20. Záhadné místo

 

Pomalou chůzí jsem se vydala směrem k lesu a za sebou slyšela kroky dvou bojovníků. Něco si mezi sebou šeptali a tím pádem mi nevěnovali nijak zvlášť velkou pozornost.

Tyhle mi přidělil Oktagon v domnění, že mě budou strážit na každém mém kroku a zabrání případnému pokusu o útěk. Byly tu ale také z toho důvodu, že se v lesích potulovali tuláci a nechtěl mě nechat samotnou. Bál se, aby neublížili mě nebo miminku.  

Lehce jsem zrychlila krok a snažila se od nich dostat co nejdál. Chtěla jsem získat aspoň chvilku sama pro sebe. Štvala mě jejich blízkost. Už mě dusilo, jak někdo neustále sledoval mé pohyby, jako bych se o sebe neuměla postarat.

Přišla jsem si, jako zkoumaná myš pod mikroskopem a nutně potřebovala pár chvil, kdy jsem se mohla ponořit do svým myšlenek, nerušená okolníma očima.

Najednou jsem na stromě uviděla něco zvláštního. Něco co mi připomínalo malý domeček, pod kterým byl lanový žebřík. Rychle jsem se podívala za sebe, kde se nachází moji “ochránci“. Nikde jsem je nezahlédla, tak jsem se nepozorovaně dostala až nahoru.

Vytáhla jsem za sebou žebřík, aby se za mnou případně nedostali.  Konečně jsem mohla být na chvíli sama.

Udělala jsem sotva dva kroky a už jsem stála před dveřmi. Lehce jsem zatlačila rukou na kliku a začínala se bát toho co spatřím uvnitř. Když jsem vešla dovnitř, nejdřív mě ovanul pach starých dek a rozpadajícího se dřeva, které díky vlhkosti plesnivělo.

Ale ani to mi nezabránilo v tom, přivřít oči a konečně zase pocítit tu chvilku svobody, volnosti a samoty. Uvnitř domečku byl malý stůl se skříňkou a pár fotek na poličce ke kterým jsem se hned vydala. Vzala jsem jednu z nich do ruky a setřela z ní tenkou vrstvičku prachu.

Asi tu dlouho nikdo nebyl. Problesklo mi hlavou, když jsem viděla, jak po celé místnosti vládne prach, jako šedivá pokrývka. Znovu jsem se podívala na fotku a viděla na ní dva kluky, kteří vypadali stejně staří. Stáli kousek od záhadného jezera a smáli se na osobu, která je fotila. Tohle jezero jsem tu ještě nikde neviděla, ale pravdou bylo, že jsem tyto místa ještě prozkoumaná neměla.

Položila jsem fotku a přešla napříč místností až ke stolu, kde jsem se posadila na vrzající židli.

Když jsem se v dřevěném domečku posadila, měla jsem výhled na les a krajinu, která ho lemovala. Vše se najednou zdálo tak maličké. Přišlo mi, že stačí jen natáhnout ruku abych byla přesně tam, kde jsem chtěla být.

Na stole ležely neznámé papíry jejichž písmenka zakrýval prach, mě však upoutalo něco jiného. Úplně v rohu stál stojan, na kterém byl rozdělaný obraz. Kochala jsem se detaily, které na něm byly, ale stále vypadal, jako by mu něco chybělo.

Velkou většinu obrazu zabíral potok, který vypadal jako skutečný. Autor tohoto obrazu si s ním dal hodně času a práce a zaměřil se i na sebemenší detaily. Potok lemovaly stromy a celá krajina byla propadlá noci. Každý list stromu byl propracovaný a zdálo se, že je každý malovaný jinou barvou. Pod stojanem leželo plátno, které zelo prázdnotou. Najednou mě přepadla touha vyplnit jeho bílou plochu barvami.

Chvíli jsem sice váhala, ale tohle místo se zdálo opuštěné. Proto jsem doufala, že by to nemuselo nikomu vadit. Natáhla jsem se pro tužku, která ležela na držáku u stojanu. Pořádně jsem se nadechla připravená čarovat a zahladit nevábivou bílou barvu.

Nápad mi proběhl hlavou jako blesk a já se okamžitě dala do rychlého náčrtu.

Po chvíli už byl na plátně rozeznatelný velký kruh, který symbolizovala hlava záhadného vlka. Do ní jsem vložila vražedné oči, kterým ale stále chyběly detaily.

V pozadí byly obrysy stromů a náznak potoka. Částečně jsem se totiž nechala inspirovat obrazem neznámého.

Když jsem byla se svým návrhem spokojená, podívala jsem se do poličky a doufala, že tam najdu alespoň základní barvy. Opak byl ale pravdou. Našla jsem jen jednu olejovou barvu, která byla z většiny vypotřebovaná. Kousek od ní ležela lahvička, která měla sotva centimetr neznámého obsahu. Když jsem ji rozšroubovala do nosu mě udeřil silný zápach ředidla, který se mi dostal až do nosních dírek. Za dlouhá léta nabral na síle, a proto jsem se lehce rozkašlala.

Na papír jsem udělala tři malé hrášky černé barvy a do každé z nich rozmíchala malé množství záhadného ředidla. Po chvíli se barva dělila na tři odstíny šedočerné a já se mohla pustit do práce.

Zavřela jsem oči a znovu si představila jeho srst. Po chvíli jsem zjistila, že jsem ho namalovala stejnou barvou, jakou měla srst Oktagonova vlka.

Na podlaze jsem zahlédla kapičky žluté barvy, které jsem seškrábla a zředila ředidlem. Tím jsem dokázala nakreslit i jeho děsivé oči. Přijde mi, že jsem perfektně vystihla anatomii jeho těla. Byla jsem na sebe nejvíc pyšná kvůli jeho obličeji, který vypadal přímo hrůzostrašně.

Jeho nakrčený nos odkrýval bílé vražedné zuby a jeho oči jsou nakreslené tak, aby se zabodávaly přímo do mé duše.

Přesně tak, jako to vždycky dělá. Jeho srst jsem nakreslila naježenou což působilo hrozivě. Jediné, co můj výtvor kazilo byl pouhý náčrt krajiny za vlkem.

Nikde jsem nenašla ani kapičku zelené barvy, a proto jsem les nechala raději netknutý a doufala, že se sem jednoho dne vrátím, abych své dílo mohla dokončit.

Při této myšlence jsem uslyšela vlčí zavytí a strnula v pohybu. Jak dlouho jsem tu mohla být? Hledá mě snad?

Ztratila jsem úplně pojem o čase. Musela jsem rychle zpátky. Rychle jsem vyrazila z domku a připravila se na svůj trest, který mě jistě čekal. Zastavila jsem se v pohybu asi dva kroky ode dveří. Co když ublíží miminku? Bude si na mě chtít vybít zlost a tak to neschytám já ale on nebo ona?