4. Já ti nechtěl ublížit!

-

 


,,Ššš neboj se, nechci ti ublížit." Skláněl se nade mnou muž, jako hora a sledoval mě svým uhrančivým pohledem. Vypadal, jako by právě utekl z blázince... . Byl vysoký, potetovaný a sálala z něj autorita s hněvem... . Nevěřila jsem jeho slovům, je jen dalším z těch, kteří mi přivodí bolest a vyčaruje jim to úsměv na tváři. Byl jen další z mnoha... byl vlk!

Snažila jsem se vysvobodit z jeho sevření, mezitím co mě vzal do náruče, ale byla jsem moc slabá i na to, ho pořádně praštit. Jen co se má pěst dotkla jeho hrudi s úmyslem mu ublížit, byla jsem já ta, co zaskuhrala bolestí. ,,Nech toho, zraníš se ještě víc" odnášel mě neznámo kam. V jeho kolíbavé chůzi jsem usínala, ale ještě jsem mu tiše zašeptala dvě poslední slova ,,Musím ..." avšak to, jak na má slova zareagoval a jestli jsem řekla celou větu srozumitelně nevím. 

Čím víc budeš prosit o pomoc, tím dál ji odeženeme. 

Čím víc budeš prosit o konec tím víc ho oddálíme. 

Čím víc se budeš snažit vzdorovat, tím víc ti ublížíme. 

Nikdy nebudeš volná, nikdy. Stejně tak, jako odsud nikdy neodejdeš!

Probouzím se a cítím jak mi někdo funí na krk. Rukou máchnu do prostoru odkud jde chlad a přitáhnu si přikrývku víc ke krku. ,,Au to bylo za co lásko?" vytřeštila jsem oči na dotyčnou osobu a s hrůzou sledovala postavu přede mnou mezitím co on ležel na kraji postele a mnul si poraněný nos. Byl to on! Ten co mě sem donesl.

V místnosti byl chlad a tak jsem se natáhla po přikrývce, protože ji ze mě částečně odhrnul. Když jsem si ji , ale prudkým pohybem přitáhla zpět, nevědomky jsem ho shodila z postele, protože na části deky ležel a já ho decentně skopla. 

Z pod postele se ozvalo tiché mumlání nadávek a mě to v tu chvilku přišlo děsně vtipné.... no, jemu očividně ne, protože potom by to neudělal!

-------------------------------------- 

Mnul jsem si poraněný nos a bok na který jsem dopadl a slyšel tichý, zvonivý smích... ona se mi směje? Vyskočil jsem z podlahy, chytl jsem ji pod krkem. Nic jsem nevnímal, stále dokola jsem v hlavě slyšel ten její zvonivý smích... to jak se mi smála. Byla první. První co si dovolila se mi smát, nikdo před ní si tohle nedovolil... báli se mě, ale ona byla jiná... . Měla tak krásný smích, který jsem si stále dokola přehrával v mysli... .

,,P-Pros-sím" až její tichý hlásek mě probral z transu. Podíval jsem se na ní. Lapala po dechu a v očích měla vypsanou hrůzu. Nehty mi ryla do kůže tak moc, až mi po rukou stékaly malé pramínky krve, avšak ani to mě v tu chvíli nepřinutilo abych ji pustil ze svého sevření. 

-------------------------------------

Najednou povolil svůj stisk. Překulila jsem se na bok a snažila se popadnout dech. ,,Bohyně" tiše zaklel, ale spíš to nahlas říct nechtěl... . Prudce jsem sebou trhla právě ve chvíli, kdy se jeho velká dlaň dotkla mých vlasů a tiše se rozplakala. ,,Ššš... ššš.. já... já..." mluvil trhaně a zdálo se, že neví co dělat. Slyšela jsem silné bouchnutí dveří.

-------------------------------------

Sešel jsem schody dolů s pohledem upřeným na podlahu a jedinou myšlenkou v hlavě... myšlenkou toho co horšího se mohlo stát. Nemohl jsem se jí podívat do očí, alespoň ne teď. Neznal jsem ani její jméno a první co jsem udělal bylo to, že jsem ji začal škrtit. Měla by pravdu, kdyby si myslela, že jsem blázen... vždyť já se tak v tu chvíli choval! Po těle měla samé modřiny a já jí ještě ublížil! Já! Ten co ji má chránit!

Frustrovaně jsem si vjel rukami do vlasů a vydechl. Opřel jsem se o linku v kuchyni, kde pobíhala spousta kuchařů a řekl jediné... ,,Whisky" hned co jsem to vyslovil se přede mnou zastavila jedna ze služek. ,,Samozřejmě Alfo, led?" ,,Ne, láhev a sklenici vody pro Lunu" vystrašeně se na mě podívala, ale hned přikývla a odešla. 

Mezitím co šla pro pití jsem vzal telefon. ,,Píp..., píp..., píp... je mi líto, že jsi ji zase nenašel, ale to bude dobré, co jít do baru už jsme dlouho nikde nebyli?" ,,Já jí právě našel Oktagone, ale skoro jsem ji zabil... " než jsem stihl pokračovat, zastavili mě jeho slova ,,Do deseti minut jsme tam, Nyx ji chce poznat a já taky, bereme prcky a jedeme!" než jsem stihl říct, ať nejezdí bylo pozdě. Jakoby ani neslyšel to poslední co jsem řekl... škrtil jsem svou družku. Zranil jsem ji!

---------------------------------------

Co nejtišeji jsem se snažila našlapovat po schodech dolů, tak aby mě nikdo neslyšel a neviděl. Najednou jsem, ale z chodby uslyšela zvuky a ztuhla ve chvíli, kdy jsem uslyšela to, co už dlouho nikdo neřekl ,,Floro?" nevěřícně jsem se dívala na dívku přede mnou než jsem jí nemotorně vběhla do náručí a rozplakala se. 

Nevnímala jsem dva nechápavé pohledy a jen ji tiskla v náručí. Nemyslela jsem, že ji ještě uvidím... ,,Nyx, miláčku? Kdo to je?" škubla jsem sebou, když řekl její jméno a podívala jsem se směrem, odkud šel hlas. Stál tam vysoký muž a v náručí měl miminko a v košíku vedle něj, bylo druhé . ,,F-Flora?" nechápavě se na mě podíval ten muž, co mě ráno škrtil a já vystrašeně přikývla a posunula se od nich dál. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

4. Těšíš se sestřičko?

-
Obrázek
  Byla jsem vystresovaná celou cestu domů. Slyšet o všech těch mužích se stalo vyčerpávající a být ve společnosti těch dívek, které o nich básnili také nebylo jednoduché. Všechny dívky mluvily o vlcích s takovou úctou, respektem a láskou, jako by už předem věděly, že ony jsou právě ty na koho některý z nich čeká. I já se pokusila připustit si fakt, že bych mohla být opravdu stvořená pro jednoho z nich a snažila se je vychválit. Říct alespoň o jednom z nich, že byl pěkný, ale prostě to nešlo. Něco ve mně ani na jednom z nich nedokázalo najít žádné pozitivum. Myslím, že právě kvůli tomuhle jsem si uvědomila, co se ve skutečnosti právě teď děje . Ony byly až moc jiné a přitom tam moc zapadaly do tohoto světa. Zatímco já hledala svoje místo jinde on už věděly, kdo jsou, kým se chtějí stát a hlavně vedle koho chtějí zestárnout. Všechny tyhle myšlenky běhaly mojí hlavou a já chtěla klid. Vytěsnit všechny myšlenky ze své hlavy. Z toho důvodu, jsem ihned po dovezení domů vběhla dovnitř, ...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Běžela jsem dlouhé hodiny lesem a nemohla popadnout dech. Plíce jsem měla zaplněné ledovým vzduchem. Jehličí se mi zařezávalo do mých bosých nohou a vítr si pohrával s mým tělem, ale ani to mě nedokázalo zastavit. Dlouhé měsíce věznění se na mě podepsaly a vidina svobody se každým mým krokem blížila. Nemohla jsem přestat běžet! Nemohla! Zabil by mě a pohodil mé tělo někde po lese. Věřila jsem, že je to dobrý člověk, kterému pouze ublížil osud, ale spletla jsem se. Bylo to chladnokrevné monstrum. Všude, kde se objevil zanechal rozruch a strach. Byl jako tornádo, které nejde zastavit. Prozrazoval ho jen jeho černý plášť pod, kterým ukrýval nejen své tělo, ale i obličej. Jeho činy ho ale doprovázely na každém kroku. Smrt říkávali mu lidé a daleko od pravdy to nebylo. Zabil každého, kdo se mu postavil do cesty. Zabil každého, kdo neuposlechl jeho rozkaz. A teď jsem byla já ten po kom šel. Mohutný stín se schovával za stromy, které tu byly všude okolo. Už jsem dál nemohla. Padla jsem na k...
Pokračovat na kapitolu »

22. Šedá koule chlupů

-
Obrázek
  ,,Ani. Se. Nepohni." Každé slovo Oktagon řekl zvlášť a dal na něj důraz. Bohužel jsem zahlédla to, před čím mě varoval. Strnula jsem namístě a vytřeštila oči na chlupatou kouli, která mě sledovala svým děsivým pohledem. Vítr kolem nás pohazoval listí, zatímco obloha lehce potemněla díky hustým mrakům. Ochromeně jsem stála a zírala na dění přede mnou. Šedá koule chlupů na mě zvědavě zírala a já jí pohled oplácela, celá zděšená. Jeho pohled na mě nepůsobil mile, spíš naopak. Vypadalo to, jako by spíš uvažoval, co se stane, když mě roztrhá na kusy kousek od mého druha. Nechápala jsem jak je možné, že to stvoření přede mnou, ještě před Oktagonovým vzteklým vrčením neuteklo. I když bylo jeho tělo pohublé a mělo na sobě spoustu čerstvých ran, dál odvážně stál na místě s hlavou vztyčenou vzhůru. Pozorně si mě prohlíželo, zatímco se moje tělo čím dál víc poddávalo strachu. Vypadalo to, jako by snad Oktagona vyzíval na souboj i když byl v převaze. Jen co se, ale Oktagonovo tělo přiblížil...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Pokračovat na kapitolu »

9. Byla jsem v tom sama předtím, budu v tom sama i teď.

-
Obrázek
  Sluneční paprsky se skrz okna snažily co nejvíc prostoupit do ponuré místnosti a dodat jí potřebné světlo.  Hodiny, na protější stěně, ukazovaly půl osmé ráno. Rty se mi samy od sebe zvlnily do lehkého úsměvu. Nový den se probouzel k životu a něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek nebude jeden z těch normálních dnů.  Svůj zrak jsem přesunula na matku a v tu chvíli úsměv spadl z mé tváře.  Seděla vzpřímeně na vysoké poskytované židli a ruce měla položené v klíně. Na sobě měla jeden ze svých kostýmků a probodávala mě nenávistným pohledem. Tiše jsem se šla posadit vedle ní tak, abych neodlepila pohled od podlahy a tím ji ještě víc nenaštvala. Strach najednou koloval celým tělem a já se bála, že už se s mou spřízněnou duší dohodla na trestu, který mě čeká. Včerejší večer se přece nemohl obejít bez následků. A i když jsem si ho nepamatovala červená skvrna, která předtím zdobila mé šaty byla od vína, které jsme měla zakázané. Už to bylo něco, za co...
Pokračovat na kapitolu »