24. Prozření

 

Na sucho jsem polkla, když mě táhl chodbami a hlaveň pistole mě tlačila do lopatek. Neprošli jsme hlavními dveřmi, ale bočním vchodem, o kterém jsem neměla tušení. Tohle místo nebylo nikým střežené.

Hned u něj stála černá dodávka, která vypadala stejně, jako v kriminálních filmech. Jindy bych se nad touhle situací zasmála, protože by mi přišla strašně absurdní, ale teď jsem pociťovala jen strach.

Tohle totiž nebyla jen hra nebo scénář filmu, který napsal režisér. Tohle byla krutá realita a já momentálně bojovala o svůj život a život toho malého.

Musela jsem pro Oktagona získat čas.

,,Z-Zabije tě, když mi ublížíš.“ Nad mými slovy, se ale záhadný muž jen zasmál. ,,Myslíš si, že bych tohle všechno dělal a neměl vše do detailu promyšlené?“ Řekl mi pohrdavým tónem a studená hlaveň pistole mi přejela po čelisti. Kov způsobil mému tělu husí kůži a já se otřásla. Nenechal mě však ustoupit ani o krok a strkal mě dál směrem k dodávce.  Nohy jsem bořila do cesty a snažila se co nejvíc zdržovat mezitím co mluvil.

,,Podplatil jsem pár žoldáků a ti zaútočili na jeho hlídkaře. Potom už stačilo počkat, než jeden z nich zavyje na pomoc. Oktogen proskočil oknem v koupelně a vydal se jim na pomoct. A potom to dál znáš. Zaklepal jsem na dveře a ty jsi mi jako poslušná ovečka šla pomoct. Jo a mimochodem gratuluji. Kříženci se na černém trhu prodávají draze, když jsou urozené krve.“  

Poté mě muž omámenou jeho slovy strčil do auta. Ani jsem neslyšela, že někdo potřebuje pomoct, natož že Oktagon někam běžel. Co když se jim jenom kvůli mě něco stalo? Nikdy si to neodpustím pokud je zranili.

Do očí se mi nahrnuly slzy a já doufala, že Oktagona alespoň upozorní můj vzdalující se pach. Musel nějak přijít na to, že se mi chystají ublížit! Musel znovu přijít, jako rytíř na bílém koni a zachránit mě! Slíbil mi to! Slíbil mi, že začneme znovu!

Auto se dalo do pohybu a já sledovala míhající se krajinu. Třela jsem si oči, protože mě příchozí slzy pálily. Taky jsem přemýšlela nad tím co řekl. Kříženci... Věděl kdo ve skutečnosti jsem, nebo si myslí že jsem jen člověk? Mohl tušit že jsem anděl? Ví to i Oktagon? Možná i proto odešel bez rozloučení oknem v koupelně.

Postřehla jsem, že v autě sedí další muž na místě řidiče. Auto zastavilo a já se snažila prudce otevřít dveře, ale nešlo to. Zasekly se?

Záhadný muž s pistolí se otočil mým směrem a s úšklebkem mě pozoroval. ,,Jsi dračice, to mám rád. Potom si to užijeme.“ Jeho oplzlý hlas se ozýval autem a já se znechuceně zatvářila nad větou, kterou řekl.

,,Co – Co chcete dělat?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem, když auto ještě kousek popojelo potom co neznámí muž za volantem chvíli sledoval telefon. Ztratili jsme se snad? Mohli jsme ujet ještě tak dva kilometry a potom auto zastavilo. Oba dva vystoupili a přešli k mým dveřím.

Vedli mě prašnou cestou do staré, rozpadající se budovy, která svým vzhledem připomínala spíš skladiště nebo nějaké podzemní garáže.

Muž kývl na řidiče, který šel s námi dovnitř a ten rozsvítil dvě baterky, které ležely připravené na zemi.

Když jsme vstoupili do záhadné místnosti rozeznala jsem pár obrysů nějakých strojů a o krok couvla. Narazila jsem do hrudě muže, který mě unesl. Strachy jsem nadskočila, když se jeho ruka dotkla mého pasu.

,,Teď, miláčku můj si užijeme spoustu legrace.“ Řekl slizkým hlasem do mého ucha a já v hrůze zkřivila obličej. Jak jako užijeme spoustu legrace? Oktagone, kde jsi?

,,Ale neboj se. Musíme počkat ještě na toho tvého psa, potom můžeme začít s odplatou.“ Jeho hrozivý smích se ozýval místností. Přišel mi svým chováním, jako blázen. A nejen přišel, on tak dokonce i vypadal. Potrhané oblečení, které mohl způsobit ostnatý drát, který je typický pro venkovní, vězeňské prostory.

Tohle jsem totiž znala z těch málo filmů, které jsme s Oktagonem stihli zkouknout.

Muž se posadil na křeslo, které v této místnosti působilo, jako pěst na oko. Zelo novotou, a i na tu dálku jsem cítila povědomý pach kůže.

Druhý muž přešel blíž ke mě, když se něco kovového dotklo mého zápěstí. Trhla jsem rukou, čímž  se mi záhadná věc zařezala víc do kůže. Otočila jsem se tím směrem a viděla kovová pouta, která vedla do stěny. Byla příliš těžká, abych s nimi vydržela stát tak dlouho. Brzy mě stáhly  na prašnou podlahu.

Tímto činem jsem zvedla všechen prach až jsem nahlas kýchla. ,,Na zdraví,  naše malá bojovnice.“ Zasmál se pán záhadný. Zavřela jsem oči, protože se mi prach dostával i do nich.  

Tohle byl moment, kdy jsem si začala uvědomovat, co všechno pro mě Oktogen dělal. Chránil mě před lidmi, kteří se mi snažili ublížit. Raději riskoval svůj život než ten můj.