleštěným sklem se rozprostírala zahrada, která hrála snad všemi barvami duhy. Záhony plné roztodivných rostlin mi přišly kouzelné, skoro jako by nebyly z tohoto světa. O tomhle jsem vždy četla v knížkách, ale moje fantazie by nikdy nedokázala vykreslit nic krásnějšího. Chtěla bych tam být. Zabořit své bosé nohy do trávy a proběhnout se po čerstvě posekaném trávníku.

Nikdy jsem si na svůj život nestěžovala, ale moct si ho vyměnit za tento by bylo úžasné. Věděla jsem, že je to, ale až příliš nereálné. Smutně jsem si povzdechla, když krásný výhled vystřídaly obrazy na stěnách. Byly to portréty hlavně žen a mužů, sem tam byla i nějaká krajinka.

Šla jsem za ním dál těmito chodbami než jsme vstoupili do kuchyně. Nevěřila jsem svým očím. Mramor všude, kam oko dopadlo. Ostrůvek, na kterém ležel malinový dort, kávovar a vedle něj obrovitánská lednička.

Skenovala jsem místnost a snažila se zapamatovat si z ní co nejvíc. ,,Líbí?" zazněl povědomý hlas blízko mého ucha a já nadskočila leknutím. Měl tak tichou chůzi až to nemohlo být reálné. ,Jen jsem souhlasně přikývla a dál se kochala její krásou. ,,To je dobře. Mimochodem, moje jméno je Oktagon." Místnost znovu naplnil jeho hlas a já si v duchu bezděčně zopakovala jeho jméno. Oktagon.

Opatrně jsem se posadila na jednu s židliček u dřevěného stolu a podívala se jeho směrem. Vlkovi ladné pohyby jsem nechápala. Vše naznačovala tomu, že rozhodně nevaří poprvé.

Místnost po chvíli provoněla slanina, která se smažila na pánvičce spolu s míchanými vajíčky. Nakonec utrhl pár čerstvých keříkových rajčat z rostlinky, která ležela na lince.

Když přede mě postavil jednu porci nechápavě jsem se na něj podívala, ale jediné co mi řekl bylo "Dobou chuť." Nejistě jsem zabodla vidličku do slanily a přičichla k ní. Najednou jsem zase měla spoustu otázek v hlavě, ale jen jedna z nich mě zajímala snad nejvíc. Voní nějak jed?

Poté co jsem se zakousla do lahodného kousku jsem všechny své pochyby hodila za hlavu. Tohle byla delikatesa.

,,Alfo?" do místnosti vešel muž přibližně kolem dvaceti let se sklopenou hlavou na znak úcty. ,,Mluv! Proč jsi přišel?" řekl Alfa poněkud tvrdým hlasem a svůj pohled ze mě nespustil.

Opetrně jsem se podívala na muže a snažila se aby si toho Alfa nevšiml. Muž na sobě měl černé oblečení doplněné červenou, kostkovanou košilí. Oktagonovo nevrlé zavrčení se neslo místností a já se strachy lehce přikrčila. Vzduch v místnosti ztěžknul a napětí by se dalo krájet nožem. Bála jsem se jakkoliv pohnout a věděla, že se muselo stát něco špatného. Zavinila jsem to snad já a proto se zde objevil ten muž?

Muž se se zamračeným pohledem podíval na mě a já se lehce usmála. Viděla jsem jeho krásné modro-zelenkavé oči, které naštvaně hypnotizovaly ty mé. Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě a dál si ho tiše prohlížela.

Měl hnědé, rozházené vlasy a vypadalo to jako by právě teď vstal z postele. Nebyl sice tak svalnatý jako Oktagon, ale určitě se mu pod tričkem rýsovalo svalnaté tělo. Když jsem se podívala znovu do jeho tváře viděla jsem, že ho zamračený pohled nepřešel. Provedla jsem snad něco?

Nemluvili, ale Oktagon vypadal, že každou chvilku vyletí z kůže. Musel mluvit skrz vlčí komunikaci, abych je neslyšela. Oktagon drtil dlaněmi stůl a já bloudila ve svých myšlenkách nad záhadným mužem. Mluvili snad o mě?

Zaslechla jsem hrůzostrašné zavrčení, bouchnutí dřevěné židle o podlahu a následný zvuk praskání kostí. Chvíli na to se, neznámý muž skácel k zemi, z nosu mu tekla krve a nad ním se tyčilo rozzuřené tělo Oktagona.

Cizinec se prohýbal v zádech a snažil se vykroutit z bolestného sevření. Prosil o smilování a já nevěděla co v této situaci udělat. Když do něj bude i dál bezhlavě bušit, zabije ho. Mrtvolu už jsem viděla a nechtěla to zažít znovu. Tahle situace byla tak zmatečná a absurdní. Co mám dělat?! Alfa mu chtěl udeřit další ránu, ale místo toho jsem se svým tichým "přestaňte" upoutala jeho pozornost.

,,Prosím." Nechápala jsem, kde se ve mě vzala ta odvaha, ale už bylo pozdě brát ta slova zpět. Oktagon se podíval mým směrem a usmál se. Znejistila jsem. Proč se v takové situaci směje? Sakra neměl by se smát!

Pustil muže, kterého držel v pevném sevření a vydal se mým směrem. Vypadal jako šelma, která se jde pro svou kořist. Chtěla jsem se pokusit utéct, ale vlastní tělo mě odmítalo poslouchat. Hlava křičela, BĚŽ!, zatímco moje tělo bylo v naprostém transu.

Měla jsem mlčet, teď to za něj odnesu já. Viděla jsem, jak do místnosti vkročil další muž ale výhled na něj mi zabránilo tělo Oktagona. Slyšela jsem jen bolestné výkřiky muže a poté lehké cvaknutí dveří. Ten muž ho musel odnést. Jsem tu sama a určitě budu další na řadě!

Chtěla jsem křičet, prosit ho ať mě nechá být, ale nevyšla ze mě ani hláska. Nebyla jsem schopná zformulovat normální větu a tušila, že by ho mé koktání může naštvat ještě víc.

A pak mě jeho velkou rukou pohladil po hlavě, jako když chválíte dítě, že udělalo něco správně.

V podřízenosti jsem sklopila hlavu tak, jako to dělají vlci na znak úcty vůči jeho postavení a rase. Fascinovaně jsem sledovala prsty svých nohou a snažila se myslet na něco jiného. Zdá se, že mi nějak rychle vyrostly nehty. Možná bych si je měla ostříhat a možná konečně zkusit i nějaký lak.

Oči mě pálily, jak se z nich draly slzy, které jsem odmítala pustit na povrch stejně jako vzlyky. Oktagon najednou sjel svou rukou k mým lopatkám. Svaly mi ztuhly v čiré hrůze. Vystrašeně jsem se na něj podívala, když začal obkreslovat TO místo. Neobkresloval jen tak ledajaké místo, ale místo, kde mám mateřské znamínko. Přesně do detailu jako bych na sobě snad neměla žádné oblečení!