5. Tak kdo nám přinese jídlo?

 

Flora seděla v křesílku na zastřešeném balkóně a sledovala okolní krajinu, která byla zabalená v husté mlze a jen místy šly vidět malé světýlka zářící z okolních domů.

Víla byla natolik zabraná ve svých myšlenkách a ani si nevšimla, že už není sama. Nemohla vidět, že se Alfa Nathan opíral o rám dveří a se zájmem jí pozoroval. Fascinovala ho každým pohybem, tak, jako ještě žádná jiná před ní. Byl jen tichým predátorem sledující svou kořist, připraven na to ji ulovit při první známce útěku... .

Každému se v mysli rojily myšlenky, avšak úplně o něčem jiné. Mezitím co ona přemýšlela nad svobodou, kterou už dlouho dobu neměla. On uvažoval, jaké bude ji opět držet v náručí. Jedno měli společné... mysleli ve svých myšlenkách na toho druhého, ale každý snil o něčem jiném... a bylo jen otázkou času, než se jednomu z nich naplní sny a druhý bude jen tělo bez duše... .

,,Prosím, pojď dovnitř ať nenastydneš." Byl to on kdo prolomil ticho a také on kdo nevěděl zda to bylo správně... . Konečně ji mohl sledovat bez toho, aby před ním utíkala a tímto tu chvíli ukončil, navíc si připadal tak moc jiný... .Nikdy nikoho neprosil a o nikoho se tolik nezajímal.  Viděl, jak svým tělem při jeho slovech trhla, bála se ho a potom jen pokrčila rameny a zvedla se ze stoličky... měl chuť ublížit těm, co jí tohle způsobili, ale už nemohl... už nikdo z nich nežil.

Mlčky prošla kolem něj zpět do místnosti a ruce obmotala kolem těla ve snaze se alespoň trošku zahřát. Měl pravdu... byla zima, ale v tu chvíli to byla ta poslední věc na kterou myslela. Ze skříně vytáhl velkou, červenou, huňatou deku kterou jí obmotal kolem ramen a nasál její vůni, ale jen tak, aby to nezaznamenala. ,,Kde je Nyx?" ,,Odjeli. Oktagon měl problémy se smečkou, ale zase se vrátí."

Flora se posadila na okraj postele na které se ráno probudila a dívala se zpět na světýlka, která odtud byla ještě hůř vidět.

------------------------------------------------

Tentokrát jsem to byla já, kdo prolomil ticho... ,,Tohle... Tohle je Váš pokoj?" váhavě jsem se na něj podívala a on se na mě usmál. ,,Náš pokoj" ,,Ammm" co to? ,,Slyšela jsi dobře, je to náš pokoj. Můj a tvůj pokoj" ,,A-Aha" nadechla jsem se ještě jednou krásné vůně v pokoji a pokračovala ,,A dnes budu spát jinde, že... že hmm?" ,,Nathaniel" usmál se na mě a i já jsem zvlnila koutky úst do lehkého úsměvu. ,,Takže dnes budu spát jinde a SAMA že Nathane?" na to slovo jsem dala větší důraz a to byla možná chyba ,,Ne.... ."

---------------------------------------------

Mé jméno vyslovila tak tiše, pohrávala si s ním na jazyku a pravděpodobně o tom ani nevěděla. Posadil jsem se na postel jen malý kousek od ní. Vypadala, jako Červená Karkulka. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval 

,,Chci tě víc poznat Červená Karkulko" jen kývla hlavou v souhlasu, ale nepromluvila a tak mi nezbývalo nic jiného než pokračovat dál.... .

Měla tak krásný, zvonivý smích, který se opět nesl po místnosti a já začínal tušit, že už mi konečně, alespoň z malé části  důvěřuje... .Cítil jsem se, jako malý kluk co si pod stromečkem rozbalil svůj dárek, který si tak moc přál a to jen díky tomu, že se mnou začala mluvit. 

Právě v tu chvíli co si zívla mi proběhla hlavou další myšlenka... ještě nejedla. ,,Odpočiň si, kdyby něco jsem dole v kuchyni... tři dny jsi se neprobírala, tak se teď nesmíš moc namáhat"  stočila se na kraji postele do klubíčka a pravděpodobně mou poslední větu nevnímala. 

----------------------------------------------

,,Oktagone ona je tak sladká, dokonalá a kruci nesměj se mi! Proč vlastně volám, chci pro ni přichystat jídlo, ale sám víš, že mé vaření je... " povzdechl si nešťastně do toho telefonu, až jsem se musela usmát, jak byl  v tu chvíli roztomilý. Že by všichni vlci nebyli stejní? Překvapilo mě i to, jak dobře jsme si popovídali. 

Nevěděl o mě, protože ke mě byl otočený zády. ,,Myslíš, že by mohla? To by bylo skvělé, kuchaře jsem poslal domů, chci s ní být sám. Ne, teď odpočívá možná i usnula. Řekněme že by bylo super kdyby jsi to přivezl tak za hodinu až dvě ať se trochu prospí?" Se slyšitelnou úlevou v hlase, se rozloučil a odložil telefon vedle pánvičky ze které se jemně kouřilo.

,,Tak, kdo nám donese jídlo?" Zeptala jsem se, když jsem vkročila do místnosti, až se lekl a otočil se ke mě čelem s hrůzou v očích, celý úplně bledý. ,,Floro! Já... hm.. já, vysvětlím ti to. Hlavně klid... já, já jsem" zadrhával se, jak se snažil zůstat v klidu a nic na sobě nedat znát. ,,Nate" zašeptala jsem, on se na mě podíval provinilým pohledem až nakonec sklopil zrak k podlaze. ,,Nyx s Oktagonem to donesou, nejsem moc dobrý kuchař, učím se, ale není to nic moc a nechtěl jsem tě probouzet a navíc nevím jestli umíš vařit po tom cos... ." sklopil nakonec hlavu, když ještě šeptal promiň.

,,Nevadí mi to. Umyjeme tu pánvičku a alespoň můžeme pokračovat v povídání ?" řekla jsem a přišla blíž k lince. ,,Hospodyně přijde zítra a uklidí to tu, nemusíš tu nic uklízet" odpověděl, ale to už jsem v ruce držela houbičku a drhla něco neznámého původu. 

Sedla jsem si na druhý konec gauče a zeptala se na věc, která mě zajímala. ,,Kde je vaše manželka Nathanieli a kdo doopravdy jste? Nejste člověk, že... ?" slyšela jsem, jak hlasitě polknul a potom...