4. Já ti nechtěl ublížit!

 

,,Ššš neboj se, nechci ti ublížit." Skláněl se nade mnou muž, jako hora a sledoval mě svým uhrančivým pohledem. Vypadal, jako by právě utekl z blázince... . Byl vysoký, potetovaný a sálala z něj autorita s hněvem... . Nevěřila jsem jeho slovům, je jen dalším z těch, kteří mi přivodí bolest a vyčaruje jim to úsměv na tváři. Byl jen další z mnoha... byl vlk!

Snažila jsem se vysvobodit z jeho sevření, mezitím co mě vzal do náruče, ale byla jsem moc slabá i na to, ho pořádně praštit. Jen co se má pěst dotkla jeho hrudi s úmyslem mu ublížit, byla jsem já ta, co zaskuhrala bolestí. ,,Nech toho, zraníš se ještě víc" odnášel mě neznámo kam. V jeho kolíbavé chůzi jsem usínala, ale ještě jsem mu tiše zašeptala dvě poslední slova ,,Musím ..." avšak to, jak na má slova zareagoval a jestli jsem řekla celou větu srozumitelně nevím. 

Čím víc budeš prosit o pomoc, tím dál ji odeženeme. 

Čím víc budeš prosit o konec tím víc ho oddálíme. 

Čím víc se budeš snažit vzdorovat, tím víc ti ublížíme. 

Nikdy nebudeš volná, nikdy. Stejně tak, jako odsud nikdy neodejdeš!

Probouzím se a cítím jak mi někdo funí na krk. Rukou máchnu do prostoru odkud jde chlad a přitáhnu si přikrývku víc ke krku. ,,Au to bylo za co lásko?" vytřeštila jsem oči na dotyčnou osobu a s hrůzou sledovala postavu přede mnou mezitím co on ležel na kraji postele a mnul si poraněný nos. Byl to on! Ten co mě sem donesl.

V místnosti byl chlad a tak jsem se natáhla po přikrývce, protože ji ze mě částečně odhrnul. Když jsem si ji , ale prudkým pohybem přitáhla zpět, nevědomky jsem ho shodila z postele, protože na části deky ležel a já ho decentně skopla. 

Z pod postele se ozvalo tiché mumlání nadávek a mě to v tu chvilku přišlo děsně vtipné.... no, jemu očividně ne, protože potom by to neudělal!

-------------------------------------- 

Mnul jsem si poraněný nos a bok na který jsem dopadl a slyšel tichý, zvonivý smích... ona se mi směje? Vyskočil jsem z podlahy, chytl jsem ji pod krkem. Nic jsem nevnímal, stále dokola jsem v hlavě slyšel ten její zvonivý smích... to jak se mi smála. Byla první. První co si dovolila se mi smát, nikdo před ní si tohle nedovolil... báli se mě, ale ona byla jiná... . Měla tak krásný smích, který jsem si stále dokola přehrával v mysli... .

,,P-Pros-sím" až její tichý hlásek mě probral z transu. Podíval jsem se na ní. Lapala po dechu a v očích měla vypsanou hrůzu. Nehty mi ryla do kůže tak moc, až mi po rukou stékaly malé pramínky krve, avšak ani to mě v tu chvíli nepřinutilo abych ji pustil ze svého sevření. 

-------------------------------------

Najednou povolil svůj stisk. Překulila jsem se na bok a snažila se popadnout dech. ,,Bohyně" tiše zaklel, ale spíš to nahlas říct nechtěl... . Prudce jsem sebou trhla právě ve chvíli, kdy se jeho velká dlaň dotkla mých vlasů a tiše se rozplakala. ,,Ššš... ššš.. já... já..." mluvil trhaně a zdálo se, že neví co dělat. Slyšela jsem silné bouchnutí dveří.

-------------------------------------

Sešel jsem schody dolů s pohledem upřeným na podlahu a jedinou myšlenkou v hlavě... myšlenkou toho co horšího se mohlo stát. Nemohl jsem se jí podívat do očí, alespoň ne teď. Neznal jsem ani její jméno a první co jsem udělal bylo to, že jsem ji začal škrtit. Měla by pravdu, kdyby si myslela, že jsem blázen... vždyť já se tak v tu chvíli choval! Po těle měla samé modřiny a já jí ještě ublížil! Já! Ten co ji má chránit!

Frustrovaně jsem si vjel rukami do vlasů a vydechl. Opřel jsem se o linku v kuchyni, kde pobíhala spousta kuchařů a řekl jediné... ,,Whisky" hned co jsem to vyslovil se přede mnou zastavila jedna ze služek. ,,Samozřejmě Alfo, led?" ,,Ne, láhev a sklenici vody pro Lunu" vystrašeně se na mě podívala, ale hned přikývla a odešla. 

Mezitím co šla pro pití jsem vzal telefon. ,,Píp..., píp..., píp... je mi líto, že jsi ji zase nenašel, ale to bude dobré, co jít do baru už jsme dlouho nikde nebyli?" ,,Já jí právě našel Oktagone, ale skoro jsem ji zabil... " než jsem stihl pokračovat, zastavili mě jeho slova ,,Do deseti minut jsme tam, Nyx ji chce poznat a já taky, bereme prcky a jedeme!" než jsem stihl říct, ať nejezdí bylo pozdě. Jakoby ani neslyšel to poslední co jsem řekl... škrtil jsem svou družku. Zranil jsem ji!

---------------------------------------

Co nejtišeji jsem se snažila našlapovat po schodech dolů, tak aby mě nikdo neslyšel a neviděl. Najednou jsem, ale z chodby uslyšela zvuky a ztuhla ve chvíli, kdy jsem uslyšela to, co už dlouho nikdo neřekl ,,Floro?" nevěřícně jsem se dívala na dívku přede mnou než jsem jí nemotorně vběhla do náručí a rozplakala se. 

Nevnímala jsem dva nechápavé pohledy a jen ji tiskla v náručí. Nemyslela jsem, že ji ještě uvidím... ,,Nyx, miláčku? Kdo to je?" škubla jsem sebou, když řekl její jméno a podívala jsem se směrem, odkud šel hlas. Stál tam vysoký muž a v náručí měl miminko a v košíku vedle něj, bylo druhé . ,,F-Flora?" nechápavě se na mě podíval ten muž, co mě ráno škrtil a já vystrašeně přikývla a posunula se od nich dál.