23. Neznámí

 

Probudila jsem se za zvuku neustálého bubnování kapek deště. Cítila jsem horko, jako bych byla někde v pekle a ruku, která si mě majetnicky držela kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděný hlas muže a já jen podle vůně věděla, že je to on. ,,Ještě spi, doktorka říkala, že to není nic vážného, ale máš odpočívat.“ Zamrmlal rozespalým hlasem a políbil mě pod ušní lalůček stejně tak, jako to dělal vždy.

,,Jak mám spát po tom co se stalo? Ty jsi ho zabil jak můžeš klidně spát vedle mě a nemít žádné výčitky svědomí? " zašeptala jsem a cítila slzy, které se mi draly do očí.

,,Ublížil ti, srazil tě k zemi tak co jsem měl dělat?! Sakra já Vás dva jen chráním." Řekl smutně a pohladil mě po tváři. Ano měl pravdu, ale stačilo mu to jenom vysvětlit no ne?

Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě jako zázrakem odlepilo. Těžké kroky se ozývaly pokojem, než jsem slyšela skřípání, která odpovídalo tomu, když se zavíralo okno. Měla jsem pravdu. Po chvíli se zvuky dešťových kapek utišily.

Jeho tělo se rychle přiblížilo k tomu mému a už lezl zpátky do postele. Ruce si zabořil do matrace podél mé hlavy. Lehce se svým tělem dotkl mého bříška, ale všechnu svou váhu přenášel na ruce, aby miminku neublížil. Zhluboka se nadechoval mého pachu až mi po těle vyskočila husí kůže.

,,Mám nápad." Zlatavé nitky v jeho očích mi neprozrazovaly nic dobrého, ale i tak jsem to chtěla zkusit. Pokývala jsem souhlasně hlavou a čekala, jakou hloupost vypustí z úst. Jeho věta mě, ale překvapila.

,,Začneme znovu." Na tváři se mu objevil široký úsměv, když jsem se na něj nechápavě podívala. ,,Je ráno a ty zrovna ležíš v mém náručí." Ihned po jeho větě si mě přitáhl na svou hruď, jednu ruku obmotal kolem bříška, které začal hladit a druhou rukou mi jemně přikryl oči. 

,,Slunce pomalu prostupuje skrz závěsy do pokoje a moje láska se pomalu probouzí." Zašeptal mi tato slova Oktagon a odkryl svou ruku z mé tváře.

,,Dobré ráno“ V očích jsem viděla, jak zpod nich nakukuje jeho šelma. Zatímco mě pozoruje jeho očí získávali lehce zlatavou barvu. ,,Pokud si budeme povídat souhlasím." Řekla jsem tichým hlasem a víc se uvelebila na jeho hrudi. 

,,Dobré.“ Řekla jsem jemně s úsměvem na tváři, který jsem nedokázala zamaskovat. Nakonec jsem se ale posadila a podívala se na jeho odhalenou hruď posetou spoustou tetování. 

Na jeho krku byla vytetovaná růže, která měla z každé strany list a kolem ní se točil tenký provázek. Stejně jako první den mě každý nový znovu a znovu fascinovala víc.

Přitáhl si mě blíž k jeho hrudi. Přiblížil ke mně svoji hlavu a téměř se dotýkal mých rtů, když zašeptal.

,,Miluji, když mě sleduješ tím svým nevinným pohledem, ale zároveň mě to dohání k šílenství.“ Potom spojil naše rty. Ztuhla jsem v pohybu a lehce vytřeštila oči. Jazykem přejel po mém rtu a nutil mě tím spolupracovat. Oči se mi samovolně zavírali až jsem se tomu poddala.

Projelo mnou elektrické jiskření a zalapala jsem po dechu. Oktagon si mě přitáhl ještě blíž, až jsem se bříškem dotýkala toho jeho svalnatého.

Kousal a sál moje rty až jsem byla úplně bez dechu. Rukami jsem se ho držela za paže a prsty mu drtila ramena. Plíce hořely touhou se nadechnout, ale on mě měl v plné moci. Když už jsem byla na hranici a myslela že omdlím s mlasknutím se ode mě odtáhl. Moje plíce najednou nabraly velké množství vzduchu a já se díky tomu mohla prudce nadechnout.

Celé tělo mi hořelo a byla jsem omámená touhou. Byla jsem překvapená, co se mnou může jeden polibek udělat.

Oktagonovo tělo se zvedlo a zmizelo za dveřmi koupelny, potom nastalo hrobové ticho. Z koupelny jsem ještě slyšela jeho hlas jak volá, že bude za chvíli zpět a jestli se nechci přidat.

Svalila jsem se po jeho slovech zpět do peřin a rukou si přejela po rtech. Cítila jsem motýlky v břiše a nevěděla, jak dlouho mi, tak báječný pocit vydrží.

Ticho prolomilo ťukání na dveře a já se s povzdechem zvednula. Kousek od postele bylo křeslo, ze kterého jsem vzala Oktagonovu velkou mikinu. Bez dalšího přemýšlení jsem si ji oblékla a pořádně se nadechla jeho hořké vůně, která se z ní linula. 

V místnosti díky předešlému otevřenému oknu panoval lehký chlad, a to poslední co mi chybělo, bylo prochladnutí.

Ještě jsem si obula své papučky a vydala se ke dveřím, za kterými se znovu ozvalo lehké bušení.

Prudké světlo mě zasáhlo do očí já jsem je musela zavřít. Rukou jsem si je instinktivně přikryla a pomalu se snažila zvyknout si na světlo, které vládlo na chodbě.

Po chvíli jsem konečně viděla a všimla si postavy muže, která stála těsně přede mnou. Středně vysoký, snědý muž s vousy a potrhaným oblečení, jako by právě odněkud utekl. Na tváři mu pohrával úšklebek a jeho oči byly prázdné.

,,Přejete si?“ Zeptala jsem se v otázce, protože jsem nevěděla, kdo tento muž je. Jeho americký přízvuk prořízl ticho a díky jeho větě ze mě opadl strach.

,,Omlouvám se, asi jsem se ztratil. Jsem tu jen chvilku, ukázala byste mi prosím jídelnu?“  Povzdechla jsem si nad svým dětinským chováním a udělala krok z místnosti. ,,Och.. samozřejmě.“

Kráčeli jsem po schodech a já poslouchala jeho stálé vyprávění o Oktagonovi.  ,,… taky mi Oktagon vyprávěl, jak si našel dokonalou družku, která je těhotná. Sakra konečně bude mít šťastnou rodinu a já se dál budu potloukat světem sám. Vždycky měl všechno, co chtěl.“ Zasmál se vlastním slovům, ale i tak jsem v jeho větách cítila lehký podtón žárlivosti.

Jedna věc mi na jeho vyprávění neseděla. Začala jsem zpomalovat svůj krok, jelikož strach z předešla se vrátil. ,,No a naposledy jak odjel na týden jsme spolu mluvili jen a jen o tobě a vlčeti.“

Musím pryč. Problesklo mi hlavou. Oktagon nikam na týden neodjel od té doby, co jsem se vrátila a přišel na to, že jsem těhotná. To nám přece řekla až doktorka tady. Vždyť ani já jsem o tom drobečkovi nevěděla.

V tu chvíli jsem na svém spánku ucítila kov. ,,Jediný prudký pohyb nebo volání a pomoc a prostřelím ti hlavu.“

Kdo byl ten chlap? Proč mě vláčel za sebou a mířil na mě zbraní? Kde sakra je Oktagon, když jsme ho potřebovali.