9. Zpět do starých kolejí...

 

Slunce se pomalu začínalo ztrácet za horizontem a dívka neměla sebemenší tušení, jak dlouho se dokázala vznášet v oblacích. Její tělo bojovalo se silnými poryvy větru a to jí ubíralo na síle. Nemohla popadnout dech a její srdce tlouklo příliš rychle. 

Věděla, že by měla přistát a odpočinout si, ale bála se, že jakmile se její nohy dotknou země, bude tam stát Rachel. Mohla dívku pronásledovat a donutit ji znovu skočit nebo ji tentokrát rovnou zabít.

Vítr si dál pohrával s jejím tělem a studené kapky deště, které na ni dopadaly ji ještě víc táhly k zemi. Konečky prstů přes zimu skoro necítila a drkotání zubů už nevnímala. Byla myšlenkami jinde. 

Přes to všechno co ji provedl se stále v myšlenkách vracela k němu. K vlkovi s černou srstí jako noc a hebkou jako hedvábí. 

Vzpomínala na tu noc, kdy se probudila a bylo jí strašné horko. V místnosti tehdy panovala tma a skrz závěsy na oknech do místnosti neprostupovalo ani malé světýlko. 

Cítila něco hebkého co se jí otíralo o nohu. Dál se soustředila na něco těžkého co leželo kolem jejího pasu a dívka pomalu otevřela oči. To horko sálalo z obřího vlka, který ji usnul na břiše a ležel na ni skoro celou jeho vahou. 

Z té náhlé blízkosti se dívce sevřely svaly v břiše a ona se musela mírně zaklonit, aby vydechla zadržovaný vzduch a vlka neprobudila. Prsty lehce zabořila do jeho hedvábné srsti a chvíli na to slyšela, jak vlk lehce ze spánku zavrněl. Nechtěla ho probudit a tak s hlazením raději přestala. 

Vzpomínala i na to, co mu řekla ve spánku. Věděla, že myšlenky, které měla vlka neprobudí. Bála se ty slova vyslovit nahlas protože nevěděla, jaký by měly dopad. Tohle bylo to po čem celou dobu toužil nebo si to alespoň myslela. 

"Vlezl si mi do hlavy a dovoluješ si tam zůstat! Ukradl si mi všechny moje city a je jen otázkou času než na to přijdeš."

Už párkrát díky těmto myšlenkám málem narazila do stromu, který díky slzám přehlédla. Tolik to všechno bolelo. Věděla, že nemůže nikdy stanout po jeho boku ale tohle? To, že bude jen jednou z mnoha a poslouží jen jako hračka? 

Vzduch se zdál ještě hustší než předtím. Nevinný déšť se náhle změnil v ukrutný liják a na zemi se tvořily obrovské kaluže vody, které připomínaly jezera. Už dál nemohla.

Teprve teď z ní opadl ten tísnivý pocit, který celou dobu cítila. Zapomněla na všechno, co se stalo. Vnímala jen svobodu, po které tak dlouhou dobu prahla a teď ji konečně měla na dosah ruky. Odešla! Byla volná! Proč se ale toužila vrátit. Nedávalo jí to smysl.  Snažila se letět dál, ale nešlo to.

Byly to ale pouhé sekundy, než si uvědomila, co se děje. Rychle roztáhla svá křídla a snažila se zmírnit svůj pád i když už předem věděla, jak to dopadne. Příliš dlouhou dobu byla ve svých myšlenkách a to ji teď bude stát život. 

Jedním křídlem omylem zavadila o kmen stromu, a to jí ještě víc prudce stáhlo k zemi. Slyšela prasknutí kosti a vykřikla bolestí. Naklonila se víc na jednu stranu a přenesla váhu na zlomené křídlo což bolelo ještě víc. Už dál nemohla.

Dívka dopadla na mýtinu v lese, přímo do neuklizených balíků sena. Kousky slámy se jí dostaly pod přikrývku, kterou v poslední chvíli sebrala, než byla donucena přelézt zábradlí. 

Bolela jí hlava, zlomené křídlo a oteklé oči díky slzám, které ronila ji pálily. Rozhlédla se po mýtině a došlo jí, že tyto místa nezná. Nikdy ji nepustil na zahradu. Nemohla najít žádný záchytný bod, který by ji napomohl se vrátit. Bylo ale kam se vrátit?

Prudce vydechla dlouze zadržovaný vzduch, a to bylo to poslední co si pamatovala než její mysl plně propadla temnotě.

----------------------------------

Rostl ve mně strach už od chvíle, co jsem otevřela oči. Opatrně jsem se posadila a rozhlédla se kde to jsem. Rychle jsem stočila svůj pohled na místo, kde kaluže zanechaly moje blátivé stopy a pozorovala krajinu. 

Až teď jsem si uvědomila, že na mě stále v neměnném rytmu, dopadají kapky deště. Vytáhla jsem si pravou ruku zpoza promočené přikrývky a nechápavě ji nastavila dešti ve snaze zachytit pár dopadajících kapek. 

Delší konečky mých neupravených a zničených vlasů, mi spadaly do obličeje, jako hadr nasáklý vodou. Bylo to značně nepříjemné, a proto jsem se snažila hned je odhrnout z mého obličeje pryč.

Nebyla jsem si vůbec jistá, kde to vlastně jsem. Mohla to být pouhá mýtina nebo teritorium jiné smečky. V orientaci mi bránila mlha, která se během chvíle vytvořila v okolí. K tomu se začínalo stmívat a já vůbec nevěděla, kam bych se teď měla schovat. 

Moje mohutné křídlo bylo svěšené k zemi a já s ním kvůli zlomené kosti nemohla pohybovat. Ukrutná bolest ale nejvíc vycházela z místa na mých zádech, odkud mi křídla rostla. 

Od vrcholku mých křídel, se táhla malinká peříčka, která nemohla být delší než centimetr a končila pery o velikosti až půl metru. Tehdy sněhově bílá křídla teď zdobily krvavé fleky.

Svoje křídla jsem už před zraky lidí raději schovávala. Do dnes jsem si pamatovala doby, kdy jsem je nosila se vztyčenou hlavou, jako by to byl drahý klenot nebo šperk, kterým se smím chlubit. Teď jsem je začala používat jen v případech největší nouze. Byla jsem jiná, než ostatní lidé. Jen málokdo věřil, že andělé pomáhají lidem a nejsou to jejich nepřátelé, kteří jim chtějí ublížit. 

Nikdo nevěděl, co ode mě mohl čekat, a proto mě raději hned odsuzovali. Bála jsem se o svých křídlech  komukoliv říct a doufala, že už zůstanou navěky skrytá.

Moje maminka bývala kdysi andělem, věrným průvodcem a strážcem lidského života. Měla až nadpřirozený dar pomáhat lidem. Často tiše odpovídala na jejich nevyřčené prosby, tušila jejich potřeby a usnadňovala jejich rozhodování. Záleželo jen na člověku, kterého strážila, jestli si její rady vezme k srdci anebo nikoliv. 

Po smrti svého svěřence, odnesla jeho nebo její duši z pozemského života a donesla jí do nebes, kde se z něj nebo z ní stal další anděl. Všichni lidé ale nemají svého strážného anděla. Někteří lidé, chodí po světě nechráněni a jiní jsou za své hříchy předem odsouzeni do pekel. Ale kde jsem byla v té rovnici já, jsem nevěděla. 

Moje maminka odešla moc brzy na to, aby mi vše vysvětlila. Byly to kruté časy, kdy jsem se toulala po ulicích a hledala kousek jídla. Nikdo by totiž nezaměstnal malou holku, která je bez rodiny a nemá nic vystudovaného.

V tu dobu se mě ujal moc milý pán, který se mi představil pod jménem Smrt. Smála jsem se tomu, protože tak vůbec nevypadal. Byl to muž v postarších letech v lehce roztrhaném plášti a s vráskami na čele. Přišel mi spíš, jako dědeček než člověk, kterého se všichni měli bát. Tehdy mě vzal na oběd a koupil mi i nějaké oblečení. Vyprávěl příběhy z jeho dětství a hodně o jedné moc mile vypadající smečce.

V tu dobu jsem byla naivní, malá holka, která nechápala jak moc může jeden podpis ovlivnit celý její život. Vzal mě do moc milé smečky o které tolik vyprávěl a čekal jen na to než podepíšu smlouvu, které jsem nerozuměla, protože byla psaná v jiném jazyce.

 A potom to všechno začalo. Nesmyslné úkoly za které následovaly tresty, protože jsem je nezvládla plnit. Posměšky kvůli mým křídlům a rány, které jsem schytávala jen proto, že jsem byla jiná než oni. Jen proto, že jsem nebyla vlk. Kupilo se to na mě celé roky dokud jsem se jednoho dne nepokusila o útěk.