Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Floru z hlubokého spánku probudilo vlčí zavytí, protřela si unavené oči a posadila se. Brzy se po prvním zavytí ozvalo další, poté další a další... až už je nestíhala počítat, jak se splývali do sebe. Otočila se směrem k lesu odkud byly slyšet zvuky a vydala se k oknům na této straně. Nathan odešel hned poté, co ji odvedl do domu s jedinou větou... "Neodcházej odtud dokud vše nevyřeším a nevrátím se!" Slunce začínalo pomalu prostupovat tmavým lesem odkud šlo stále slyšet vlčí vytí. Všechny její instinkty na ní křičely ať počká doma a nikam v žádném případě nechodí, měla to přece zakázáno. Hrozilo nebezpečí... . Nevěděla co se děje, proč najednou vlci vyjí.. .  Pomalými kroky se Flora snažila co nejtišeji procházet lesem. Hrobové ticho, které zde panovalo rušilo jen praskání větviček pod jejíma nohama.  Ze směru odkud vyšla se ozvalo smutné zavytí. Něco uvnitř ní ji táhlo zpět k tomu místu. Nechápala své pocity, když najednou začala být neklidná a měla pocit, že jí ...

  Zaparkovali jsme před cihlovou budovou, která byla na okraji města. Na sobě měla velký nápis "Библиотека". Na trávníku pod terasou byl  postavený světle dřevěný, paletový nábytek . ,,Co je to za nápis?" otočila jsem se směrem k Nathanovi, který se jen pousmál ,,Smečka má předky v Rusku" ,,A co to tedy rusky znamená?" a mou další otázku s úsměvem úplně odbyl ,,Pojď"  Vešli jsem po pár schodech na malou terasu a z ní vkročili rovnou do budovy. Uvnitř se nacházela předsíňka, ze které vedly troje dveře. Otočila jsem svůj nechápavý pohled k Nathanovi... co tu děláme, ale on jen s úsměvem přikývl. ,,Otevři je"  Roztřesenou rukou jsem chytla po prvních dveřích, kde byla malá koupelna sladěná do bílo mentolové barvy. Další dveře vedly do malé šatny s obřími okny místo zdí s výhledem na zahradu a spoustou židliček. Teď jsem stála před dvoukřídlými, dřevěnými dveřmi a bála se co tam bude... co když mě sem zavře, protože v těch dalších dveřích je třeba sklep n...

  Přijížděli jsme ke krásné a útulné restauraci u jednoho odlehlého jezera. Protože Flořina snaha něco upéct nevyšla. Doteď to vidím před očima a zvedají se mi koutky v úsměvu...  ,,Tak s čím ti pomůžu?" jakmile jsem zaznamenala, že se Nathan chytl misky, vzal do rukou mouku a bez toho aby ji odvážil začal její obsah sypat do misky jsem věděla jedno... ,,Co kdybych pekla já a ty jsi mi o sobě něco řekl?" zkoumavě se na mě podíval něž dodal... ,,Myslíš si že neumím vařit, protože jsem to jídlo jednou spálil?"  ,,To v žádném případě, ale já si vymyslela že něco upeču a tak tě tím přece nebudu obtěžovat a navíc jsi mi chtěl něco říct..." vítězně jsem se nakonec usmála a i on se usmíval, když si sedal na barovou stoličku. Vzala jsem váhu a mouku zvážila, dodala jsem cukr, vajíčka, olej a trošku soli. Mezitím jsem rozehřála troubu a už do ní  dávala těsto na korpus. Znáte takovou tu chvilku, kdy jste zabraní do rozhovoru a vyruší Vás až smrad něčeho spáleného? Ne? Já do ...

  Po mých slovech strnul v pohybu. Nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli mě slyšel, ale jeho pohled směřoval na obálku v mých rukou. Setřela jsem si rukou slzu, která mi tekla po tváři a udělala směrem k němu pět kroků, až nás od sebe dělilo jen pár centimetrů. ,,Floro já ti to můžu..." ,,Ne! Bavil ses dobře? Já ti věřila! Tenkrát ta dívka, díky které jsem utekla a přišla na to, že jsi vlkodlak.. to.. to má být ona...!?" s posledním slovem se jsem mu složku přitiskla k hrudi a vyběhla z pokoje pryč... ----------------------------------- Flora zmateně běhala chodbami už minuty a zdálo se jí že se každým krokem od hlavních dveří vzdaluje víc a víc. Už dál nemohla... svezla se po jedněch z dveřích dolů a propukla v hysterický pláč. Dveře cvakly... nevěděla, že z této místnosti se nejde dostat ven... musí vám někdo otevřít z venčí. --------------------------------- Bušila jsem do dveří, ale s nimi to ani nepohnulo. Plakala jsem, nadávala, prosila a propadala víc a víc panice... ...

  Sluneční paprsky mě šimraly po tváři a já zakňučela jako nějaké raněné zvíře. Po celé místnosti vládl chlad a pravděpodobně tomu bylo příčinou dokořán otevřené okno na což jsem zakňučela znovu. Zima! Podívala jsem se po pokoji a znamenala malý papírek na nočním stolku a natáhla se pro něj.   ,,Promiň mi to, musel jsem jít na poradu, ale do osmi jsem u tebe i se snídaní do postele. Nevylézej z ní, jsi stále nemocná a nechci aby ti bylo ještě hůř. Až se vrátím, postarám se o tebe a  chci si o všem promluvit... tvůj Nathan " Hodiny byli hned vedle dveří. Bylo teprve sedm hodin, takže jediné řešení, jak ze sebe neudělat rampouch bylo vstát a zavřít okno. Zabalená v přikrývce jsem k němu proto doběhla a zavřela ho. Omylem jsem při tom ale narazila do složek co byly na stole, které se rozsypaly na zem. Sehnula jsem se pro ně, ale můj pohled padl na nadpis jediné... . Vím, že je to neslušné ale moje zvědavost mi nedala když jsem uviděla složku s tímto nadpisem.... "Moje i...

  Zmocnil se mě strach, když jsem se probudila v jednom z nemocničních pokojů a nevěděla proč tu jsem. Posadila jsem se, spustila nohy z postele a bolestně zaskuhrala. Co se to stalo? V tu chvíli se místností rozezněl hlas. "Jsi vzhůru! Konečně! Paní doktorko už se probudila!" Volala Nyx a já už jen sledovala postarší ženu zahalenou v bílém plášti, jak vstupuje do místnosti. Panika rostla v mém těle, které se chvělo po každé její otázce víc a víc. Najednou jsem se nemohla nadechnout... ,,Floro? Děje se něco?" vyšlo odněkud z místnosti, ale nepostřehla jsem kdo ty slova vyslovil... . Opět mě udeřilo prudké světlo do očí. "N-Na-t-t-t-t-e" vyslovila jsem jeho jméno a doufala že mi odpoví. Viděla jsem bolestný pohled Nyx, kterým sledovala doktorku. Ta nám, ale moc pozornosti nevěnovala. Stále měla upřený pohledem  do papírů, něco nebylo v pořádku. ,,Prvně se musíme postarat o Vás Luno, nevypadá to dobře. Omdlela jste a spadla na podlahu. Máte silný otřes mozku... p...

  Třesoucí se tělo dívky se tisklo ke zdi a snažilo se co nejvíc schoulit do klubíčka a ubránit se krutému mrazu, který vládl celé místnosti. Bolest prostupovala jejím tělem už hodiny bez jakékoliv známky naděje na záchranu.  Muž v bílém plášti vstoupil do pochmurné místnosti a posměšně se usmál nad třesoucím se tělem dívky. V hlavě se mu rojily samé špatné úmysly, avšak ani jeden z nich uskutečnit nemohl. Měl rozkaz, který musel dodržet, ale to, kdy dívce krčíc se bolestí podá protilátku bylo jen a jen na něm a on si tuhle chvilku přímo vychutnával. Dělalo mu radost vidět a způsobovat něčí bolest... . Přistoupil k ní ještě o dva kroky blíže a pohrával si s malou pilulkou léku v ruce ještě další minuty a až teď se rozhodl promluvit... . ,,Víš... všechny jste vlastně stejné a všechny chcete... vy dokonce prahnete po tom jediném! Po tomhle malém léku! A co kdybych ti ho omylem nedal hmm?" zasmál se slizce muž vlastním slovům než za krk vytáhl bezvládné tělo dívky, která už pomal...

  ,,Floro, kde jsi" zakřičel jsem zlomeně. ,,Pomoc... pomoc..." slyšel jsem ji ze všech stran, ten její jemný hlásek, ale nemohl jsem ji nikde najít. ,,Floro! Flo, pojď za mnou lásko" křičel jsem z plných plic po tunelech jako blázen a nevěděl jakou cestou jsem šel a kterou se vydat teď... ,,Nenajdeš ji, nikdy ji nenajdeš vlku! Už bude navždy mou a tobě zbydou jen vzpomínky!" ozvalo se z dálky a hned nato pokračoval bolestný výkřik, který patřil Floře ,,Nate bolí to" stále dokola jsem slyšel její pláč, ale nikde jsem ji neviděl. ,,Je to tu moc velké, já nemůžu tě naj..." ,,Nate, probuď se, Nathane no tak!" Trhnutím jsem se vzbudil. Sen, byl to zase jen další sen. ,,Zase jsi ji volal" řekl Oktagon smutně a posadil se přede mě do křesla v pracovně, kde jsem usnul na stole mezi papíry.  Dopil jsem skleničku whisky, co ležela na stole a prsty si vjel do vlasů. ,,Jsem v koncích, slehla se po ní zem... já-já nevím co mám dělat, nikde není" řekl js...

  ,,Hmm, hmm." zamručela jsem rozespale. ,,To nic, usnula jsi na gauči, když jsem si povídali. Skočím si jen do sprchy, na lince je jídlo co přinesla Nyx, ale klidně spi dál potom ho ohřeju už je stejně studené." zamumlal a něžně mě políbil do vlasů což jsem nechápala, ale nijak jsem se tím teď nezaobírala. Slyšela jsem kroky směrem po schodech ke koupelně. Spánek si mě však bral zase rychle zpátky, ale to, že mi stále neodpověděl na otázku ohledně jeho družky, se mi vybavilo.   V klidu jsem pochrupovala, když jsem ucítila dotek na svém kůži. Šok projel mým tělem právě ve chvíli, kdy se mě dotkla známá mocná síla. Magie mě přišpendlila ke stěně... známý pocit chladu projel mým tělem a já zůstala vyset ve vzduchu. Jak to bylo možné? Magii měli jen velmi mocní lidé a jedním z nich byl i... byl i on... . Můj otec!  ,,Tak tohle si vybral? Jak odporné, jen ubohá víla co se neumí bránit a ani proměnit" hlavu jsem otočila za hlasem v pokoji. Uprostřed místnosti stála mladá ...

  Flora seděla v křesílku na zastřešeném balkóně a sledovala okolní krajinu, která byla zabalená v husté mlze a jen místy šly vidět malé světýlka zářící z okolních domů. Víla byla natolik zabraná ve svých myšlenkách a ani si nevšimla, že už není sama. Nemohla vidět, že se Alfa Nathan opíral o rám dveří a se zájmem jí pozoroval. Fascinovala ho každým pohybem, tak, jako ještě žádná jiná před ní. Byl jen tichým predátorem sledující svou kořist, připraven na to ji ulovit při první známce útěku... . Každému se v mysli rojily myšlenky, avšak úplně o něčem jiné. Mezitím co ona přemýšlela nad svobodou, kterou už dlouho dobu neměla. On uvažoval, jaké bude ji opět držet v náručí. Jedno měli společné... mysleli ve svých myšlenkách na toho druhého, ale každý snil o něčem jiném... a bylo jen otázkou času, než se jednomu z nich naplní sny a druhý bude jen tělo bez duše... . ,,Prosím, pojď dovnitř ať nenastydneš." Byl to on kdo prolomil ticho a také on kdo nevěděl zda to bylo správně... . Konečn...

  ,,Ššš neboj se, nechci ti ublížit." Skláněl se nade mnou muž, jako hora a sledoval mě svým uhrančivým pohledem. Vypadal, jako by právě utekl z blázince... . Byl vysoký, potetovaný a sálala z něj autorita s hněvem... . Nevěřila jsem jeho slovům, je jen dalším z těch, kteří mi přivodí bolest a vyčaruje jim to úsměv na tváři. Byl jen další z mnoha... byl vlk! Snažila jsem se vysvobodit z jeho sevření, mezitím co mě vzal do náruče, ale byla jsem moc slabá i na to, ho pořádně praštit. Jen co se má pěst dotkla jeho hrudi s úmyslem mu ublížit, byla jsem já ta, co zaskuhrala bolestí. ,,Nech toho, zraníš se ještě víc" odnášel mě neznámo kam. V jeho kolíbavé chůzi jsem usínala, ale ještě jsem mu tiše zašeptala dvě poslední slova ,,Musím ..." avšak to, jak na má slova zareagoval a jestli jsem řekla celou větu srozumitelně nevím.  Čím víc budeš prosit o pomoc, tím dál ji odeženeme.  Čím víc budeš prosit o konec tím víc ho oddálíme.  Čím víc se budeš snažit vzdorovat, tím víc t...