5. Výčitky svědomí

 

Pocity, které jsem cítil, se nedaly popsat slovy. Její tělo leželo bezvládně na jednom z nemocničních lůžek a její hrudník se v nepravidelných rytmech nadzvedával. Měla lehce namodralé rty a její ruce připomínaly kusy ledu. Sice nezhubla ani kilo, ale přišla mi strašně podvyživená.

Všechno jsem si to vyčítal. Měl jsem ji hlídat víc nebo alespoň pověřit někoho, aby ji hlídal i v pokoji. Bylo tu tolik bojovníků ale já ani jednomu neřekl o pomoc. Chtěl jsem ji jen pro sebe a možná proto se pokusila o útěk. Celou dobu žila beze mě a já ji to chtěl teď vynahradit jenže toho na ni byla asi moc.

Byla tu sotva den a už si mě úplně obmotala kolem prstu. Nejhorší na tom však bylo, že o tom neměla ani tušení. Byla tak moc zabraná vším okolo, že si ani nevšimla toho, co mezi námi je. Ty nitky, které neustále nabíraly na síle, znamenaly jediné. Pouto druha a družky se utvrzuje a je jen otázkou času, než si to i ona uvědomí.

Byl to tak zvláštní pocit. Po dlouhé době mi na někom záleželo tak moc, že bych jen pro její úsměv udělal cokoli na světě. Až do teď tu nebyla jediná žena, která by ve mně vyvolala tolik emocí jako právě ona. Vždy to byl jen závazek na jednu noc, který nikdy nevyústil v nic víc, ale s ní to bylo jiné. Ona byla jiná.

Byla oproti mně, jako porcelánová panenka. Tak křehká a vystrašená jako malá ovečka, která se ocitla ve spárech velkého vlka. Měl jsem strach, že se její tělo vznese do oblak při prvním fouknutí větru. Dokonce jsem se bál ji nechat samotnou chodit po chodbách.

Chtěl jsem ji zamknout ve svém pokoji a už nikdy ji nepustit. Ale teď na to nebyl ten správný čas. Věděl jsem, že přijde chvíle, kdy si vše uvědomí a skočí mi do náruče sama od sebe. A já na tu chvíli prostě musel počkat. Věděl jsem ale, že moji vnitřní šelmu dlouhou dobu neudržím. Prahla po jejím těle tak moc, že jsem nemohl uvěřit, že je to vůbec možné. Měl jsem problém v její přítomnosti se sebeovládáním. Bál jsem se dne, kdy po ní vystartuji a označím si ji bez toho, aby s tím sama souhlasila.

-------------------------------------------

Vzbudily mě tlumené hlasy, které si potichu šeptaly slova, kterým ale nebylo rozumět. Chtěla jsem, aby přestaly štěbetat v jazyce, kterému nerozumím, ale moje tělo se odmítalo pohnout. Zdálo se mi, že je najednou celé z olova, mimo mou kontrolu a já začínala pociťovat narůstající paniku.

Usilovně jsem se snažila rozluštit slova, které říkali, ale vůbec ničemu jsem nerozuměla . Možná to byla latina, ale možná také sanskrt. To byl jeden z nejstarších jazyků, které se používaly v indoárijštině. Kdo ví, jakého jsou původu?

Cítila jsem každou pohmožděninu na mém těle. Oči se ale odmítaly otevřít, ústa promluvit a má mysl byla ponořená v mlze. Bylo tak těžké se na cokoliv soustředit. Jednoduché myšlenky mi klouzaly mezi prsty a komplikované věty byly jako z jiného světa. Prakticky neexistující a neuchopitelné. Po chvíli jsem se opět ztratila do temnoty.

Zasténala jsem bolestí a vlastní povzdych mě vyděsil. Záda mě bolela snad ze všeho nejvíc a z nějakého důvodu mě při pomyšlení na to, co se mohlo s mým tělem stát, polil studený pot a dech se mi zadrhl v hrdle. Nemohla jsem dýchat! Pomoc! Někdo! Co mám dělat?

Zděšeně jsem otevřela oči a zalapala po dechu, ostré světlo zářivek mě málem oslepilo. Hltala jsem vzduch, ale i tak mi přišlo, že je ho stále málo.

Po chvíli se můj dech konečně uklidnil a já se podívala, kde se to právě nacházím. Celá místnost byla natřená na bílo a vzduchem se nesl odporný pach desinfekcí.

Hlavou mi prolítla myšlenka na posmrtný život, ale tak jak se rychle objevila, tak i rychle zmizela. Taková hloupost, v posmrtném životě by to určitě nesmrdělo nemocniční desinfekcí. Až jsem se musela smát myšlenkám, které se mi rojily v hlavě.

Smála jsem se, co mi má zranění dovolila, než do místnosti vešla sestřička, která se na mě nechápavě podívala.

V tu chvíli to bylo, jako dostat studeným, mokrým hadrem přes obličej. Všechno mi to najednou začalo docházet. Všechny vzpomínky byly zničehonic zpět a já znovu začínala přicházet o kyslík.

Vystrašeně jsem se na ni podívala a prudce se posadila. Hned na to jsem však spadla zpět na postel a zkroutila se bolestí, která prostupovala celým mým tělem a nedala se zastavit. Pískalo mi v uších a i přes bolest jsem se snažila co nejvíc schoulit do klubíčka.

Nepovedlo se to. Nedokázala jsem utéct a teď mě určitě zabije. Smrt, můj předchozí věznitel by mě po tomto činu nechal bez milosti popravit, ale co on?

Vzpomínala jsem si jak jsem se vznesla pár metrů, ale vzápětí jsem začala rychle padat. Máchala jsem rukama, ale mé křídla byla moc slabá na to, aby mě udržela.

Sestřička se ke mně zděšeně rozeběhla, já se však na ní nedokázala soustředit. V hlavě mi blikala pomyslná červená kontrolka, která určitě neznamenala nic dobrého a pak z ničeho nic přišla tma.